Kde je moje tělo?

Čistokrevná haptická esence lásky, deprese a nostalgie zabalená do nádherné animace a provázaná hypnotickým soundtrackem, jež se při každém tónu dostával blíže a blíže mému srdci, v němž patrně zůstane už navždy. J'ai perdu mon corps režiséra Jérémyho Clapina Vás již od první minuty své stopáže bude přesvědčovat, že se koukáte na něco mimořádného a křehce krásného. Právě styl, s jakýmž jsou výše zmíněné atributy podávány je výkladní skříní celého snímku. Není agresivní či urychlený, nýbrž pomalu plynoucí, přičemž by se dalo říci, že i neodolatelně psychedelický. Jsem velmi rád, že se ke mně tento animovaný klenot dostal. Již dlouho jsem totiž neviděl nic tak neskutečně intimního a zároveň otevřeného jako je právě J'ai perdu mon corps. Až to uvidíte, tak zcela jistě pochopíte, co jsem tím myslel. Výborná práce! PS. Tak teď už chápu ty "nářky" kritiků nad tím, že tento počin nedostal Oscara! (Netflix) (20.03.2020)

Tak moc jsem byl zvědavý na tu fantasy dějovou linku, až jsem byl ve finále zklamaný, že by se ten film bez ní naprosto bez problému obešel. On už jen ten Naoufelův životní příběh má dost do sebe a dokáže silně zapůsobit i bez toho nápadu s useknutou rukou, co se vydává najít svého majitele. Takhle tu ale tenhle nápad vůbec nemá účel a docela mě to mrzí, jelikož zapojit nějak chytře do toho i tohle, mohlo to být skutečně skvělé. Jenže ono je to nějak povedené i tak a jak už jsem psal, nějakou sílu to samo o sobě určitě má. Když jsem se zvykl i na tu "trhající se" animaci, mělo to i dost podmanivou atmosféru a solidní soundtrack tomu taky dost dodal, až na ty dva rapové songy. Navíc Naoufel si dokázal získat mé sympatie, jenom škoda, že o té holce ten film skoro nic neřekne a o jejím otci taktéž ne... Něco do sebe to ale skutečně má. Slabé 4* (04.12.2021)

Film je prostředek, jímž se dají říct i takové věci, které skrze žádné jiné médium sdělit nejdou. Nejnovějším důkazem je tento animovaný snímek, gejzír tvůrčích, scenáristických a režijních nápadů, formálně, obsahově i emocionálně strhující, nepředvídatelný, do detailu promyšlený a zkrátka krásný a úžasný. Příběh vypráví o vyrovnávání se se ztrátou na psychické i fyzické úrovni a odehrává se ve dvou rovinách, kdy v jedné sledujeme příběh hlavního hrdiny, zamilovaného doručovatele pizzy, a ve druhé jsme svědky surrealistické a napínavé odysey jeho omylem uříznuté ruky, která ožije a rozhodne se najít svého majitele. Působivý, intenzivní a prudce originální film je pokaždé o krok napřed před divákem, chytře si pohrává s jednotlivými motivy, konkrétními obrazy i vypravěčskou strukturou a precizně, s lehkostí, humorem, ale i velkou porcí smutku naplňuje unikátní a osobitou vizi, která vás zcela uhrane a jako bonus vás naučí skutečně vnímat svoje ruce a vážit si jich. (10.10.2019)

[2,5*]     Toto ma teda neoslnilo, ani animáciou, ani príbehom, ani sprievodnou hudbou a ani k postavám som si nedokázal vytvoriť nejaký vzťah. A to mám inak takýto typ melancholickej atmosféry celkom rád. Nápad s rukou mi pripadá veľmi divný a to sa zvyčajne divnosti nebránim. Prekážalo mi, že tvorcovia, ktorí animovali pohyb ruky, nemajú zrejme o fyzike ani páru. Celé ma to nechalo chladným, možno až na pár momentov (scénky s dieťaťom). (16.08.2021)

Poměrně zajímavý surrealistický francouzský milostný příběh prezentující se coby animovaný film, který jako první vyhrál hlavní cenu v Critic's Week v Cannes. Snímek je svým rozkvětem a pohádkovostí nemálo podobný snímku stejných autorů 'Amélie z Montmartru' (2001). Tentokrát tu na jedné straně máme příběh oddělené ruky snažící se vrátit domů a na straně druhé osud chlapce Naoufela pocházejícího z Afriky, kterému vlivem automobilové nehody zemřou rodiče a živí se jako rozvozce pizzy. Zdánlivě nesourodé dějové linky jsou však překvapivě ve svých výpovědích plně harmonizující. Samotná ruka se snaží přežít v drsné realitě všedních dnů se všemi svými nástrahy a chlapec se snaží naopak přetrvat a vzejít do přízně dívky, do které se zamiloval, a však určitý ostych mu nedovolí to dát přímo najevo. Je to film, který mísí hororové prvky s prvky milostného milosrdenství. Je to film plný filozofie a životního očekávání. A do třetice je to film plného pocitu strachu nad ztrátou určitosti, kterou svou cestou životního údělu Naoufel získá. Příběh se liší stylem, tónem a dokonce i žánrem, ale ve svém smyslu je sepsán tak, že se vše vzájemně dokonale doplňuje. Ve svém artovém pojetí je snímek krapet složitější. Ve jádru má však ohromnou sílu představivosti života jednotlivců pocházejících odjinud a myšlenkové přizpůsobení místních lidí k takovému jednotlivci. Snímek je tedy v jádru věci politickým moralyzačním aspektem, avšak nenásilně uchopitelný. A tak u6 záleží jen na samotném divákovi, jak už s touto poutavou jedinečností naloží. (12.02.2020)