Miluj svojho robota

Vidieť v tomto filme len romantiku by bolo chybné a zjednodušené. Príbeh ponúka všetky jemné nuansy a odtiene ľudskej povahy, zvykov a samotného vnútra. Je to v kontraste s humanoidom a jeho logických vysvetlení rôznych záležitostí, ktoré síce ako ľudia vieme pomenovať, ale vlastným egoizmom a neúprimnosťou sa tomu bránime, lebo nechceme poznať pravdu a už vôbec nie o sebe. Film neponúka odpovede, ale naliehavo nastoľuje otázku, či sa aj v medziľudských vzťahoch chceme spoliehať na robotov ako vedomú náhradu za človeka. (02.01.2023)

Tie najzaujímavejšie myšlienky prichádzajú až v samotnom závere a ak by bol aj zvyšok filmu tak inšpirujúci, mohlo ísť určite o lepšie dielo. V Miluj svojho robota absentuje výraznejší konflikt, len tak pohodovo plynie a my sa nemáme vlastne o nikoho či o nič báť. Čo samozrejme nemusí byť na škodu, keď si chcete oddýchnuť a popritom si zafilozofovať nad tým, či by práve toto mohlo byť riešenie ľudskej samoty. Chýbal mi taktiež aspoň náznak sci-fi atmosféry, čo neznamená, že tu musia byť prítomné dosiaľ neexistujúce mrakodrapy a stroje, avšak niečo pridané navyše k onej civilnosti by som privítal ako príjemné osvieženie. Her ako príklad tu už spomínaný v tomto smere bol, tak ho netreba pripomínať, čo som aj tak práve urobil. (18.12.2023)

Filosoficka uvaha o moderni lasce ve stale izolovanejsi spolecnosti s horkosladkym tonem. O vztahu lasky a technologie. Krome sci-fi je to take romanticka komedie o umele inteligenci, ktera je vsechno, jen ne umela. Neocekavane poteseni. Vznasi otazky lasky, svobodne vule a co to je byt clovek, ale neodpovida na ne. Hologramy a roboti se zdaji skoro prirozeni. Jako kdyby to napsala Jane Austenova. (22.01.2023)

Na vědeckofantastickém sujetu tragikomicky formulovaná studie velkoměstského osamocení ženy, která ztratila po léta pěstovanou příležitost utvářet ryzí zkušenost v starověkých písemných znacích a poté, co se zklamala v egocentrickém mužství své doby, objevila blízkost a věrnost smrtelné duše bytosti vynalezené technickou kulturou – a snad právě díky svému ženství, otevírajícímu ji životu, poznala, jaká rizika z takového svazku plynou: androidní robot naprogramovaný přímo pro ni jen variuje ji samu, rozkládá ostatní vztahy a – s předobrazem v dětské lásce – maže minulost a spolu s ní i celý dosavadní život. Hrdinka, zprvu poměřující své síly, posléze sdílející svou možnou minulost s tímto (vý)tvorem, ovšem také přehodnocuje své hodnoty i ponětí o skutečnosti a osvojuje si nový pohled na svět, takový, jaký odpovídá tomu, po čem sní dnešní – pozdně moderní – osamělec nejsoustavněji, čili jednotě. K té odkazuje i režisérčina konstrukce mizanscény, potažmo dnešního (tj. budoucího) světa, jehož půvab tkví v odrazech a umělém osvětlení. Kontemplativní záběry na lesklé povrchy vstřebávající protilehlé záblesky a barvy, okna bez záclon znejišťující hranici interiérů a exteriérů či dvojexpozice tváří uzavírají epochu střihu a otevírají nový věk nečekaných symbióz, adresujících právě onu prapůvodní jednotu, po níž pozdně moderní člověk neúspěšně hmatá – zatímco se tříští v revidované společenské i osobní role. Hrdinka se jí dotýká v okamžicích, ve kterých se otevírá kráse prchavých všedních nálad (kdy jí jen její dech naplňuje a svádí k vzletu), a netuší, že – vzdor jejímu přesvědčenému (vsugerovanému) atheismu je za jakoukoliv radostí i překonanou starostí Boží milost. Postava robota-věci se jeví být právě takovým zrcadlem, je to povrch jiskřící jazykem, a překonání druhové hranice odhaluje, že je oduševnělým celé stvoření – tedy že v každé věci tepe malá duše, jak to mnohokrát zachytil ve svých básních Francis Jammes. Cesta k jednotě se tak přirozeně ubírá obnovováním kouzla vyprázdněného, odkouzleného světa. Je to cesta k osvobození a lásce, nesobeckému poznávání a vydávání se. Dvojznačný závěr mistrně slitý z etického soudu nad umělou inteligencí i z možného přehodnocení zazněvších slov zdaleka nic neuzavírá. Lze dále vynalézat a hledat… – Maren Eggertové se podařilo tuto životní cestu své hrdinky ztvárnit přesvědčivě, její tvář je hluboká, zrak bystrý a v poryvech krize dokáže vše prohrát, aby se pak znovu začala rozhlížet a hledat ta správná slova. Brit Dan Stevens je proti tomu dokonale koncentrovaný a ukročí-li, pochybuje divák o autenticitě jeho rozhořčení; zato jeho emoce rozehřívají a ve své prostotě otevírají přístav bloudění odvážné bližní. – Nejen k mému potěšení uvedl tuto romanci Edisonline (v rámci přehlídky Be2Can) jako další svůj příspěvek k prohloubení poznání moderní emocionality. (28.01.2024)

Vezmu to stručně.. První půlka filmu se mi zamlouvala, robot v podání Dana Stevense je úsměvný a místy tak nějak roztomilý, Maren Eggertová si střihla vědkyni věrohodně.. V druhé půli to začalo drhnout a ztrácet dech, moralizování mi nesedlo a ten závěr, ach jo.. Hodnotím za tři, ten námět k zamyšlení je.. (01.01.2022)