SamVimes

David Duchovny má dvě ikonické role, kromě Muldera z Akt X je pak tou druhou bohémský spisovatel Hank Moody. Toho potkáváme ve chvíli, kdy už je možná za zenitem, místo psaní dalších bestsellerů teď už spíš jen jezdí po LA v kabrioletu ošuntělém podobně jako on sám, souloží s kdekým, chlastá první ligu a opakovaně sabotuje vztah s vlastní dcerou i její matkou, dost možná jeho životní láskou. A to je v podstatě všechno. Jenže je prostě obrovská zábava sledovat tažení charismatického Hanka skrze Los Angeles, jeho vpravdě rock’n’rollový způsob života, průběžně uzemňovaný vážnějšími motivy, jeho oscilování mezi polohami celebrity a váguse a v neposlední řadě jeho kousavé hlášky. Navíc za doprovodu výborného soundtracku a v kulisách slunné Kalifornie.

Na rozdíl od valné většiny lékařských seriálů, které se zabývají jen románky sexy doktorů a sestřiček, Dr. House je z velké části skutečně o medicíně. Ve velmi volné variaci na sherlockovské motivy geniální lékař a jeho tým řeší případy, s nimiž si kolegové nevědí rady, vydává se po stopách v podobě symptomů, anamnéz, vyšetření i patogenů v domácnostech, aby na konci případu namísto odhalení pachatele určil diagnózu nemoci a nasadil správnou léčbu. V celkovém fungování nemocnice seriál využíval umělecké licence, v odborných detailech se ale sympaticky hodně snažil o přesnost. Neskonale charismatický Hugh Laurie se tady představil ve své životní roli misantropického sarkastického lékaře, kterého by asi nikdo nechtěl potkat v ordinaci, když tam jde s rýmečkou, zato na obrazovkách jej všichni milovali. Diagnostické případy týdne jsou doplněny o zápletky z osobního i pracovního života House (vztahy, závislost, vlastní zdravotní problémy s nohou…), jeho kamaráda Wilsona i zbytku týmu. Když se po třech řadách začalo s obměnami týmu, dávalo to smysl nejen dramaturgicky, ale i vzhledem k ději – kdo by taky vydržel s Housem pracovat déle. Ač se už žádná sestava nevyrovnala té původní (Chase, Foreman, Cameronová), přinášelo to seriálu potřebné oživení. Po osmi řadách nakonec Dr. House vyčerpal snad všechny příběhové zákruty, kam jej jeho často nepřijatelné chování mohlo zavést, a snad všechny neobvyklé nemoci, které mohl vyšetřovat. Přesto nikdy neupadl do rutiny, ani nesestoupil z kvalitativního vrcholu o moc níže, a skončil přesně ve správné chvíli. A pamatujte: všichni lžou a (skoro) nikdy to není lupus!

První řada The Last of Us nakonec není absolutní peckou, jakou mnozí čekali, ale sice nadprůměrnou, ale taky rozporuplnou a nevyrovnanou podívanou. Na jednu stranu Pedro Pascal a Bella Ramsey hrají skvěle, soundtrack založený na akustické kytaře se silným reverbem je výborný a pochválit se dá i kamera a obecně výprava, která herní předlohu občas evokovala i mně, který z ní viděl jen pár záběrů a screenshotů. Zároveň ale seriál trpí značně nevyrovnaným tempem a nepříliš šťastným přístupem k časovým skokům, ke zrychlování a zpomalování vyprávění. Plnokrevným atmosférickým hororem nebo akčním hororem seriál asi ani být nechtěl, opravdu vynikající psychologické postapo drama, o které se pravděpodobně snažil především, se mu zase nedaří. Zajímavá variace na houbovou zombie nákazu s kolektivním vědomím je využita jen málo, když se „houbáci“ v polovině dílů ani neobjeví, potkávání různě organizovaných komunit přeživších je zase jen o něco nad úrovní seriálových Živých mrtvých, ale pod úrovní jejich komiksové předlohy. A jestliže chtěli tvůrci odbíhat i k flashbackům a samostatným povídkám s vedlejšími postavami (jakkoliv je třetí epizoda povedená), neměli se snažit nacpat celou první hru do devíti epizod. Zdaleka nejvíce se to pak projevilo na nedostatečně prokresleném vývoji vztahu Joela a Ellie, na němž by přitom celý příběh měl stát. Ve výsledku tak seriálová verze The Last of Us nenaplňuje obrovské ambice a je jen mírně nadprůměrným postapem.

Prequel Hry o trůny bodoval ve všech aspektech. Nádherné kostýmy, rekvizity a interiéry se střídaly s opulentními exteriéry a trikovými záběry nejen na draky, protože tady už nebylo nutné šetřit jako v první řadě původního seriálu. Zkušeně vedená kamera zabírá atmosféricky a úsporně, leč jasně čitelně nasvícené scény, jež hudbou znovu doprovodil dvorní mistr Západozemí Ramin Djawadi. Především je ale Rod draka mistrovsky napsaným a zahraným dramatem plným trojrozměrných a nejednoznačných postav. Oproti posledním řadám Hry o trůny je méně rozkošatěný, více se soustředí na mocenské intriky, znovu více čerpá z historických reálií evropského středověku (resp. raného novověku). Nesmírně efektně i efektivně vypráví slovem i obrazem, textem i subtextem. Rod draka měl nelehký úděl navázat na povětšinou vynikající Hru o trůny a zároveň znovu přesvědčit ty, jež osmá řada odradila. Povedlo se to skvěle.

Davidem Fincherem režírovaný příspěvek do sci-fi antologie je nejen vizuálně nádherný, ale také je to úžasně atmosférickou a potemnělou podívanou o souboji člověka s hrůzou z moře i člověka s člověkem.

Pán přílivů, začíná dalším posunem v čase dopředu, tentokrát o šest let. Znovu se otevírá téma následnictví a jeho legitimity, do kterého znovu musí vstoupit i samotný král osobně, ač nyní již velmi zesláblý a v jiných otázkách téměř plně zastupovaný jinými. Jeho pomalá chůze k trůnu je jednou z nejlepších scén roku, podání koruny bratrem Daemonem je silným symbolickým momentem. Po nepříjemném – i když poté svižně utnutém – jednání v trůnní síni následuje velká rodinná večeře, umírající král by si totiž přál usmíření mezi svými příbuznými. Jistě, že to nakonec skončí urážkami, výhružkami a potlačovaným násilím, ale na začátku to alespoň na chvíli skutečně funguje, panuje civilní atmosféra a zazní nikoliv neupřímné přípitky a projevy obdivu. A i to je na dynamice vztahů v Rodu draka zajímavé, že nejsou jen tak jednoduché, aby mezi soky panovala čirá nenávist, že ve vztahu Alicent a Rhaenyry ještě zůstaly i stopy hlubokého přátelství, jež je kdysi pojilo, Daemon zase s věkem dokáže být ke staršímu bratrovi daleko shovívavější než kdy dřív.

The Last of Us jsem (zatím) nehrál, takže nemůžu srovnávat s předlohou, ale nabízím pohled očima někoho, pro koho je celá franšíza nová. A rovnou říkám, že úvod seriálu perfektně funguje i sám o sobě, bez nutnosti vědět předem cokoliv dalšího. Přítomnost tvůrce Černobylu je vidět v obrovském smyslu pro detail, jehož používá k vyprávění skrze mizanscénu, i ve schopnosti budovat neobyčejně působivou atmosféru, která během epizody několikrát vygraduje v silnou emociální scénu. Atmosféru drží i velmi dobrá práce s hudbou, jak s převzatými písněmi, tak s původními kompozicemi čítajícími několik výrazných kytarových motivů. Expozice je zde skvěle zvládnutá, Druckmann s Mazinem toho díky výborně napsaným a zrežírovaným scénám mnohdy dokážou o postavách a jejich novém světě úsporně říci velmi mnoho. Díky dlouhé stopáži se však epizoda stihne kromě expozice i solidně posunout v ději. U Belly Ramsey bych si se superlativy ještě počkal na později (ale přinejmenším dobrá rozhodně je), Pedro Pascal se ovšem předvádí v pravděpodobně nejlepší roli své kariéry. Rozjezd této očekávané herní adaptace se zkrátka povedl skvěle.

Tvůrci Prstenů moci měli k dispozici neuvěřitelný rozpočet a jako předlohu jeden z nejlépe napsaných fikčních světů. Je až fascinující, jak moc výsledné dílo selhává prakticky ve všech rovinách. Jediné, co mohu pochválit bez výhrad, je výborný soundtrack Beara McCrearyho (hudbě od Howarda Shorea se sice nevyrovná, ale co taky ano). S výhradami mohu pochválit výpravu, která je často nádherná (města, lodě, některé kostýmy), ale místy i překvapivě špatná (některé zbroje, předměty). Největším problémem seriálu je, že je zkrátka strašně špatně napsaný, a to na úrovni zápletek, charakteristik postav i dialogů. Většina dějových linek spoléhá na laciné triky, jako jsou záhadné identity nebo na přímo videoherní zápletky, jako je ta s mečem. Několik tísiciletí staří elfové se chovají jako náctiletí, protože pak se scenáristům snadněji píšou konflikty. Původní propracované motivace a charakteristiky postav z knih jsou nahrazeny novými, často nevhodně primitivními (pomsta Galadriel), stejně se ale tvůrci nejsou schopni konzistentně držet ani nich. Nejednou pak seriál nechává postavy doslova říct, že jejich vlastní pohnutky nedokáží slovy vyjádřit (protože to nedovedou ani scenáristé). Tvůrci evidentně vůbec nechápou (nejen) motivy nesmrtelnosti a pomíjivosti v Tolkienově díle, zahazují funkční mytologii a doplňují nesmyslnou vlastní (mithril a umírající elfové), čímž jejich Středozem dostává ještě větší trhliny. Postavy se ani v rámci své ploché charakterizace nechovají uvěřitelně, jsou to jen neživotné figurky vláčené potřebami zápletky. Scenáristé jsou bezradní i v dialozích, kde často v rámci jednoho rozhovoru kombinují své kostrbaté pokusy o vzletnou archaickou mluvu a moderní jazyk, přitom jim navíc jednotlivé repliky často ani nenavazují na sebe nebo neodpovídají dění na obrazovce. V protikladu k tomu, jak moc z Tolkiena seriál bezohledně zahazuje, pak ale mnohokrát vizuálně i doslovně cituje Pána prstenů, ovšem vždy naprosto v rozporu s kontextem scény. Prakticky vše je psáno jen na efekt, aniž by činy a slova měly skutečné důsledky, tedy pokud to zrovna nevyžaduje zápletka. Někteří herci se ve svých výkonech skutečně snaží, ale při materiálu, který mají k dispozici, je to předem prohraný boj.   Prsteny moci nám představují prolhané, manipulativní, arogantní i sociopatické postavy, není to ale záměr o nečernobílost, oni se stále tváří, že jde o vznešené elfy a dobrosrdečné hobity, ovšem naprosto selhávají. Stejné je to i s jejich snahami o progresivitu, když sice dávají do popředí více žen, které jsou ovšem „silné ženské postavy“ především proto, že to několikrát doslova říkají v nepřirozených dialozích, nebo proto, že fyzicky dominují nad muži (aneb nejlacinější verze silné ženy). Naopak tvůrci dělají několik kroků zpět (oproti desítky let staré předloze), když bezděky vymáhají role dané pohlavím (trpaslice bez vousů, elfové s krátkými vlasy) nebo zavádějí stratifikaci elfí společnosti (služebnice se zahalenými tvářemi). Je s podivem, že vzhledem k rozpočtu seriál mnohdy selhává i v aspektech jako návaznost záběrů nebo choreografie bojových scén a neoslňuje ani kamera, která sice občas nabídne hezký přelet, ale jinak se drží velmi konvenčního snímání celků a polocelků, jen s minimem detailů a minimem invence. Jestliže postavy Prstenů moci jsou neživotnými loutkami, pak jejich showrunneři jsou neschopní loutkaři, kteří sice měli k dispozici hru od Shakespeara, ale radši z ní polovinu zahodili, polovinu přepsali, průběžně zapomínají, co si vlastně vymysleli dříve, a každou chvíli musejí rukou rozplést zamotané šňůrky loutek. Ale kulisy jsou pozlacené a občas někdo z ničeho nic řekne „Být, či nebýt“. Slibovaný seriál ze Středozemě je ohromně špatný nejen ve vztahu k předloze, ale i sám o sobě.

Režijní veterán Hry o trůny Miguel Sapochnik má návrat do Západozemí pevně v rukou. Krátký úvodní text výslovně zasazuje děj do období vlády Targaryenů 200 let před událostmi původní ságy, následující scény to pak elegantně ilustrují, když se prolog odehrává v Harrenově (který my známe už jen jako ruinu) a následují staré známé červené střechy Králova přístaviště, nad nimiž ovšem s všední samozřejmostí poletují draci. Rod draka v rámci úvodní více než hodinové epizody se záviděníhodnou sebejistotou představuje nové postavy, jejich charakter, ambice, postavení a vzájemné vztahy, a to vše skrze slova i činy, aniž by se ovšem nechal zdržovat od zásadních událostí či dokonce zvratů. Zkrátka perfektně zvládnutá expozice.   Prequel v sobě kombinuje štědrý rozpočet a jím umožněné měřítko posledních řad Hry o trůny (draci, monumentální turnaj) a zároveň větší důraz na politiku a také silnější vlivy reálného evropského sředověku z prvních řad mateřské série. Tam má kořeny ústřední téma epizody, totiž následovnictví a s ním spojený velmi odlišný úděl mužských a ženských potomků vládnoucího rodu. K historii se ale obrací i důsledné zobrazení rytířského turnaje ne jako pouhé kratochvíle, kde náš hrdina vybojuje srdce krásné panny, nýbrž jako obrovské události pro celou populaci, jež má nepředstavitelně menší možnosti zábavy než my. Silných historických vlivů využívá i nádherná výprava v podobě propracovaných šatů a šperků nebo i bohatě vyřezávaných křesel a stoliček v turnajové lóži. Vizuál se mnohdy nebojí tmavšího ladění a necítí potřebu zbytečně přesvětlovat interiéry kamenného hradu, které by měly být osvětlené jen tlumeným světlem z ne dost velkých oken či pouze světlem svícnů a krbů. Toho pak často využívají i detaily a velké detaily na tváře herců, v nichž se vykreslují ostré stíny. O hudbu se opět stará mistr Ramin Djawadi, který znovu odvádí skvělou práci, byť z první epizody na sebe strhlo nejvíce pozornosti jeho variování vlastního hlavního motivu Hry o trůny. Rod draka zkrátka začíná nad očekávání skvěle.

Autor předlohy Neil Gaiman sbíral zkušenosti s filmovým médiem jako producent mnoha adaptací, odřídil Dobrá znamení jako showrunner a to vše zúročil u Sandmana, seriálové verze jeho asi nejlepšího literárního díla. Prakticky na všech aspektech celé první řady je vidět, že ji dělal někdo, kdo má hluboké porozumění předloze a zároveň chápe filmové médium (resp. seriálový formát) dost na to, aby věděl, kde a jak mu příběh mírně uzpůsobit. A tak z předlohy zůstává nejen první plán, ale i nuance a detaily druhého, třetího plánu, které někdy budou důležité později a někdy jsou jen malými pointami samy o sobě, či zkrátka Sandmanovi dodávají hloubku. Okolnosti Morfeova polapení jsou pro účely seriálu úhlednější, změny u havranů zase hezky doplňují komiks a v podobě Matthewa dávají první řadě ideální nástroj pro expozici, aby se seriál nemusel spoléhat na voice-overy. Větší prostor pro Johna Dee i Korinťana průběžně už od prvních dílů vhodně reflektuje odlišnosti potřeby seriálové a komiksové. Seriál neuhýbá nejen od krve, ale i jiných fyzicky či psychologicky nepříjemných momentů. A nechybí spousta drobných detailů a odkazů na komiks či mytologické kořeny.   Naopak chybí třeba nadbytečný humor nebo cokoliv jiného, co do adaptací často vnášejí jejich tvůrci ve snaze „opravit“ předlohu. Sandman si hezky drží svůj žánr temné fantasy. Případy, kdy Morfeus byť jen pozvedne koutky úst, by se daly spočítat na prstech jedné ruky, Tom Sturridge mu zachovává charakter melancholika, který bere sám sebe až příliš vážně. Ač jej tedy scénář polidšťuje snad až příliš brzy. Casting obecně se povedl až nad očekávání. Již zmiňovaný Sturridge je výborný, stejně tak i Boyd Holdbrook (Korinťan), David Thewlis (John Dee) nebo Jenna Coleman (Johanna Constantine s původní správnou výslovností příjmení). Kirby Howell-Baptiste zvládá Smrt obstojně, ale zatím ne v plné šíři jejího charakteru, měla by být zdánlivě lehkovážnější a hravější v protikladu k věčně vážnému Snovi. Vivienne Acheampong dělá z Lucienne zajímavější postavu než v předloze, v důsledku pak i z jejího vztahu k Sandmanovi. Gwendoline Christie jako Lucifer odvádí slušný výkon, zrovna tady bych ale preferoval někoho jiného, někoho kdo dokáže prodat nejen Lucifera jako krásného anděla (v podání Christie až barokního), ale i tvrdou polohu vládce pekel.   Chtě nechtě zmíním i hojně diskutovanou diverzitu herců i postav. Ta totiž ve výsledku funguje naprosto skvěle. Nejen, že ve valné většině případů vychází z předlohy nebo pravidel jejího světa (Smrt), ale hlavně: tohle není žádná nucená snaha o korektnost či naplňování kvót (jako v mnoha jiných dílech, kde bije do očí jak si producenti a scenáristé odškrtávali jednotlivé kolonky). Ne, tady tvůrci naprosto přesně vědí, jaký příběh a o jakých postavách chtějí vyprávět. Velmi se povedla i výprava, ať už jde o Snění nebo srdce Touhy, o kostýmy (nejen) v historické sekvenci s Hobem Gadlingem, o krásně zanimovaného mluvícího havrana, proměny barevného ladění epizody v jídelně či dokonale adaptovanou scénu souboje v pekle. Což je i krásný příklad toho, že Sandman je dílo, kde se nebojuje pěstmi a silou, nýbrž slovy a idejemi. Jen příležitostné využití skel, jež vedou k mírně protáhlému obrazu je diskutabilní. U některých záběrů tahle vizuální volba podtrhává nereálnou, snovou atmosféru, jindy to ale vyznívá jen podivně. Neil Gaiman se 30 let potýkal s nejrůznějšími pokusy o zfilmování Sandmana, aby mohl fanouškům doručit adaptaci, která Pána snů uchopí správně. A to se mu povedlo.