SamVimes

Billy Butcher a jeho Banda se vracejí již potřetí a zacházejí zase ještě o něco dál. Naši hrdinové zacházejí dál do šedé zóny a tentokrát si zahrávají s novým přípravkem, který poskytuje dočasné superschopnosti. Není už Butcher definitivně stejně špatný jako ti, proti kterým bojuje? A tvůrci seriálu zase zacházejí ještě dál v tom, jaké zvrácenosti ukážou. Všechno, co kdy komiksové fanoušky napadlo – Ant-Man uvnitř Thanose, vztah Aquamana k rybám, orgie superhrdinů – to vše a víc je ve světě The Boys možné.   Ani v kritice světa řízeného korporacemi a korporací řízených PR ratingy seriálu nedochází dech a tentokrát je aktuálnější než kdy dřív. Odkazuje především na Trumpovo chování v médiích a na sociálních sítích, ale i na různé reakce na covidová opatření, na fenomén fake news nebo na směšnou pompu a faleš reality shows. A mezitím si občas nemilosrdně kopne do Snyderovy Justice League, Billa Cosbyho či Gal Gadot a spol. zpívajících Imagine. Karl Urban a Antony Starr jsou opět skvělí, výborně zapadnul i nově příchozí Jensen Ackles jako Soldier Boy. Letos ale dostali obzvláště dobrou dějovou linku i MM, Hughie se Starlight nebo A-Train. The Boys stojí na třech pilířích – komiksová satira, politicko-společenská satira a příběh o spravedlnosti a pomstě. A všechny tři stále fungují skvěle.

Tvůrci správně chápou, že při současné saturaci komiksových adaptací se už nikdo nechce dívat na generický první akt, který představí normální život budoucího hrdiny, incident poskytující schopnosti a první osahávání si tajné identity. A tak protagonistu potkáváme ve chvíli, kdy už je spojen s egyptským bohem Khonshu, jenž z něj dělá Moon Knighta. Jen Steven o tom zatím neví. Oscar Isaac si prý dal záležet na rozdílném ztvárnění jednotlivých osobností i jejich odlišných přízvuků, v první epizodě k tomu však ještě nedostane šanci. Ethan Hawke se zatím představí jen v krátkém prologu a dvou scénách, jeho náboženský fanatik Arthur Harrow ale už teď působí dostatečně děsivě a přitom charismaticky. Na definitivní soudy je ještě příliš brzy, minimálně první dojmy ale rozhodně ukazují na castingovou trefu v obou případech.   Po formální stránce si epizoda hraje s neskonale vděčnými zrcadly i jinými odrazovými plochami jako vitríny nebo kaluže. Steven ve skle vidí jiné části svého já, Arthur sklo zase rozbíjí a dobrovolně si působí bolest. Moon Knight se snaží oproti jiným komiksovkám působit odlišně, ambiciózněji, v rozjezdu se mu to ovšem daří jen zčásti. Limitující hranice dané sounáležitostí s MCU jsou možná neviditelné, ale pevné. Schizofrenní atmosféru výpadků paměti nebo stihomamu pronásledování vizí egyptského boha zase průběžně narušují snahy o odlehčení. Atmosféru nabourává i výběr písní, který je ve vztahu k ději až neúnosně prvoplánový. Na začátku Stevenova dne třeba hraje A Man Without Love (s opakujícím se "Every day I wake up, then I start to break up"), střídání osobností zase provází skladba Wake Me Up Before You Go-Go. Hlas a projev boha Khonshu ve Stevenově hlavě až nebezpečně připomíná Venoma. A v samém závěru pak epizoda nahodí čistě komiksovou vějičku, v níž i přes její efektnost jasně prosvítá především záměr neztratit zájem nikoho z diváků o pokračování. Moon Knight se rozjíždí solidně, zároveň toho však zatím nenabízí mnoho neokoukaného. Formou i obsahem je výrazně konzervativnější než nejen skutečně experimentální Legion (s nímž sdílí komiksový původ i téma disociativní poruchy) na FX, ale i WandaVision taktéž na Disney+.

Druhý Thor v režii Taiky Waititiho trpí těmi stejnými problémy jako jeho Ragnarok. Jen víc a hůř. Láska jako hrom je komedie, která místy přechází v sebeparodii, a to nemyslím jako nadsázku, protože jak jinak nazvat další pokračování asgardského divadla nebo Nový Asgard proměněný v turistickou atrakci. Občas někdo umře, přijde o končetinu nebo dostane rakovinu, ale to je jen zdrojem pro další vtipy. Přestřelená frekvence gagů zabíjí jakékoliv pokusy o drama, napětí či romanci ještě spolehlivěji než v Ragnaroku, co je ale nejhorší, značná část těch vtipů je infantilní nebo přímo trapná. A to říkám jako někdo, kdo má jinou Waititiho tvorbu rád a třetí Thor mu připadal vtipný (kdyby nic jiného). Jinak Christian Bale je samozřejmě dobrý, ale nemá prostor předvést o moc víc, než že jeho Gorr působí děsivě. Výrazně saturované barvy znovu vypadají dobře a v kontrastu s Gorrovým černobílým světem stínů nabízí Thorovo světlo a barvy pár vizuálně zajímavých sekvencí. Akční scény jsou OK a Guns N‘ Roses nahrazující Led Zeppelin z minula samozřejmě nezklamou. Všechno to jsou ale jen ilustrace a intermezza pro Waititiho ne moc vtipnou skečovou show. Tímto se u mě novozélandský režisér definitivně zařazuje k Rianovi Johnsonovi jako jeden z tvůrců, kteří by neměli točit nic jiného než vlastní náměty, a rozhodně žádné značky.

Čtvrtá řada ještě před premiérou prvních dílů překvapila mnohem delší plánovanou stopáží, než měly předchozí série. Ono to jinak ani moc nešlo, vzhledem k tomu, na kolik postav vyžadujících vlastní dějové linky mezitím obsazení nabobtnalo. A kravaťáci z Netflixu jistě tyto plány vděčně odsouhlasili, s vidinou o kolik víc zhlédnutých hodin pak budou moci vykázat v měsíčních statistikách. Dufferovi se každopádně s větším měřítkem poprali velmi dobře. Částečně rezignovali na epizodní strukturu – jistě, každá část je zakončena nějakou působivou scénou a některé díly mají jasné téma (vzpomínání na Billyho, vztah Jedenáctky s „tátou“ z laboratoře).   To se ale obvykle týká jen jedné z dějových linek, zatímco ty ostatní prostě jen jedou dál, bez ohledu na rozdělení dílů. První a do značné míry i druhá epizoda slouží především jako expozice, ukazují nám, kam se naše závěrem třetí řady rozdělené postavy posunuly. Jediný menší zádrhel v tempů přichází ve chvíli, kdy se děj již začíná rozjíždět, ale postavy jsou stále roztroušené v malých skupinkách po jedné až třech. Naštěstí se pak začnou zase spojovat, až se zastavíme na třech hlavních dějových linkách. Všechny podstatné dospělé postavy jsou soustředěny na záchrannou misi v Rusku, což byl velmi dobrý scenáristický tah. Příběhy jako Stranger Things vždycky fungují nejlépe, když děcka jedou po vlastní ose, nezatížena zodpovídáním se rodičovským figurám. A zároveň tím Joyce a Hopper dostali smysluplnou zápletku k řešení. V první řadě Stranger Things začínaly s generací dětí (Willovi kamarádi) a generací dospívajících (Jonathan, Nancy). Teď už jsou i z nejmladší generace teenageři a s jejich dospíváním potemněl i seriál. Hlavní padouch Vecna vypadá skutečně děsivě, atmosféra zhoustla a některé hororové výjevy přidaly na explicitnosti. S rostoucí popularitou seriálu narostl i jeho rozpočet, a ač jeho nezanedbatelnou část spolklo dražší covidové natáčení, pořád je to na výsledku vidět. Kromě více lokací, na něž se podíváme, a armádní techniky, hlavně na objemu trikových scén a množství času, který s hrdiny strávíme ve světě Vzhůru nohama.   Osmdesátková stylizace pořád jede na maximum, a to ve všech rovinách. Nejen v kostýmech, účesech (chudák Will), rekvizitách (maska z Halloweenu, meč z Conana), cameích (Robert Englund), ale i v příběhu (posun v ději skrze hledání v historii výpůjček VHS kazet, co může být víc 80s?) nebo v tématech – celá hysterie bohabojných občanů ohledně Dračího doupěte vychází ze skutečného případu, kdy bylo několik mladíků neprávem odsouzeno, protože byli „divní“. A samozřejmě v hudbě, ať už je to Kate Bush, Metallica nebo původní soundtrack opírající se o mimopozemsky znějící synťáky. Občas ta vypulírovaná, koncentrovaná osmdesátkovost jde na hranici únosnosti, tím jak je osmdesátkovější než kdy osmdesátá léta kdy byly. Ale nikdy nejde za ni. Jediné, co se osmdesátkovému zasazení vymyká, je myšlení a jednání hlavních hrdinů, které odpovídá současnosti. Což je v rámci žánru naprosto v pořádku, nejde o dobové drama, nicméně na zmínku to stojí. Nejsilnější jsou Stranger Things tradičně v neskutečně sympatických postavách a v solidních až výborných výkonech, jež odvádějí jejich mladí představitelé. Každý z hrdinů má větší nebo menší, ale vždy dostatečně nosnou, dějovou linku. Ať už je to Max a její truchlení pro bratra, s nímž většinu života neměla dobrý vztah, nebo Will, u něhož vyčlenění a jistá nadbytečnost jako postavy jsou samy o sobě tématem, nebo Jonathan a jeho útěk k trávě, nebo milostné trable Steva a Robin… I přeplněné obsazení seriálu stejně potřebuje nové přírůstky – jednak čerstvou krev, jednak někoho, komu se bude všechno vysvětlovat. Eddie je ovšem snad nejlepší novou postavou, kterou Stranger Things zatím představily. Strhává na sebe veškerou pozornost jako manický vůdce Hellfire Clubu, dobře funguje jako rival pro Dustinovo přátelství se Stevenem, dostal nejednu dobrou hlášku i působivou scénu a hlavně – Dufferovi s ním dokázali i jednoduché schéma o nalezení odvahy vytěžit až na dřeň. Zatím nejlepší Stranger Things.

Seriálový Hawkeye v sobě kombinuje jednak Hawkeye z filmových Avengers a jednak Hawkeye z fantastické komiksové série od Matta Fractiona a Davida Ajy. Z filmů pokračuje Rennerův (oproti komiksu) starší, ošlehanější a o něco vážnější Clint, který si s sebou nese traumata z posledních Avengers, tedy ztrátu své nejlepší přítelkyně, dočasnou ztrátu rodiny a vzpomínky na ošklivé věci, jež dělal pod maskou Ronina. Je skvělé, že seriál tohle všechno neopomíjí, ale naopak důsledně rozpracovává – pro postavu aktuálního Hawkeye jsou tyto události stejně definující jako jeho luk. Co se týče komiksu, o adaptaci nemůže být řeč (což je dobře, s filmovým Hawkeyem by ani nemohla fungovat), seriál si z něj ale bere mnoho postav, scén i prvků obecně. Přímo z Fractionova komiksu je třeba jednooký pes Lucky, teplákovková mafie, Clintův sluch nebo (přibližně) automobilová honička se střelbou pomíchaných šípů. Hailee Steinfeld se v roli Kate Bishop ukazuje jako castingová trefa přímo do středu terče. Je přesně tak akorát entuziastická, lehkovážná a vtipná, jako i odvážná a zarputilá. A s Clintem tvoří dvojici, jež ze seriálu dělá skvělý buddy akčňák. Scénář i herci výborně pracují s oběma stranami vztahu ústřední dvojice – Kate potkává svého hrdinu, idol, k němuž vzhlíží od tragédie v dětství. Chce jeho uznání, ale zároveň se nebojí do něj drze porypovat. Clinta zase ani nenapadne, že by mohl Kate nepomoci, i když kvůli tomu možná přijde o rodinné Vánoce, jež po pěti letech bez manželky a dětí pro něj znamenají mnohem víc než kdy dřív. Do Kate si projektuje Natašu a k jejímu opakovanému zklamání se snaží ji držet dál od sebe i od akce, protože by už nemohl přijít o další parťačku. Nikde to není vidět tak moc, jako v jeho zoufalém pohledu, když Kate hrozí smrtící pád z výšky. A navíc se s Roninem prolitou krví na rukou necítí jako ničí hrdina, natož vzor. Seriál toho během pouhých šesti epizod chce stihnout opravdu hodně, a naštěstí se mu to z valné většiny daří. Kromě Kate představuje ještě postavu Echo, vrací na scénu Yelenu ze sólovky Black Widow, stíhá zápletku s rodiči nebo s LARPaři… Třeba o dva díly delší stopáž by nebyla na škodu, nejen Echo a tepláková mafie by klidně pár scén navíc snesly. I bez toho ale seriál zvládá funkčně zpracovat Hawkeyeova traumata, uvést Kate Bishop a být u toho svižnou a vtipnou akční podívanou.

Rick a Morty i popáté přicházejí se smrští scenáristické invence. Jednotlivé epizody jsou napěchované neotřelými nápady, hláškami i mnoha easter eggy a odkazy (často se vyplatí si scénu zastavit a prohlédnout si pozadí). Ony nápady pak seriál tradičně dotahuje do důsledku, někdy až do absurdna. Jindy jako kdyby zkoušel, co všechno diváci vydrží, obzvláště to širší mainstreamové publikum, jež si Rick s Mortym poněkud překvapivě získali u druhé řady. Nejdou jim na ruku, naopak jdou občas až za hranu, jako v případě spermií a vajíčka. Dotahování námětů do důsledku a ještě dál v principu oceňuji. Ne vždy to ale funguje. Třeba díl s klonovými rodinami chvíli baví námětem, pak jeho důsledným rozpracováním, vyčerpá se ale sotva v polovině stopáže epizody a pak už spíš jen unavuje repetitivností a nulovým emocionálním dopadem, jelikož pohled na umírající hrdiny velmi rychle ztratí na síle. Rick a Morty také trpí tím, že tvůrci ve své meta-scenáristice dosáhli již dávno kritického bodu a nyní Dan Harmon a spol. už nedokážou podat žádné sdělení bez ironického úsklebku. Emoce, jež předtím tak skvěle fungovaly jako doplněk ke scenáristicék smršti nápadů, teď už nefungují. A z dřive živoucích a prožívajících postav se pomalu stávají jen prázdné figurky pro scenáristické sci-fi exhibice.

What If…? začíná zvolna, s poměrně jednoduchou variací na příběh prvního Avengera, která jen zaměnila Stevea Rogerse za Peggy Carter ve vlajkovém kostýmu hrdiny se štítem. Následně seriál zkoumá trochu komplikovanější záměny osob (T’Challa za Star-Lorda) nebo zápletky vycházející z úplně jinak položených titulních otázek co kdyby, a tak dojde třeba na thrillerový příběh s Nickem Furym a umírajícími Avengers nebo na divácky vděčnou zombie nákazu. Někdy jde o odlehčenou zábavu jako v případě nezodpovědného Thora, jindy zase o až překvapivě temný příběh jako u tragického Doctora Strange, jehož epizoda je snad tím nejsilnějším, co What If…? nabídlo.   Ve finále se epizodické příběhy z různých realit nečekaně provážou v závěrečném dvojdíle, jenž nešetří působivými momenty ani epickou akcí. Obecně se výtvarná stránka povedla, ač je na první pohled možná zvláštní vidět marvelovské hrdiny kreslené lehce ve stylu Disneyho animáků, dá se na to zvyknout velmi rychle. A v akčních scénách je animace skvělá. V hlasovém obsazení pak potěší angažmá téměř všech herců příslušných postav z hraných filmů, těch několik chybějících hvězd pak lze celkem snadno odpustit. Na každý pád ale What If...? víc než kterákoliv jiná marvelovka vyžaduje důkladnou znalost MCU, jak pro orientování se v desítkách postav, tak pro docenění různých alternativních zvratů a odkazů či hlášek.

Dexter se vrací postupně, pozvolna. Platí to jak z pohledu diváka, tak i pro "Jima", kterému Dex začíná prosvítat pod kůží. Nejviditelnější je samozřejmě výměna slunného Miami za zasněžený sever USA, přinejmenším zpočátku ale tento návrat šetří i se všemi ostatními starými trademarky seriálu a přidává na nich až v průběhu epizody. Tak, jak postupně polevuje i Dexterovo dlouho udržované sebeovládání. Jeho voice-over, povídání si s mrtvou Debrou (jež nahradila adoptivního otce Harryho)... na hlavní hudební motiv, Blood Theme, si divák počká dokonce až na úplný závěr epizody. Úvodní díl je především expozicí pro devátou řadu, nebo přesněji řečeno novou minisérii, jak ji nazývají tvůrci. Představuje nejen nové postavy, ale i samotného Dextera, kým je nyní. Mezitím si občas pohrává s divákem, provokuje ho náznaky konfliktu, k němuž nedojde, jako u policejní kontroly nebo Dexterova přání někoho udeřit. Když už k něčemu reálně dojde, může se zpětně zdát, že scénář Dexterovi přihrál záminku popustit si uzdu až příliš snadno. Nebylo by to ale úplně fér. I když pomineme běžné odložení nedůvěry, musíme vzít v úvahu, že Dexter žil poklidně celých deset let a dává smysl, že nový příběh se začne vyprávět ve chvíli, kdy se začne "něco" dít. Michael C. Hall je stále výborný, jako o něco starší Dexter je i vzhledem ke skutečnému časovému odstupu velice působivý a do staré role se vrátil, jako by se nechumelilo. I když v Iron Lake chumelí. A právě bílé lesy a nevyhnutelná krev na sněhu nejen vypadají velmi dobře na kameře, ale dávají novou minisérii už na první pohled do jasného kontrastu s předchozími řadami. První epizoda nejen, že představí nové postavy a prostředí a načne několik zajímavých motivů do dalších dílů, ona ale i sama o sobě velmi působivě vygraduje. Dexter se zkrátka vrátil ve velmi solidní formě.

Druhá řada Zaklínače začala slibně, volnou adaptací povídky Zrnko pravdy s vynikajícím Kristoferem Hivju v roli prokletého Nivellena. Jenže v následujících epizodách už seriál zdrojový materiál knih opouští téměř úplně a nahrazuje jej řádově horší scenáristickou prací, jak v celkovém příběhu, tak i v jednotlivých scénách a dialozích. Stále výborný Henry Cavill jako Geralt zachraňuje, co může, a až překvapivě funguje i jeho vztah s Ciri. Potěší i scény s Bateyho skvělým Marigoldem a dále výprava, zejména krásné exteriéry. Je to ale málo, především ve světle problémů se scénářem a když navíc nemalou část obsazení tvoří castingové omyly.   Hodně zamrzí, že seriál opustil původní skladatelský tým Sonya Belousova a Giona Ostinelli, kteří stáli za fantastickou hudbou první řady. Nový soundtrack není špatný, ale je mnohem obyčejnější, je mnohem více pouhým výrobkem než uměleckým dílem (ostatně podobně jako scénář). Pryč je obrovská zvuková rozmanitost historických nástrojů, pryč jsou jejich geniální mnohovrstevnaté aranže. Nejslyšitelněji chybí živelné jednak housle Lindsay Deutsch a jednak niněra, nástroj Geraltových melodií, a její neučesaný, trochu divoký zvuk. Chtěl bych doufat, že druhá řada byla jen podivnou odbočkou a příště už se Zaklínač vrátí do správných (nebo alespoň lepších) kolejí, tyto naděje ale aktuálně není o co opřít.

Proč nás Lauren S. Hissrich během příprav seriálu tolik strašila?! Zaklínač se totiž nakonec nad očekávání povedl. Předlohu sice neadaptuje úplně přesně (proč by taky měl…), využívá ji ale dostatečně, občas i doslovně používá její obzvlášť povedené repliky. Vypráví v dobře zvolené struktuře třech časových rovin pro tři hlavní postavy, díky čemuž můžeme zároveň sledovat původ Yennefer a Ciri a zápletky z povídek s Geraltem. Tato nechronologičnost není hned zpočátku zřejmá, čtenáři zde budou ve výhodě, pozorný divák se ovšem nebude ztrácet i bez znalosti knih. Je ale pravda, že některé povídky vzal seriál až příliš rychle a v závěrečných epizodách řada nevygradovala tak dobře, jak by měla. Henry Cavill obecně možná nemá obrovský výrazový rejstřík, Geralta ale zvládá výborně a herecké schopnosti dorovnává obrovským zápalem a porozuměním zdrojovému materiálu. U Ciri a Yennefer nakonec také nebyl důvod k obavám. A Joey Batey jako Marigold, ač třeba na statických fotkách ze středověkého okolí poněkud vyčnívá, jakmile začne mluvit nebo dokonce zpívat, je skvělý. Přešlapem se tak ukazuje jen Triss a pár vedlejších postav (dryády jsou ale úplně v pohodě). Seriál se může chlubit nádhernou výpravou (jen s výjimkou vysmívané nilfgaardské zbroje). Fantastický soundtrack s důrazem na struny a smyčce využívá i středověké a renesanční nástroje (loutna, niněra a mnohé další), což mu oproti klasickému orchestru dodává kromě „dobové“ atmosféry i dojem určité neučesanosti, drsnosti. A Geraltovy bojové scény nabízí vynikající choreografii s mečem. Jen těch scén pohříchu není zas tak moc a ta asi nejlepší je hned v první epizodě. I přes některé výtky jsem zkrátka se Zaklínačem nadmíru spokojen.