Rimsy

Is This Cinema? Budeme s Martym zajedno a můžeme v klidu říct, že ne. Marvels jsou jiná marvelovka, než na jaké jsme byli v poslední dekádě zvyklí. Nejde o zásadní událost, kterou byste z hlediska diváckého zážitku či důležitosti pro vývoj filmového multiversa neměli minout; spíše jde ve své jednoduchosti, překotnosti a naivitě až o staromilskou komiksovku – rychle plynoucí oddychovku, se kterou můžete v kině zabít hodinu a půl a nic moc od ní nechcete. V tuhle chvíli sám nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Zbytečnost a banálnost hlavní příběhové linky o (překvapivě) záchraně vesmíru i nenápadnější linie o nutnosti nápravy charakterových vad hlavní hrdinky musela být jasná i tvůrcům, a tak děj rozmělnili dvěma sekvencemi za hranou sebeparodie. Jak vážně pak může divák brát film, který nebere vážně ani sám sebe? Hrdinné trio je celkem fajn, efekty nejsou tak ošklivé, jak jsme viděli v několika posledních komiksovkách (i když hlavně z dílny DC) a jejich pichlavé, rádoby vtipné dialogy cílovku teenagerů snad i trochu pobaví. Zamrzí hlavně slabá záporačka a přehršel pseudofyzikálních keců, snažících se aspoň naoko zakrýt nesporný fakt, že postavy mohou kdykoli udělat cokoli. Hlavně se ale lituju všechny nebožáky, kteří poctivě sledují všechny marvelovské seriály, aby se pak dočkaly zužitkování postav ve „spektáklech“, jako je tenhle.

Díla Vincenta van Gogha střídá polský venkov z přelomu století, což je z hlediska příběhu jedině ku prospěchu věci. Rozmáchlé melodrama má své nesporné kvality, Jagnu se však vyplatí vidět v kině hlavně díky úchvatné vizuální stránce, která mezi animovanou tvorbou nemá konkurenci. Více zde.

Tonda se nachází na pomezí dětství a dospívání a život mu znesnadňuje fakt, že neustále svítí. O vnitřní světlo je však třeba se podělit, což nápaditě zjišťuje s pomocí nové kamarádky Slávky. Tenhle český animák je stejnou měrou hravý a vtipný jako nesamozřejmě poučný pro všechny věkové kategorie. K páté hvězdě mu mnoho nechybí. Více zde.

Krásně vypadající sci-fi romance zdatně mixuje prvky známé z mnoha jiných dystopií i road movie, přetváří je však ve svébytný a velmi pohlcující tvar. Příběh o dvojici snažící se obelstít represivní a dehumanizovaný systém končí výrazně jinak, než bývá zvykem, a správně naladěného diváka tak velmi podnětně zabaví. Více zde.

Zdařile provedené a popkulturně velmi dobře známé skladby (jež si vysloužily i nominaci na Oscara) podtrhuje přirozená, místy až nedbale působící choreografie, která nepůsobí přehnaně profesionálně, zato podporuje životnost postav obývajících tento zřetelně umělý svět. Zde je nejvíce patrné volnomyšlenkářství a uvolněnost celého snímku, díky němuž nepůsobí nejzákladnější příběh naší kultury přehnaně upjatě a do sebe sama zahleděně, ale naopak nabízí jeho stále přístupnou aktualizaci. Více zde.

Agitační thriller o únosech dětí a jejich prodeji do sexuálního otroctví se bere natolik vážně, až místy vyznívá nezáměrně směšně a shazuje tak důležitost celého tématu. Díky zkazkám provázejícím dílo i osoby na něj napojené se jedná o podivný projekt, který je mnohem zajímavější jako popkulturní fenomén nežli skutečný film. Více zde.

Wes Anderson tentokrát vycházel z krátkých a úderných, ačkoli přece jen trochu tajemných a mnohoznačných povídek Roalda Dahla, a toto spojení je rozhodně ku prospěchu věci. Čtveřice kraťasů na Netflixu stojí za vidění už jenom proto, že nápaditostí a hravostí dalece převyšuje většinu původního obsahu této platformy. Více zde.

Nebudu lhát, sorkinovsky ukecané filmy nemívám zrovna rád, a když se navíc jedná o finanční téma, kterému vůbec nerozumím, body nahoru jen tak nepůjdou. Tohle antikapitalistické drama přitom většinu finančních procesů, o nichž postavy většinu času mluví, příliš nevysvětluje – a když už, tak ve druhé polovině vyprávění, kdy jsem se smířil s tím, že to prostě nepochopím. Proto šel ostrovtip spousty dialogů mimo mě a spíše jsem se snažil nasávat celkovou atmosféru – která naštěstí vůbec není špatná. Sympatickému obsazení pochopitelně vládne Paul Dano v úloze moderního revolucionáře, který ze svého sklepa vede masy k poražení boháčů z Wall Streetu. Je sice jasné, kudy se bude příběh vyvíjet, a tak si pozorný divák může odškrtávat povinné položky scénáře, důraz na spodní vrstvy je však rozhodně příjemný. Sledujeme totiž spoustu ne-bohatých, kteří se snaží vymanit z dluhů prostřednictvím hry, kterou nemohou vyhrát, s čímž film pracuje poměrně citlivě a soucitně. Sílu komunity stvrzuje hojné zapojení memů a koláží z internetových fór, jež rozbíjí repetitivnost dialogů. Film nakonec není tak revoluční, jak by se mu zřejmě líbilo, ale na zvládnutou podívanou z ranku upovídaných, sociálně angažovaných dramat to stačí.

Nadšené reakce ze zámoří je nutné přisoudit erupcím na Slunci, jelikož Gareth Edwards rozhodně jedno z nejlepších sci-fi všech dob nenatočil. Stvořitel je nakonec v řadě problémů podobný Edwardsově předchozímu Rogue One – rovněž obsahuje ambici prezentovat vrstevnatý svět, jehož trable se nakonec vyřeší v uspěchaném, akčně bombastickém a srdceryvném finále. Nefungovalo to u prvního hvězdněválečného spin-offu a nefunguje to ani nyní. Stvořitel je však navíc velmi otravný svými neskrývanými ambicemi. Ve druhé polovině ždíme emoce na plné obrátky a snaží se o transhumanisticky laděné poselství, že umělá inteligence není nepřítel, ale kámoš. Během toho navíc načrtne spoustu témat, po slibném úvodu je však postupně čím dál tím jasnější, že Edwards a jeho tým prostě nejsou schopni vybudovat přesvědčivý svět či aspoň nápaditě přispět k ohraným otázkám o hranicích lidskosti a umělosti strojů. Ale aspoň je tam opravdu hodně výbuchů.

Hlavním tahákem tohoto ne-životopisu je jistě suverénní výkon Helen Mirren a jejího maskérského týmu, výsledek však překvapivě soustředěně a poutavě nabízí i trochu jiný (a zábavnější) zážitek, než by člověk od biopicu o političce čekal. Více zde.