Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Komédia
  • Rozprávka
  • Krimi
  • Dokumentárny

Recenzie (1 323)

plagát

Recepty doktora Kudrny (1975) (TV film) 

"I takový doktor je jen člověk´..."  Do nedávna bych si myslel, že Josef Bláha tu roli doktorského don Juana jen skvěle zahrál. Teď už vím, že on jím byl i ve skutečnosti... Těch hereckých dam po jeho bodu se v této lehčí komedii Marie Poledňákové najde hned celá řada. Okouzlující je zvláště Carmen Mayerová.

plagát

Silvestr svobodného pána (1979) (TV film) 

"To je nedorozumění...." Pustit si tuhle slaboduchou komedii, v níž se na chudáka Josefa Abrháma o jednom silvestru slétne snad celý ženský harém, považuji vskutku za jedno velké nedorozumění. Dvě hvězdy dávám asi jen z úcty k tomu hereckému ansámblu, který tu vystupuje.

plagát

Královské usínání (1974) (TV film) 

Historický apokryf v televizním hábitu. Nic vím, nic méně. S reálnými ději to tedy moc společného nemělo (viz zejména údajný podíl Markéty Babenberské a údajné otravě krále Václava I - ve skutečnosti bylo manželství Markéty s Přemyslel Otakarem II po smrti Václava anulováno). Po herecké stránce standardní Josef Viklář a poněkud unylý Tomáš Töpfer. Ani na malém prostoru nezklamala Lubuška Šafránková (byť s nezvyklých krátkým účesem).

plagát

Tvár v okne (1963) 

"Od istého času aj úradníkov pokladáme za ľudí..." Solanův povídkový film zaujme především skvělými hereckými party (zvláště ironický Höger v druhé povídce a Peškův bilancující soudce v povídce poslední). Ale i ta konfrontace profesní a lidské stránky u osob různých právnických profesí (žalobce, obhájce a soudce) mi přišla zdařilá. Za mě nejsilnější je to v případě Peškovy postavy, kdy sledujeme, jak se do výkonu jeho soudcovské praxe promítají jeho vlastní životní zkušenosti v manželství. Právě Peškova závěrečná slova, kdy v souvislosti s manželstvím mluví o zvyku, povinnosti a disciplíně, mě napadlo, zda ten povídkový film vedle těch  osob rozličných právnických profesí nespojuje ještě něco. A skoro bych řekl že ano. Jakoby v každé z těch povídek se objevovala nějaká postava, která se musí vypořádat s pocitem, že některé věci ve svém životě němá ve svých rukou a musí se do jisté míry podřídit tomu, co se od něj očekává. V té první povídce jde o mladého žalobce a jeho milou, kteří jsou konfrontováni s tehdejší (nesmyslnou) společenskou morálkou. V té druhé je to lékař, který si uvědomuje, že ačkoliv pro tentokrát ve své léčbě uspěl, stejně je to sisyfovská práce, při níž nemusí mít věci vždy pod kontrolou.  A v té třetí jsou to vlastně oba manželské páry, z nichž ten jeden (neúspěšně) bojuje o to, aby je soud rozvedl, zatímco manželka Ladislava Peška v tom druhém případě se o něco takového ani nikdy nepokusila (ačkoliv evidentně byla v tom vztahu nešťastná. Pro všechny uvedené postavy tak platí, že je od nich vyžadována disciplína a plnění povinnosti. On si člověk přeci nějak zvykne že....

plagát

Smyk (1960) 

"Akce Bruncvík uzavřena..." Vypořádat se s hodnocením tohoto filmu o emigrantovi, který se coby tajný západní agent s plastikou obličeje vrací do své bývalé vlasti, aby škodil, konstatováním, že jde vlastně jen o jakousi  propagandistickou agitku, bych považoval za příliš zkratkovitý závěr. Ano, zlý agent s plastikou (skvělý Jiří Vala), jakou by mu mohl závidět i takový agent Bláha ze seriálu o majoru Zemanovi, tu bezesporu je. Jsou tu i uvědomělí lidí (z agentovi rodiny), kteří neváhají dotyčnému udílet "knížecí rady", aby se šel udat. A nad těmi úvodními pasážemi filmu, které líčí zhýralost světa na západě, se člověk musí víc než pousmát.  Ale jinak jsme svědky z filmařského hlediska velmi originálně zpracovaného psychologického dramatu. Kamera je někdy dosti avantgardně roztřesená, film má zejména díky skvělé hudbě padesátých let obstojnou atmosféru a korunu tomu za mě dávají neskutečně originální retrospektivy ze života dotyčné osoby, kdy se děj odehrává jen na středu plátna/obrazovky, zatímco kolem se točí jakýsi stroj času.  Už jenom za tuhle originalitu nelze tento film zavrhnout. Výborné jsou i záběry z cirkusového varieté, které jako by chtěly neverbálně ukázat, v jak absurdní době (studené války mezi východem a západem) se ta špionážní zápletka odehrává. A bezpochyby výborná je i scéna s hymnou, která tu zlou postavu západního agenta najednou jakoby polidšťovala. Když tedy nakonec vezmu všechny ty klady a zápory filmu, vychází mi z toho velmi silné čtyři hvězdičky.            

plagát

Svatá (2024) (TV film) 

"Koho zajímá stará bába..." Vím, že se dnes najdou tací, co Jiřinou Bohdalovou pohrdají a mají pocit, že už je stará na to, aby se každou chvíli někdo "producírovala". Některým taky leze na nervy to, jak se furt točí kolem našeho exprezidenta Miloše Zemana. Tuhle výhradu i docela chápu, ale ať je "Bohdalka"  jaká je, furt je to Paní herečka! V dvaadevadesáti zvládnout takou hereckou "kládu", jakou byla hlavní role v tomto televizním filmu, to je prostě neuvěřitelné. Velký dík za vznikl tohoto filmu si určitě zaslouží Jiří Strach, protože on je prostě zlatíčko. Možná ten scénář Marka Epsteina je spíše průměrný, ale Stachovi se nejen z Jiřiny Bohdalové ale i Lenky Vlasákové podařilo vydolovat naprosté maximum. Herecky je to prostě struhující podívaná o oboustranně velmi složitém vztahu matky a dcery. Jinak musím ocenit i velmi zajímavou (ač místy velmi typickou) hudbu Michala Kocába. A závěrem poznámka k tématu filmu, tedy k etické otázce zda lež, pokud slouží dobrému účelu, je akceptovatelná. Za mě osobně je to chování hlavní hrdinky eticky složitě obhajitelné, ale umím pochopit, že filmařům mohlo přijít atraktivní vyjít ze skutečného příběhu Věry Sosnarové (byť ho dosti podstatně pozměnili). A nevnímám to tak, že by film automaticky tímto přitakával tomu, jak se dotyčná (patrně) zachovala. Ale určitě by mě velmi zajímalo, jaký na to má pohled Jiří Strach coby katolík a doufám, že se jej novináři na toto někdy příležitostně zeptají.

plagát

Als twee druppels water (1963) 

"Dorbeck ví všechno...Najděte Dorbecka" Válečná dramata mám rád, tak jsem se na tento nizozemský snímek dost těšil. Dostal jsem ale trošku něco jiného, než co jsem očekával. Ten příběh mladého Duckera za války mě určitě dokázal pěkně vtáhnout, mělo to napětí a mělo to i slušně psychologizující atmosféru. Ten zvrat v ději po konci války mě přiznávám dost zaskočil a musím říct i trošku naštval. Ale asi uznávám, že vypointované to bylo vskutku pěkně. V těch scénách, kde se Ducker snaží dokázat, jak to celé vlastně bylo, bych asi zpětně dokázal ocenit jistý kafkovský nádech. Během samotného sledování jsem měl ale obavu, aby to celé nevyznělo, jako že nás filmaři celou tu dobu předtím vodili za nos. Po závěrečné scény se mi sice trošku ulevilo, ale přišlo mi to takové useknuté.

plagát

Čarodejná láska (1986) 

"Láska je jako bludička, utíkáš přes ní a dožene tě, utíkáš za ní a uteče ti...." Musím přiznat, že podobně paradoxně, jako se o tom zpívá v té úvodní písni tohoto muzikálu, na mě působil i celý film. Někdy toho tancování bylo na mě až přes příliš a já měl tendenci před tím obrazně řečeno "utéct". Svou působivou (řekl bych až erotickou) atmosféru a výbornou hudbou mě ten film nakonec ale stejně "dohnal". Děj moc raději nekomentuji, protože mi místy přišel podivný (duchařinu nemusím), ale musím uznat, že natočeno to bylo vážně krásně (viz třeba scéna s ohněm s retrospektivami z celého předchozího děje).

plagát

Tlačit rukama (1991) 

„Člověk by neměl na nic poutat tvé srdce..." V té konfrontaci čínské a americké kultury, kterou tento snímek nabízí, mě asi nejvíce zaujalo sledovat ono (oboustranně) silné rodinné pouto mezi otcem a synem. Krásně byly na tomto totiž demonstrovány odlišné hodnoty a odlišné pojetí výchovy v obou světech. Některé pasáže mi tedy asi tolik nesedly (viz zejména bojová scéna z restaurace, kde "dědek myl nádobí, která mi přišla poněkud přehnaně vyhrocená), ale celkově to na první seznámení s tchajwanskou tvorbou vůbec nedopadlo špatně.

plagát

Hořká láska (1958) 

Poněkud hořce tohle vesnické drama šmrncnuté se "socialistickou agitkou" a v závěru pak i maličko s červenou knihovnou vskutku působí. Situace, za níž se potkává pokrokově smýšlejí Jakub se ženou svého staršího bratra, je hodně neutěšená (viz třeba až téměř hororová scéna, kdy se Josef Bek snaží o "zmrtvýchvstání"). Hořkou pachuť v ústech však ve mě vyvolala spíše ona ideologická linka příběhu konfrontující mj. věřícího a tudíž zpátečnického otce (Zdeněk Štěpánek) se svým synem sympatizujícím s kolchozníky. Ještě, že to vše bylo (mj. díky velmi kvalitní hudbě Ludvíka Podéště) obaleno do poměrně příjemného "hábitu". Herecky možná poněkud překvapí Josef Bek v poměrně dramatické (ač vedlejší) roli. Naopak Zdeněk Štěpánek (zde s poněkud úsporným hereckým projevem) člověka překvapit rozhodně nemůže.