HonzaBez

"Všechen modernismus není k ničemu, když dílo samo mlčí." Tak nevím, ale skoro bych řekl, že veškerý "modernismus" téhle dost průměrné černobílé detektivky (v níž se až moc mluví) spočívá v tom, že se zde kromě češtiny mluví též francouzsky i německy a možná ještě v tom, že tu je kratičký záběr na nudapláž v NDR. V jinak dost zdlouhavém prologu, kde se francouzsky baví dva  drogový dealeři, je docela vtipná situace, kdy Waldemar Matuška (coby jeden z těch dealerů) nadává, že zpěvák z rádia "řve jako pavián", přičemž tím zpěvákem není nikdo jiný než sám Walda. To mě, musím říct, dost pobavilo. Možná víc, než samotná zápletka z baletního prostředí.

"Všecko je hoci iné, ako sme si to predstavovali. Všecko sa posunulo." Já jsem si v souvislosti  Jakubiskovou prvotinou radši nic moc nepředstavoval. Tak ani nemohu být moc zklamán, že mě tahle jeho extravagance šmrncnutá místy s poetickou kamerou moc nezaujala. Resp. že jsem tomu chaotickému shluku jednotlivých filmových scén moc nerozuměl. Nejvíc v obraze jsem byl právě ve chvíli, kdy malíř Juraj v rozhovoru se svým bratrem (Vlado Müller) rozmítali nad tím, jak je život v oněch Kristových letech náhle jiný, než když byli mladší. Kdyby obdobně fungovaly všechny scény, mohlo to být vcelku fajn. Jenže tady to jaksi skáče od jedné absurdity k druhé (viz třeba scéna v hospodě, kdy se jeden člověk řehní jako idiot u "černých historek"). V čem jsem se taky vůbec nevyznal, byla vztahová linka (Juraj mezi dvěma ženami). V případě Jany Stehnové mi pak přišel zvláštní dabing v podání Ivy Janžurové.

„Což nemůže být malý národ velký? Velký svým duchem?... Pozor na všelijaké človíčky, kteří neustále vytrubují jen hezky při zemi, je pěkně za pecí. Je z Milešovky vidět jižní Afriku? Není, tak co je nám po ní…“ Tahle kritika "čecháčkovství", oné české malosti, určitě nebyla jen doménou komunistů, ale ve své době třeba už Svatopluka Čecha (viz jeho Výlety páně Broučkovy) a později i Václava Havla. Neříkám, že se ve filmu nenajde trocha toho ideologického balastu, ale čekal bych ho tam na rok 1952 o dost víc. Hlavním pozitivem je, že takový životopisný snímek o odvážném české cestovateli, Emilu Holubovi vůbec mohl vzniknout. Mnozí jej ve své době nazývali "potrhlým idealistou" či "fantastou", ale co naplat, jeho výsledky (cca 13 tisíc sesbíraných předmětů) hovoří za vše. Ty smutné dozvuky jeho cest (výstava s vysokou finanční ztrátou, nezdar ve snaze získat pro svoji sbírku trvalé výstavní prostory) jsou ničím méně než nemilou realitou. Pokud film toto využívá ke společenské kritice, pak si za to ale ta tehdejší společnost může sama. Na konci filmu možná zní přepjatý apel Holuba na mládež, co navštívila jeho výstavu, aby usilovala o "lepší svět a lepší lidi v něm". Ale copak není pravda, že o "takový pomník musíme všichni stavět"? To přeci není (jen) apel socialistické morálky, to by mělo být nadčasové...K samotnému filmu pak musím říct, že mě nadchla na filmová iluze Afriky. Na to že to celé vzniklo u nás, v luzích u Bratislavy, je to vskutku dokonalé. Stejně jako všichni ti afričtí domorodci (včetně záběrů na nahé africké ženy). V tomto směru za mě velmi funkční autenticita. Samozřejmě v dobovém kontextu vzniku snímku, tedy  roku 1952.

"Víš děvče, válka se musí škrtnout z našich životů...." Jak bláhové, jak pošetilé přání. Vždyť "válka to důkladně zpřeházela"... Tento Fričův snímek o vystřízvění z radostných chvil po skončení války má určitě svou kvalitu. Karel Höger v roli nadporučíka Mareše se se smutkem v duši vyrovnává po svém, tedy především mlčky. Škoda té až příliš rozjuchané atmosféry se sympatickými rudoarmějci tančícími kozáčka, to mi do té Marešovi zádumčivosti moc nesedělo. A škoda té závěrečné jásavé scény při přesunu Marešovi vojenské jednotky do Sudet. Tu bych si tedy vážně odpustil.         

"De se, kam se chce…" Dialogy Hrušínského s Benešem ve třetí osobě jsou docela vtipné. "Okolnosti velmi roztomile s hlubokými očima a s dolíčky ve tváři" dovedou vše k miloučkému finále, ale jinak mi ten děj a některé dialogy přišly až trošku jalové. A ona až moc bezstarostná atmosféra mi vzhledem k jedné ze zápletek (zamilovaná Šejbalová a nešťastný/opuštěný Rašilov) přišla poněkud nepatřičná. Uznávám ale, že ve filmu zazní i několik vtipných hlášek. „Dyndera! On Loudí!“ v podání Růženy Šlemrové alias paní Dynderové mezi ně patří zcela jistě.

"On ti neřekl své jméno?" - "Řekl, ale já ho neslyšela - tenkrát byl film ještě němý." :D Trošku škoda toho závěru, v němž Nový přiznává, že se tímto filmem chtěli "vysmát líbivým lžím plných falešného citu, sladkých úsměvů....vysmát se životu v něž se nepracuje, ale v něž stačí stačí sentimentálně zpívat a v němž nakonec vše dobře dopadne." Možná to byla vše parodie, ale krásná parodie, k níž není třeba nic dodávat, protože to dílo mluví samo za sebe.

Optimismus je opium lidstva. Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij“ Tento vlastní žert stál Ludvíka Jahna docela dost. Za ten druhý, který měl být pomstou jeho kamarádu Pavlovi, bude ale pykat někdo jiný... Ani v tomto filmu nezapře Jireš svůj osobitý styl. Excelentně zobrazený a sehraný je hlavně kontrast padesátých a šedesátých let. Třeba když se jde Jahn podívat na vítání občánků na radnici a přitom v retrospektivě vzpomíná na stranickou schůzi, která měla rozhodnout o jeho vyloučení ze školy. Zcela geniální je pak nápad vyprávět Ludvíkův následný smutný život, kdy byl šest let nucen pracovat v dole, zatímco v reálu se všichni přítomní užívají veselé folklorní hudby. I zde jsem vnímal Jirešův rukopis (viz třeba jeho pozdější snímek Opera na vinici). Co se Jirešovi podle mě úplně nepovedlo je závěr filmu během večerního hraní cimbálovky, i když chápu, že třeba ta scéna, kdy začne mládež tu hru cimbálovky přerušovat pouštěním rádia, měla asi názorně demonstrovat, jak odlišná byla doba padesátých a šedesátých let. Poslední scéna s rvačka Ludvíka s mladý ctitelem Zdeny je pak docela useknutá, i když ta poslední Ludvíkova slova "ty vole, tebe jsem bít nechtěl," asi dobře demonstrují absurditu onoho žertu.

Téhle Vláčilově "symfonii" zasněžené Prahy bych asi neměl problém dát plný počet hvězdiček. Ten bílý vizuál, ať už se zaměří na samotnou starou Prahu či na zamrzlou Vltavu nebo se případě propojí se záběry ze života místních lidí (včetně sáňkujících dětí), funguje skvěle. Zvláště když ten vizuální zážitek umocňuje skvělá Liškova hudba. Ale pak je tam náhle pasáž jako z jiného světa z interiéru nějakého kostela doprovázená (nevím proč) Stivínovou jazzovou hudbou. Jak mám jazz vcelku rád, tak sem to tedy vůbec nepasuje. Stejně tak jako těch nějakých třech a půl minuty nesedí do celého tohoto dokumentu a já musím chtě nechtě jednu hvězdičku ubrat.

Secese znamená rozloučení, odchod, odtržení od věcí unavených vyčerpaných a prošlých... Secese je výraz pro umění spojují něhu s pokrokem."  To Vláčilovo odloučení (naštěstí ne na trvalo) od hrané tvorby nebylo dobrovolné, přesto i v tomto krátkém dokumentu nezapře své postavení "filmového básníka". Krásné propojení různorodých záběrů na secesní umění všeho druhu s příhodně vybranou dobovou hudbou (nejpůvabnější je asi ta ze Sukovy suity Radúz a Mahulena) a občasnou recitací. Možná bych jen řekl, že v tom výběru záběrů ze secesní Prahy mohlo být méně obrazů a více architektury, ale to už je asi věcí vkusu každého.

„Za takových časů stojí za to vzpomínat příběhů ze starých časů... Proč jim však naslouchat? Je v tom zatajen nějaký smysl? Proč byly napsány. Zbůhdarma? Namátkou? Z potřeby básně? Z rozkazu bloudící ozvěny a proto že ony věci nejstarší leží v síti přítomného času..."  Nejsem si jistý, že po zhlednutí tohoto filmu českých filmu vím, proč bych se měl na něj ještě někdy znovu podívat. Věděl jsem, či spíše tušil, proč jsem jeho zhlednutí filmu tak dlouho odkládal. Uf, toho násilí bylo na mě asi vážně moc. A taky mi tentokrát neseděl Vláčilův způsob vyprávění. Jako všechny ty poetické záběry umocněné úchvatnou Liškovou hudbou, v tom je tento film vskutku jedinečný. Ale samotný středověký příběh o tom, jak se mladičká Marketa pro velkou lásku k muži jménem Mikoláš zřekne svého poslaní jeptišky, mohl být podle mě vyprávěn přeci jen trošku srozumitelněji. Kde se v Markétě vzala ona láska k člověku, který vypálil její rodinné sídlo a násilím si ji odsud odvedl? Tohle a spousta dalších dílčích zápletek ději jsem moc nepobral. Místy jsem měl pocit, že jediné co sleduji je jedna surovost vedle druhé. Středověk byl syrový, ale třeba Bočanův snímek Čest a sláva byl pro mě i přes svou syrovost srozumitelnější a přístupnější. Přitom asi nejen shodou okolností oběma snímkům vévodí Liškova chorálová hudba. Nu což prostě jsme se s mistrem Vláčilem úplně nepotkali...