D.Moore

Film, který vám nevysvětli skoro nic, prostě se začne dít a nechá na vás, jak rychle se v jeho světě zorientujete, kdy vám dojde, co se vlastně stalo tehdy a oč jde právě teď. Někdy v polovině jsem věděl, že budu muset Akiru vidět znovu, abych všechny souvislosti chápal hned od začátku, ale rozhodně mi to nepokazilo zážitek z té doslova krásné podívané (tohle je vážně film pro kina - a ta hudba!) a film to nepřipravilo o pointu.

Po Chladnokrevně jsem rozhodně neměl dobrou náladu a v duši klid. A Capote, který tomu příběhu dodal další rozměr, ty pocity ještě umocnil. Je to ošklivé, ale tou ošklivostí vlastně nesmírně zajímavé pokoukkání, které by bez Philipa Seymoura-Hoffmana možná tak dobré nebylo, ale to jsou zbytečné úvahy. Vyzdvihl bych ovšem i Catherine Keener, jejíž Harper Lee byla Capotemu dokonalou lidskou protiváhou.

To kyselo je moc kyselý, ten bramborák je moc bramborovej... A ten od první upoutávky odlehčeně se tvářící film se třemi hrdinkami je moc o hrdinkách a navíc je odlehčený. Ach jo. Marvels se mi moc líbily snad díky tomu, že jsem nečekal druhou Občanskou válku, snad díky tomu, že mi nevadí přepnout a dívat se na různé filmy různýma očima. Takže jsem se bavil nejen souhrou ústřední trojice, ale i hledáním té souhry, v němž nejdůležitější roli sehrála dokonalá Iman Vellani jako Kamala. Těžko si představit lepší průvodkyni příběhem Marvels než nadšenou náctiletou holku, která se konečně dostala ze seriálu do filmu a od snů k jejich uskutečnění. Film je lehoučký, zábavný, barevný, má pochopitelně konající záporačku, naprosto skvělou hudbu (Laura Karpman by měla udělat nějaké Star Wars, prosím) včetně muzikálové pasáže, v níž si Disney tak trochu střílí sám ze sebe, nápadité akční pasáže s prohazováním postav, odzbrojující humor ve scénách typu "Nick Fury a Kamalina rodina", jako vystřižený z Emmerichových bijáků,... A taky tam jsou kočičky a Cats! Za poslední dobu nejsympatičtější marvelovka.

Je to až fascinující, zlomyslná zábava. Sledovat elitního superzabijáka, který se v úvodních patnácti minutách vychválí do nebes, potom udělá strašlivou chybu, ale nepřestane o sobě pochybovat. Ani když se čím dál víc zdá, že ta chyba nebyla zdaleka poslední a vlastně ani první. David Fincher si dovolil úžasně natočit dvouhodinovou ódu na ego a jsem si jistý, že s každým dalším zhlédnutím bude přibývat drobností "tohle by profesionální zabiják v jiném filmu asi neudělal", kterých jsem si napoprvé nevšiml.

Zpočátku to vypadá prostě na mrazivou, takřka dokumentární thrillerovou záležitost, při jejímž sledování nám bude  až do konce dokonale zle z dvojice hlavních hrdinů. Jenže ono je to ještě mazanější. Zlomyslnějí. Ne snad že bych si Perryho nebo Dicka oblíbil, ne snad, že by mě přestalo mrazit a že bych jejich příběhu nevěřil, ale postupem času jsem se o těch dvou dozvěděl takové věci, že jejich počínání začalo být v mých očích tragické nejen pro jejich oběti, ale i pro ně samotné. A neodvratný konec rozhodně nepřinesl žádné zadostiučinění, naopak akorát podtrhl celou tu ošklivě smutnou bezvýchodnost. Brrr.

Bezelstná pohádková nálada Kiki se potkává s ekologickým poselstvím Naušiky a mytologickou magií Mononoke. Krásný příběh z krásného světa, inspirovaný severskými bájemi (a jednou pohádkou), v němž létání nahradilo plavání a Mijazakiho poetická fantazie poskočila zase o příčku výš. Pro děti? Nemyslím si. Rozhodně tedy nejen pro ně.

Uf, tak bezútěšný, a přitom tak skvělý film. Kvituji s povděkem, že se Martin Scorsese tentokrát nerozhodl prostě rozpohybovat knihu, jak to bohužel udělal v Prokletém ostrově, ale že se rozhodl příběh vyprávět znovu, po svém, tak, aby z něj něco měli i ti, kteří předlohu znají. Nepřekvapí, že film pojal jako gangsterku. Jako mrazivou studii toho, jak snadno člověka může spolknout zlo, pokud se ne(u)brání. A zároveň jako obžalobu médií, která o tom mlčí. Perfektní volba. A jak je to natočené! Těch nápadů, ty chladné scény vražd, jaké umí točit jen Scorsese, ty nádherné mystické scény, jaké bych od něj nečekal... No a k tomu herecké výkony. Leonardo DiCaprio hraje a vypadá jako Marlon Brando, Robert De Niro se s hodinářskou přesností pohybuje na hranici karikatury a očividně si opět užívá pořádnou roli, a Lily Gladstone... Ta se oběma vyrovná jediným pohledem, do něhož nějak dokáže dostat úplně všechno. Opravdový filmový zážitek, který si zaslouží každou z těch dvou set minut. A s dokonalou tečkou na závěr, jakou by si mohl dovolit málokdo. Ale Scorsese může.

Je nefér porovnávat s původním filmem, když je to patrně nejlepší horor, jaký jsem kdy viděl, nicméně tvůrci si o to bohužel doslova říkají, a tak jeden zkrátka musí konstatovat, že Znamení víry není nic než průměrná podívaná. Nedotčené originálem snad může oslovit, ale co do pokračování Vymítače, je lepší nejen trojka s eorgem C. Scottem, ale i ten Harlinův preqquel, který mám opravdu rád.

Škoda toho odbytého finále, protože šest dílů jsem Ahsoce takřka neměl co vytknout. Obsazení je perfektní, seriálový a filmový Star Wars vesmír se Filonimu opět povedlo provázat dalším pěkným provázkem, jeden jediný díl (a vy dobře víte, jaký myslím) je lepší než celý seriál Obi-Wan. A naprosto skvělou práci odvedl Kevin Kiner - kdo by to byl řekl, jak daleko doje od nepříliš obratného imitování Johna Williamse v začátcích Klonových válek. Tak druhou řadu, prosím.

Přechod od steampunkové pohádky do filozofického dobrodružství plného nejrůznějších metafor byl tak hladký, že jsem si ho vlastně ani nevšiml a bavil jsem se od začátku až do konce, ačkoliv jsem tedy zejména ve finále občas tápal, co se právě děje. Že je Mijazakiho fantazie obdivuhodná, jsem už určitě několikrát napsal, ale klidně to napíšu zase. Krásný film s krásnou hlavní myšlenkou.