sedm.1

Mě to tu začíná trošičku připadat, že se Netfix dostal u zde přítomných kritiků do takové pozice a nemilosti, že ať vyprodukuje cokoliv, tak už to předem bude stejně nekvalitní hnůj, urážející erudovanou odbornost místních uživatelů. Tím tedy nechci tvrdit, že konkrétně Žraloci v Paříži je nějaká super kvalitní podívaná, co posadí potencionálního diváka na zadek, nicméně ty Odpady a jednohvězdičkové hodnocení pro takovýto film považuji přeci jen ale za již dost neadekvátní. To je ale asi už věc každého jednotlivce, pravdou ovšem je, že i u mě Xavier Gens poprvé ve své tvorbě nezabodoval tak, jak bych očekával, přeci jen ho považuji za tvůrce sice béčkovějších filmů, ovšem filmů zatraceně funkčních, zábavných a přinášejících přesně to, co mám rád. Každopádně musím uznat, že diváci, co si potrpí na logičnostech a smysluplnostech ve filmu, tak zde jim museli snad slést hrůzou vlasy z hlavy, a holohlavcům nehty na všech čtyřech končetinách, jelikož i když já jsem k těmto věcem poměrně tolerantní, tak se tu objevuje skutečně dost scén, nad kterými zůstává opravdu až rozum stát a dost celý ten film tak znehodnocují. To je má asi nejzásadnější výtka k této žraločí podívané, k těm menším pak mohu snad jen přihodit ještě zklamání s malého množství brutálních scén, na které je Gens expert, tady se ale prostě držel dost při zemi a nerozjel tak žádné efektní krvavé inferno, jak to on umí. Co se jinak ale týče zápletky, tak tam bych zas až tak příliš přísný nebyl, ekologický podtext je fajn, celé je to dostatečně svižné, mnoho scén dokáže nabídnout opravdu funkční napětí, akce je spíš pomálu a není ani zpracovaná v nějaké úplně nejvyšší kvalitě, ale v rámci možností filmařů snesitelná je a postavy a jejich herecké představitele kritizovat též rozhodně nehodlám, a třeba konkrétně Nassim Lyes už v předchozím Gensově filmu dokázal, že má charisma na rozdávání a Bérénice Bejo je zatraceně sexy milfka, co navíc umí i docela hrát, takže v tomto ohledu za mě spokojenost, i přes neoddiskutovatelnou tuctovost všech ostatních přítomných postav. Nehappyendový závěr pak doslova vybízí k pokračování, tak jsem zvědavý, zdali k němu dojde, každopádně já si myslím, že i přes zmiňovanou hloupost celého filmu se jedná o sledovatelnou záležitost, která přinesla to, co slíbila, tedy nenáročnou a efektnější zábavu.

Přestože se minimálně díky alespoň z části únosné zápletky jedná o jemně snesitelnější podívanou, než tomu bylo u předchozího dílu, tak to pořád nic nemění na faktu, že je to strašná sračka s z mé strany nejneoblíbenějším tajtrdlíkem současného filmového světa v ústřední roli. Já jsem na toho skřehotajícího, šilhavého skrčka totiž fakt nehorázně alergickej, ty jeho afektovaný rádoby vtipný výstupy jsou pokaždé neuvěřitelně trapné a ten idiot se v tom doslova vyžívá snad v každé své scéně, no prostě děs. Co je konkrétně zde ale ještě horší, tak to že tenhle idiot tu v tom ale nezůstal sám, jelikož ho svými předvedenými hereckými výkony následují ještě další zoufalci, na čele s absolutně vrcholným antiherectvím Johna Ceny, debilně se chovajícím a přehrávajícím Benem Schwartzem a naprosto nepřirozeně hrající Nathalií Emmanuel, která tu svým neustále vytlemeným ksichtem působí, jakoby spíš dorazila na nějakou párty, než na natáčení filmu. Po herecké stránce je to tedy fakt Odpad, jejich postavy na tom ale nejsou o moc lépe, žádná z nich mě vůbec nebavila, všechny působí trapně a nepřesvědčivě a je mi úplně jedno, že je to v podstatě i myšleno jako jedna velká show, pro mě prostě i záměrná ptákovina má držet alespoň nějakou úroveň a neznamená to, že budu sledovat jen bandu tupých, primitivně se chovajících hlav. Zápletka je pak sice též hloupá a nenápaditá kravina, nicméně v tomto ohledu musím přiznat, že to má docela svižné tempo, takže to až tolik nestihne nudit, a za poměrně vydařené musím považovat i pár akčnějších scén, co se tu objeví, zde je ale problém zas ten, že jak působí fakt docela dobře oproti zbytku obsahu filmu, tak to zároveň působí tak trochu i nemístně, jako by to tam bylo vloženo z jiného filmu. No a co se týče humoru, k tomu se nebudu snad ani vyjadřovat, jelikož tam bych musel krom předložek a spojek používat jen vulgarismů, takže to shrnu pod výraz naprosto nefunkční, což si myslím, že je dostatečně výstižné. Takže prostě ne, na tohle musí mít divák fakt už žaludek a nebo nesmí mít smysl pro inteligenci, jinak se totiž něco takového nedá přejít bez toho, aniž by si člověk zaťukal na hlavu a neříkal si, to jako vážně?

Přestože se obsahově jedná o poměrně rozdílné pokračování oproti prvnímu dílu, tak na kvalitě a zábavnosti filmu samotného se to naštěstí neodrazilo vůbec, a tak i Tři mušketýři s podtitulem Milady je záživná a vzrušující podívaná, která má co opravdu co nabídnout. Zatímco každopádně jednička byla přímočařejším snímkem, vyplněným především akcí, jistou dávkou odlehčenosti a částečně až spíš takovou představovačkou, tak dvojka se již soustřeďuje především na politikaření, intriky a odhalování zákulisí královského dvora a jednání jednotlivých postav, díky čemuž film pak získal na intenzitě a funkčnosti napětí a hlavně i na nepředvídatelnosti dějového vývoje, který dokáže i přes znalost předlohy několikrát opravdu překvapit, což je hodně příjemně překvapí. Tím ale nechci tvrdit, že se ve dvojce již neobjevuje akce, to v žádném případě, pořád je jí i zde dost a pořád působí velmi dynamickým a efektním dojmem, jen Milady prostě ale jen vyniká více v jiných ohledech, než předchozí díl, nehledě na to, že jakákoliv vtipnost zde zmizela už úplně. Po všech ostatních stránkách se jinak ale od sebe oba díly příliš neliší, takže i zde se opravdu hodně povedla vizuální, výpravná a atmosférická podoba filmu, jednotlivé postavy a jejich herečtí představitelé pak též nelze označit jinak než jako ukázkové, fungují i emoce, po celou dobu to má stále velmi svižné tempo a dost slušně je i vygradovaný závěr, takže já jsem s oběma díly Tří mušketýřů skutečně spokojený a jen si díky poslední otevřené scéně kladu jednu zásadní otázku, že by tvůrci počítali někdy v budoucnu třeba i s trojčičkou? Mrk,mrk :-).

Že se bude jednat o dost neobvyklou podívanou jsem očekával, co jsem ovšem rozhodně neočekával, tak to že mi poměrně nečekaně sedne a že mi ty dvě hodiny ve společnosti toho nevšedního milostného párečku docela uběhnout. Paradoxní je každopádně fakt, že největší výhradu mám v podstatě k tomu, kvůli čemu jsem dal vůbec této podívané šanci, a to k poměrně zvučnému obsazení, kdy na mě celé to ústřední trio herců působilo neuvěřitelně nesympatickým dojmem, jejich výkony mě připadaly opravdu nepřesvědčivé a prostě mě ty jejich ksichty vadily a za celou dobu jsem se na ně nedokázal vůbec naladit. Jinak se ale jedná o film výrazný a nápaditý, taková svérázná romantika tu jednoduše ještě zkrátka nebyla a fakt mě dokázala zaujmout. Tempo to má nicméně více než vlažné, což v tomto případě ale zas až tolik nevadí, tedy na rozdíl od nefunkčních emocí, což vadilo dost, naopak atmosféra se ale povedla určitě na výbornou, a fajn je i nepředvídatelný dějový vývoj, který dokáže několikrát překvapit, a to i díky pár docela nekompromisním a poměrně odvážným scénám, které zde sehrávají opravdu významnou osvěžující roli. Závěr je pak poměrně silný, což lze též určitě připočíst k dobru, takže zkrátka ten film je originální, v dobrém slova smyslu zvláštní a rozhodně ne určený pro běžné publikum, rozdílné a rozporuplné reakce na něj jsou pak naprosto pochopitelné, a co se tedy týče přímo mé osoby, tak mě svým způsobem zaujal, nicméně jestli se jedná o snímek k doporučení, tak to si upřímně nemyslím.

Já tady nemám v souvislosti s touto Godzillou prakticky co řešit, pro mě se jedná o naprosto ryzí pecku, pět * jak vyšitých a dech beroucí zážitek, který ve mně bude ještě dlouho rezonovat. Já prostě miluji tyhle monster destrukce, i když se tedy musím přiznat, že této japonské verze jsem se trochu bál, ale mé obavy byly sfouknuty jako svíčky hned během úvodních pár minut a pak už jsem byl jen jako v ráji. Co mám chválit vlastně dřív? Popravdě musím pro mě překvapivě jako první jmenovat zápletku, na které podobné filmy tedy rozhodně nestojí, tady je to ovšem jinak, zde se celý ten příběh kolem Godzilly povedl doslova na výbornou, a i když jde v podstatě o poměrně jednoduchý a přímočarý příběh, tak i přesto v něm funguje všechno, spád, napětí a především úžasné emoce, kdy jsem si navíc opravdu upřímně oblíbil hlavně ústřední pár, kterému jsem přál šťastný konec, ale i ostatní postavy tu jsou prostě fajn, a to nejen i díky skvělému castingu, ale i díky vážně nečekanému odproštění se od tradičního asijského přehnaného afektovaného chování, díky čemuž to nabralo i na mnohem větší přesvědčivosti a empatičnosti vůči všemu a všem. Skvělá je jinak ale i syrová a bezútěšná poválečná atmosféra zdecimovaného Japonska, no a co se týče samotné Godzilly a vlastně s ní spjaté akce, tak i zde musím dát jednoznačně palec nahoru, kdy sice může někdo kritizovat kvalitu a velkolepost efektů, s čímž já ovšem ani náhodou nesouhlasím, mě veškeré ty destrukce a řádění Godzilly přišli naprosto parádní a především to beru i tak, že se jednalo hlavně o poctu té původní japonské Godzille, kde platily trochu jiná pravidla, a i to se povedlo též na jedničku s *! Japonská Godzilla u mě zkrátka zabodovala na naprosté maximum, já jsem z tohoto filmu absolutně nadšený ve všech ohledech a mohu jen každému doporučit, jelikož to stojí vážně za to!

Barvy zla: Červená je kriminálka, kterou sice na jednu stranu musím skrz naskrz označit za velice průměrnou a rozhodně ne příliš výraznou podívanou, na druhou stranu si ale opět nemohu odpustit popíchnutí do naší kinematografie, vůči které je tento film i tak úplně jiný level a fakt můžeme všichni jen závidět, jak moc jsou naši severní sousedé v tomto druhu umění jinde. Nářkama nic ale nezměním, takže k filmu samotnému. Nejlépe bych to chtěl asi popsat tak, že v ani jednom ohledu není tato krimi špatná, zároveň ve všech těch ohledech se ovšem ale nejedná ani o nic, co by diváka úplně posadilo na zadek, jinými slovy, vše má své pro a proti. Zápletka tedy není nudná, má svižné tempo, sem tam nějaké to napětí a nějaký ten zvrat, a i samotné vyšetřování pak působí docela přesvědčivě, takže po této stránce ok. Na druhou stranu mě ovšem rozhodně zamrzelo, že celý případ je vážně předvídatelný, k čemuž navíc vůbec nepřispěje ani odhalení vraha v podstatě už v půlce filmu, a i když pak bylo v závěru přidáno ještě další odhalení, tak i to nepůsobilo nějakým šokujícím způsobem, jelikož i to tak nějak viselo ve vzduchu, takže tvůrcům se tu prostě příliš po celou dobu nedařila hrát s divákem ta osvědčená Hra na vraha, což považuji u tohoto typu filmu docela za zásadní problém. S atmosférou je to pak jako na vážkách, chvílemi nekompromisní a mrazivá, chvílemi naopak zcela nepřítomná, emoce tu jinak za mě nefungovali bohužel vůbec, a co se týče postav, tak vesměs byly trefně obsazené, sympatické, zároveň ale nikterak výrazné a prakticky žádná z nich na sebe nedokázala strhnout nějakou větší pozornost. Ve výsledku se tak skutečně jedná o sice funkční a působivou kriminálku, která ovšem nepřináší opravdu nic ojedinělého, či natolik výrazného, aby o ní bylo potřeba mluvit na každém rohu. Prostě pěkný průměr.

Řezník Xavier Gens pro mě byl vždy zárukou zábavné podívané, a ani Farang není výjimkou, i když to šlo v mnoha ohledech udělat nejspíš divácky ještě atraktivnější, nicméně já beru i v potaz fakt, že filmy tohoto tvůrce prostě nedisponují vysokými rozpočty a tak vlastně s tím, co má pan Gens k dispozici, tak z toho vždy dokázal vytáhnout docela slušnou divočinu. U Farang každopádně nejvíce snižuje jeho kvalitu zápletka, která je fakt hodně tuctová, nenápaditá a navíc minimálně v první polovině i chvílemi dost nudná, a to samé pak platí i pro většinu postav, které nelze označit jinak než jako nevýrazné, nezajímavé a působící kompletně jako přes kopírák, nehledě na to, že ústřední záporák je tu pak odfláknutý úplně, to vážně nebyl důstojný soupeř. S atmosférou je to pak tak nějak na hraně, díky upocenému a nehostinnému thajskému prostředí ji ale přeci jen považuji spíš za působivou, a napětí tu jinak kvůli předvídatelnému dějovému vývoji nefunguje vůbec, to bych ovšem zrovna v tomto typu filmu zas až tak nehrotil. Nyní ale již k pozitivům a ty mě oslovily zatraceně hodně, no a na prvním místě samozřejmě nemohu zmínit nic jiného, než to na co jsem se těšil nejvíc a co jsem v podstatě i vzhledem k jménu pana režiséra očekával, a to opravdu brutální a efektní likvidace soupeřů, kde se s tím ústřední hrdina vážně nesere a chvílemi to jsou vážně dost slušný jatka, což já velmi, velmi rád. Na druhém místě pak figuruje samotná akce, zde tedy převážně v podobě full-contact soubojů, kterých tedy bylo sice upřímně o dost méně, než jsem očekával, ovšem když už se přeci jen dostaly ke slovu, tak pro mě představují velkou parádu, choreograficky zábavná, přehledná, adrenalinová a jak jsem již zmiňoval, fakt nekompromisní řežba, a třeba konkrétně taková bitka v závěru filmu ve výtahu, to byli doslova ORGIE pro mé oko a duši, prostě neskutečný nářez a opravdu je jen škoda, že podobných pasáží zde bylo tak málo. No a nakonec určitě musím pochválit i představitele ústřední postavy, který sice možná hrát moc neumí, ale ta jeho nasranost to tu vyvážila více než dostatečně, navíc byl v té roli přesvědčivý, výrazný a prostě mě tím svým likvidačním ksichtem fakt bavil. Já bych zkrátka za posledních zhruba dvacet minut napálil této podívané nejradši plný počet *, protože to byla fakt šílená jízda, jenže nemohu, jelikož těch předchozích sedmdesát minut zas až taková zábava není, nicméně jako přímočaré, krvavé akční béčko funguje a působí Farang stejně dost dobře a já jsem tak ve výsledku určitě převážně spokojený.

Akční nářez? Ale no tak! Jeden souboj uprostřed filmu, druhý v závěru, to fakt nemohu považovat za akční nářez, nehledě na to, že ani jeden z těch soubojů není choreograficky ani výrazný a ani zábavný, prostě takové dvě syrovější bitky, které nabízí každé druhé lepší béčko. Příběhově se pak jedná o rutinní, naprosto nenápaditou a předvídatelnou revenge podívanou, v tomto případě tedy sice ozvláštněnou o indické prostředí a jejich tradice, aby to ovšem nějak změnilo výsledný dojem k lepšímu, tak to se za mě též vůbec nepovedlo, i když abych zase jen nehanil, tak to nehostinné prostředí podporuje poměrně vydařenou potemnělejší atmosféru, která tu patří k tomu ojediněle lepšímu ve filmu. Jednotlivé postavy pak mohu též jen těžko označit jinak, než jako tuctové a nezajímavé, a to včetně ústředního mstitele, který se navíc chvílemi chová jako vážně silně nevyrovnaný jedinec, co by potřeboval studenou a do klece, a co se týče záporáků, tak ti tu jsou zas pro změnu podáni tak jednoduše a ploše, že je divákovi ve finále úplně jedno, co a jak provedli a jak to s nimi dopadne, jelikož se o nich stejně nedozví vůbec nic. Tvůrci se jinak snažili celý film prošpikovat doslova skrz naskrz i emocemi, které tu ovšem také vůbec nefungují a film nenabízí ani žádné napětí, prostě těžko tu hledat něco, co by mě dokázalo opravdu oslovit. Dav Patel si zkrátka napsal a natočil svůj zřejmě vysněný projekt, ve kterém si zároveň zahrál i hlavní roli, což je sice pěkné, ale že by se jednalo o podívanou, co by ho měla posunou do vyšší ligy, tak to za mě ani náhodou, jelikož pro mě Opičí muž představuje prostě jen průměrný, ničím výrazný a vybočující akční béčko.

Přestože tento prequel hodnotím jen průměrnými 3*, tak si z něj odnáším převážně skutečně jen pozitivní dojmy, a jediný důvod, proč ve výsledku dávám jen ty 3*, tak to je za opravdu ne zcela povedenou zápletku, které chybí jednak větší záživnost, ale především nějaký výraznější ústřední nápad, jelikož tohle mi totiž přišlo jen jako takový narychlo spíchnutý, poslepovaný sled scének, vykradených z jiných, žánrově podobných filmů, tedy jen s tím dodatkem, že závěrečné rozuzlení mě oslovilo a bavilo již hodně, takže toho se tedy má kritika vztahující se k zápletce rozhodně netýká. Každopádně že se tvůrci nezamysleli nad alespoň trochu zajímavější dějovou linkou je to pak škoda o to větší, že vše ostatní v tomto filmu musím jinak označit za opravdu velmi silné a působivé, na čele s vážně zatraceně parádně znepokojivou atmosférou a vlastně i celkovou vizuální stylizací, kdy v obou těchto ohledech působí The First Omen opravdu ojediněle mrazivě a luxusně nepříjemně. Hodně dobře tu pak působí i několik jednotlivých creepy scén, které jsou vážně děsivé a nechybí tu ani pár opravdu funkčních napínavých momentů. No a v neposlední řadě musím určitě vyzdvihnout i veškeré postavy a samozřejmě i jejich herecké představitele, kteří vesměs působí výrazným a zajímavým způsobem, na čele s Nell Tiger Free, která v dnešní záplavě všech těch tuctových tvářiček je prostě jiná, myšleno v tom dobrém slova smyslu. Tudíž opakuji, ačkoliv hodnotím tuto podívanou jen průměrně, tak ve výsledku spokojený jsem a určitě jsem i pro vznik dalších dílů, jelikož pokud by byly zpracovány i oni v tomto nastoleném duchu, tak by z toho mohla nakonec vzniknout fakt působivá série.

S Madonnou v posteli je to jako s Prstem v prdeli. Kdo to má rád, ten to dělá a užívá si to, a tak je to i s tímto dokumentem známé zpěvačky. Kdo jí má rád, určitě si ho pustí a užije si ho. I když, po pravdě, já si upřímně myslím, že si ho užijí opravdu ale jen ti nejskalnější příznivci této popové divy, jelikož ten film toho skutečně příliš nenabízí, a to co nabízí, není ani záživné, ani zajímavé a především, a to je nejhorší, celý ten dokument nemá prakticky žádnou vypovídající hodnotu. Celé ty dvě hodiny tak divák sleduje jen nicneříkající záznamy z koncertních šňůr, tvořené částečně barevnými hudebně-tanečními čísly z vystoupení a částečně náhodně naházenými černobílými epizodkami ze zákulisí, kde se pak Madonna nejčastěji stylizuje do jakési ,,matky´´ svých gay tanečníků, kde jakoby na očko řeší jejich problémy, nicméně důvěryhodně to rozhodně nepůsobí, naopak, její nevěrohodná soucitnost a rady tu jsou až směšné a navíc dost často je poznat, že to bylo prostřihané celé tak, aby z toho ústřední hvězda vyšla jako nejčistčí duše na světě, ovšem ta její arogantnost a hvězdné manýry se stejně nepodařilo tvůrcům úplně zahladit, což jen potvrzuje zmiňované nulové poznání Madonnina charakteru. U ostatních postav, respektive účastníků, jsem měl pak navíc pocit, že nikdo z nich není zrovna dvakrát nadšený, že je natáčen, podle čehož se i vesměs tváří a otráveně předstírají spoluúčast, a též za míjející se s účinkem zde považuji i Madonniny pokusy o navození emocí, které nelze označit jinak, než za zcela nefunkční. Minimálně v této posteli to zkrátka tedy s Madonnou skutečně žádná zábava není a význam tohoto dokumentu proto jednoduše považuji za naprosto bezvýznamný a zbytečný, a to platí prakticky pro kohokoliv.