Scintila

Už od kombinace barev v úvodních titulkách (která se následně zopakuje v obydlí hlavní postavy) se filmem táhne otravnost a taková až zarputilá nepěknost. Nejenom, že se musím koukat na svět, ve kterém všechno (postavy, oblečení, prostředí, kamerové zámery...) vypadá jako z levné nápodoby Bravíčka, ale ještě všichni mluví jako by jim bylo patnáct a vzájemně se znali tak dva dny. Mumblecore s Gretou Gerwig nebo Markem Duplassem si většinou dokážu užít, tady mě to minulo.

Extrémně superroztomilé a přitom velmi citlivé, vtipné a přemýšlivé. Tady se vážně povedlo skloubit všechno. Obzvlášť jsem si ve filmu užívala, jak celý ten nutně zmenšený životní prostor malé mušličky zvětšuje prožitek z tolika věcí - ať už z kapky vody, počítačové klávesnice nebo proudění vzduchu vlastním tělem.

Jemné jako pavučinka, něžné, natočené lehkou rukou. Film, ktery nenápadnými prostředky dokáže vyvolat silné dojmy a emoce. Pro mě byl však místy až příliš neuchopitelný, a to se v různých snových filmech docela vyžívám. Například v obdivované scéně "Under Pressure" jsem bezmocně mrkala mezi záblesky ve snaze pochopit, co se tam vlastně reálně děje a místo silného zážitku jsem byla akorat frustrovaná. Uzavřela jsem si to s tím, že jsem prožila to, co Sophie, když se snažila pochopit, co se dělo s jejím otcem. Nicméně i tak byl kvůli tomu můj celkový dojem z filmu mírně neuspokojivý.