Neporaziteľný Barbar Conan

Nie, nebol som nadšený. Starý, dobrý Barbar Conan s Arnoldom je proste klasika, ktorá žiaden remake nepotrebuje a už vôbec nie od "Babráka Conana" - M. Nispela. Miliusov Conan mal úžasnú atmosféru, jeden z najlepších ak nie najlepší soundtrack všetkých čias a vychádzajúcu megastar- Arnolda. Nispelov Conan ponúka hromadu akčných scén a krvi, postavy bez duše a hlavne tupého a nesympatického hlavného predstaviteľa. Stačí porovnať záver. Arnold v temnej atmosfére odfaklí dvoma troma údermi zloduchovi hlavu a je vymaľované. Spolu s hudbou a atmosférou to má čosi do seba. V novej verzi sa Conan oháňa mečom asi 10 minút, stále niekde letí a padá( samozrejme bez zlomenín a škarabancov), z klipového strihu bolí hlava a ja sa neviem dočkať konca. Takýto bezduchý je nový Conan takmer celý. Mimochodom, videl niekto z vás v kameňolome makať modelky hore bez? 40%. (13.11.2012)

Fantasy jako řemen, anebo urážka legendy? Tahle akční slátanina je stejně dvojsečná, jako Conanův čerstvě zkutý meč. Někdy je to celkem fajn, kulervoucí, a má to říz a spád, většinou ale převažují suverénně nejokatější nelogičnosti roku spolu s nepřehlednou, ZBYTEČNOU akcí (šermuje se cca 50 minut čistého času) a umělým Momoou, který Arnoldovi nesahá ani po paty. A přitom mu to ve Hře o trůny tak sedlo! Inu, barbar je pro letošek za kamerou jenom jeden, a je to Khal Drogo. Nezbývá, než se v polovině tohoto "snímku" - výraz "akční koláž" by to asi vystihl lépe - přeladit na veselejší, komediálnější, a takovou tu šílenější notu, a tropit si z Nispela po zbytek stopáže raději legraci. Jinak by to totiž byl čistokrevný odpad!. P.S. Režisér si usmyslel, že když ve filmu vyplácá tisíce flakónků s krví, bude to cool. Není. (18.08.2011)

Jason Momoa kupodivu vůbec nevadí - jeho zlomyslný kukuč (občas vystřídaný tím naštvaným) je bez obtíží snesitelný. Podobně "nezávadný" je i Ron Perlman a Stephen Lang. Nový Conan jinak bohužel podléhá mnoha neřestem soudobých akčních výplachů: při akčních scénách všichni poletují vzduchem a hopsají jako splašení giboni, což jim nebrání v boji a zasazování přesných úderů. Ach jo. Komické je, nakolik byli tvůrci fascinováni rudou tekutinou, krev digitálně cáká při každé příležitosti a ze všeho nejvíce připomíná auta ze starých akčních filmů, která explodovala při sebemenším ťuknutí. Litry krve šplíchají, když tělo narazí na balvan, když hlava potká dlažbu, když meč lehce lízne protivníka. Kamera následný cákanec okázale snímá a snaží se nás přesvědčit, jak je film brutální... NENÍ. Nic na tom nezmění ani několik usekaných hlav a končetin. Conan z osmdesátých let byl surový až na půdu a ani k tomu nepotřeboval krev, pracoval s jednoduchými gesty a minimalismem v každém záběru. Přesto vše si nesl jakousi testosteronovou vznešenost a dokonce i inteligenci. Nový Conan se snaží být drsný a hrubý tím způsobem, že nakonec vypadá jako buran z horní dolní - celou dobu jsem čekal, kdy vytáhne z kapsy gambáče v plechu a masivně si po něm uříhne. Aspoň že stihl zprasit svojí buchtu. Dvorní skladatel Zacka Snydera nás ohromuje svojí nijakostí a po filmu si spolehlivě nevzpomínám na jediný motiv. Triky nejsou úplně tragické, ač diorámata občas připomínají produkci Hallmarku a Nispel se svou bezradnou režií zůstává věrný své pověsti patrně nejhoršího hollywoodského režiséra počátku třetího milénia. Znovu už ne. (29.01.2012)

Výsmech filmovému umeniu a rovnako i filmovej zábave. Film bez jedinej silnej scény, bez jedinej iskry filmárskeho nadšenia, bez jedinej štipky režisérskeho talentu. Barbar Conan je len efektnou tupou fantasy, ktorá skĺzla do samoúčelného odporného násilia a z hlavného hrdinu urobila zvráteného úchylného a najmä nesympatického zabijaka. Neviem, či je to nejaký nový trend nasadzovať do popcorňákov nie charizmatických hercov, ale módnych playboyov s mega fotogenickými tendenciami. Samozrejme, akčným béčkam 80.rokov tiež kraľovali tieto typy, no aj taký nesmrteľný Lundgren bol zábavnejšou kreatúrou než Momoa. Ovplyvnená bezútešným príbehom a zhnusená z hektolitrov zbytočnej krvi, som dospela k záveru, že Nispel nemá rád filmy a pojmom ako napätie, dobrodružstvo, gradácia, emócie a dej vonkoncom nerozumie. (07.02.2012)

Milí odpadoví a jednohvězdičkoví hodnotitelé, mám na vás několik nechápavých dotázků: co jste vlastně od filmu s názvem "Barbar Conan" očekávali? Muzikálové zpracování, baletní kreace, zadumané shakespearovské projevy, předčítání z Homérových děl a vzletnou recitaci Keatsových básní, protknutou happeningem, ve kterém se hlavní hrdina omotá hajzlpapírem a padouch si pomaže přirození nutelou? Nemyslíte, že by přitom ty postavy z vybájeného dávnověku vypadaly poněkud absurdně? Nedívali jste se náhodou na ten film čistě jen proto, abyste pak na něj mohli pohrdavě naplivat? Tak buďte upřímní, do hajzlu, a prostě místo těch rádoby znaleckých odsuzujících žvástů napište: "Nemám rád/a akční fantasy a na Conana jsem se čuměl/a pouze z toho důvodu, že jsem sebemrskačský kokot se zálibou v dehonestování béček." Takové nepokrytecké vysvětlení bych brala. Možná to někoho překvapí, ale tahle varianta Conana se blíží k literární předloze mnohem víc na dosah, než opěvovaný kousek od Milliuse. Howardovi by se to líbilo - vzhled i projevy hrdiny, magií cinknutí zlouni s megalomanskými sklony na ovládnutí světa, zachráněná roštěnka pro sexuálně romantické chvíle, krásně vypiplané prostředí, připomínka Conanových pirátských eskapád... Byla jsem mile překvapená, jak moc mě tahle filmová verze Conana dokázala vrátit do dob puberty, kdy jsem Howardovy povídky i romány s očima navrch hlavy hltala (byť jsem pravděpodobně neconanovala s verbalovou vehemencí). Povím vám, co mně chybělo k udělení velmi spokojených čtyř hvězdiček: o něco méně debilní závěrečná čtvrtina, zajímavější (a přehlednější) choreografie soubojů, monumentánější hudba (tady byla naprosto nenápadná a nezapamatovatelná, narozdíl od majstrštyku Basila Poledourise), ubrat roštěnce na permanentně dokonalém nalíčení a zdánlivě nepodstatný detail - mít ten cigán modré kontaktní čočky, tak bych mu i odpustila, že se svými negroidními rysy připomíná seveřana asi tolik, jako já Dalajlámu. Můj verdikt: 68% a pokračování v podobném duchu, kdy divák odloží mozek do skleničky a akorát odpočívá u hýbajících se pohádkových obrázků, bych se nijak nebránila. (21.11.2012)