Človek z mramoru

”Mládež se má zajímat o osudy svých otců.“ Přiznávám, že Člověk z mramoru byl snad mým prvním seznámením se se skutečným polským filmem. A mám dojem, že jsme si padli do oka. Fascinující příběh o falešné morálce, kterou společnost nasycená byla v letech minulých a je i dnes, o morálce, která dokáže zacházet s jedincem tak, jak se jí hodí ve jménu nesmyslných a pokřivených ideí. Vzepřete-li se, jste zcela jistě ztracen. Mateusz Birkut ztracen byl, zapomenut však nebude. Neústupná mladá filmařka Agnieszka a Mateuszův syn jsou nositeli té malé jiskřičky naděje … Geniální práce s prolínáním časových rovin, téměř neznatelná, ale zásadní a všudypřítomná. (Challenge Tour - duben 2015) (11.04.2015)

Film pozoruhodný i formou. Jen mě zamrzelo, že po 150 minutách neskončí, ale spíše přestane. Katarze chybí. [Pozn. o pár týdnů později: katarze nechybí, jen se přesouvá do Člověka za železa. Oba filmy dohromady jsou za pět a tvoří výtečnou sondu do polských dějin od 50. let až k Solidaritě a také do lidských charakterů od hajzlů až po hrdiny]. (03.10.2008)

Škoda toho rámcového příběhu. Nedával moc smysl a tu herečku jsem nedával moc já, IMHO strašně přehrávala, až se to nehodilo. Snad smyslem bylo ukázat/předpovědět, jaké potíže zažíval při natáčení Wajda. Naopak "flashbacky" byly povedené hodně a především herec/Birkut, od prostého upřímného vesničana až ke změně a prozření. Těch 150 minut uteklo docela rychle. (04.10.2009)

Tí, čo si užili ten budovateľský režim na živo a hlavne jeho tienisté stránky, museli po zhliadnutí tohoto filmu končiť masovo na kyslíku. Pripomenúť im, aké to bolo ´´oslavy hodné´´, určite nemohlo nemať následky. Wajda je tak nejako medzi dvoma líniami, keď ukazuje že každá doba a režim stojí za prd. Teda nie pre všetkých. Agresívne podaný pohľad na jednu fyzickú a následne aj duševnú mizériu jedného úderníka, jedného z vtedy mnohých lámačov noriem a rekordov, čiže druh človeka nie veľmi obľúbeného. A čuduj sa svete, na oboch frontoch. (09.10.2022)

(1001) Už je to několik měsíců, co jsem Člověka z mramoru viděla poprvé, a pořád nepřestávám žasnout, co je vlastně možné filmem dokázat. Na filmy, které jdou strukturou po stopách Občana Kanea, jsem speciálně zatížená, a tenhle je jeden z mých nejmilejších. On totiž asi neexistuje více šokující (odzbrojující) přístup k tématu pravdy než ukazovat jednu za druhou a navzájem je jimi popírat a podvracet. A Wajda má všechno perfektně připravené a přesné, takže pevně drží v ruce výsledný tvar. Z historického hlediska je navíc ještě dojemné, jak si tady ještě v závěru může dovolit škodolibou poslední sekvenci naplněnou nadějí, kdežto následující Člověk ze železa tu samou scénu obrátí a okomentuje s jiným obsahem. Hodně mě bavila hudba, ale speciálně zasažená jsem byla tím, co předvádějí oba hlavní herečtí představitelé. Krystyna Janda je zosobnění vášně a touhy a nutkavosti a Jerzy Radziwilowicz je zase čistota, nevinnost, tichá síla. Užila jsem si to také proto, že v tradičním filmu by člověk ty role čekal u muže a ženy obráceně, takhle to bylo ale dokonalé. (06.11.2014)