Jánošík - Pravdivá história

Možná, že byl pravdivý příběh proslulého zbojníka Juraje Jánošíka skutečně tak prostý. Možná, že se na stříbrném plátně přeci jen lépe vyjímají příběhy více legendové. Pojetí tohoto snímku je trochu nezvyklé, protože je v něm o něco větší prostor věnován vnitřnímu romantickému světu postav než ději samotnému. Přestože jsem určitě čekal od nového velkofilmového zpracování více, musím říct, že je to příjemná podívaná. 60% (01.10.2009)

Tak předně, jedno je jisté. Jánošík bohatejm bral a chudejm taky. To jen na začátek... Nevím jak ostatní diváci, ale já jsem od tohoto výletu na počátek osmnáctého století čekal víc. Tvůrci nám sice nabídnou nádherné scenérie slovenských velehor, prostotu kolib, salaší a krásu roubené lidové architektury, národopisec (dnes etnograf) zaplesá nad ukázkami lidových zvyků, tanců a písní... Mimo jiné se také dozvíme, že zbojník má rád sex prakticky kdekoliv, kdykoliv a za jakéhokoliv počasí... To je ale vlastně v souhrnu vše. Děj je splácaný dost zoufale protože toho tvůrci asi k legendě víc hmatatelného neměli. O to více mne fascinuje brutální stopáž 137 minut.... Divák se dočká několika přepadení povozů i závěrečné napíchnutí na hák lapeného Jánošíka (doufám, že nespoileruji - tohle snad zná každý!). Ale o nějakém napětí, strachu či emocích tu nemůže být vůbec řeč. Naopak slavnou legendu film dle mého názoru kazí. Divák se vlastně dozví, že kámoš Uherčík už nechce zbojničit a tlupa nemá šéfa. Tak řekne Jánošíkovi, kterej do té doby živ jest poctivou prací, aby to za něj vzal... Hodnej kámoš (nebo blbej) Jánošík řekne - tak jo a začne s tlupou zbojníků přepadat boháče. O nějaké mstě, odporu proti útlaku atd.. zde není řeč. Krade se jen pro lup. I když pravda jednou ve snímku došlo i na rozhazování naloupených věcí prostým vesničanům. Lupičství je hojně kořeněno nahlížením do intimního života zbojníků a jejich rodin. Ten čeká děcko, ten se uchází o tu, ten zase o onu, ten už se bude ženit, ten zas má trable s ženou cikánkou.... Sem tam do toho nějaké přepadení, taky zrada ...no a jelikož na každého jednou dojde, lup od kata hák pod žebro, šup nahoru přes břevno, poslední pohled na východ slunce nad Gerlachem a šmytec... ----------- Je to celkem škoda. Od brutální Bathory je tohle posun o jeden stupeň k lepšímu, interiéry, exteriéry, výprava - vše bylo celkem dobré. Bohužel scénář, divný střih a v neposlední řadě i šílený český dabing však jakýkoliv potenciál nekompromisně zazdil. Za to zívání dávám jen * * (03.10.2012)

Další z filmů, který zabíjí předlouhá stopáž a lpění na nepodstatných detailech. Tohle má ještě návdavkem nevhodně zvoleného hlavního hrdinu, kterého jsem si živě dokázal představit jak hopsá na pódiu coby člen chlapecké kapely, ale jako zbojník působil směšně. Filčík tak zůstává stále nepřekonán. Navíc mám neodbytný pocit, že v této formě měla Angnieszka Holland vsadit na mytologii a nebát se použít všechny ty legendy, které se o Jánošíkovi tradují vč. víly s kouzelnym opaskem. Na druhou stranu to na mě nepůsobilo tak průserově, jak se o tom leckdo zmiňuje a v porovnání s Bathory je Jánošík balzámem na duši. 55% (08.05.2010)

„Príď o rok. To už budem mŕtvy. Aspoň uvidíš, aké je to mizerné remeslo.“ Neviem, či JÁNOŠÍK – PRAVDIVÁ HISTÓRIA trhol nejaký svetový rekord (medzi prvou a poslednou klapkou bolo sedem rokov). Jedno ale viem. Že je výsledkom príjemná, zručne nakrútená a troška huncútska stávka na istotu, ktorá vás sklame len ak sa necháte oklamať zavádzajúcou reklamou, avizujúcu akčný veľkofilm s Táňou Pauhofovou a Mariánom Labudom (okrem niekoľkých výstrelov sa na 2 minúty mihne Pauhofová a na tri Labuda). Snímke dominuje krásna príroda, sympatické herecké obsadenie (Jiráček, Martinka, Zebrowski) a hŕstka prekvapivo surových výjavov. Dom kultúry Javorina Stará Turá 2009 (13.11.2009)

Od roku 1921 se Jánošík pravidelně znovu a znovu vrací jako hrdina stále nových a nových filmů. Jakoby nestačilo vždy podtrhnout technický pokrok a mít všechny Jánošíky v každé fázi filmového pokroku – v němém a zvukovém, v barevném a širokoúhlém. V hraném a animovaném. To by bylo příliš snadné a proto se současná Jiráčkova tvář zapsala jen do galerie mezi celou řádku adaptací, které se realizují napříč celou střední Evropou. V Polsku už také byl (1974), nejčastěji samozřejmě na Slovenku jako Jánošíkov dar (1989), Juro Jánošík (1987), Zbojník Jurko (1976), Jánošík I. a II. (1962) a v Československu Jánošík (1935). Nejideálnější zřejmě ale navždy zůstane ta úplně první verze, protože se nemusela potýkat s takovými absurditami jako je odlišný český a slovenský dabing. Dnešní Jánošík je snahou o překonání tradice a určení nového směru, ale na to je film Hollandové a Adamikové příliš roztříštěný s nepříliš dobře vyřešením vztahem ke své slavné konkurenci. (04.10.2011)