Jan Žižka

Kdybych měl rozebírat každý aspekt tohoto zpackaného filmu, zejména ten historický, tak je z toho disertační práce na 120 stran. Petr Jákl zcela promarnil potenciál, který měl rozpočet filmu i hvězdní herci (asi jediný pozitivní aspekt filmu) a místo toho servíruje až učebnicové tvůrčí neumětelství. V Janu Žižkovi selhávají úplné základy filmového řemesla. Na klíčové otázky, které by si měli tvůrci pokládat ještě před první klapkou, nenacházím odpovědi. Tak například jaký byl záměr film natočit a proč se zrovna jmenuje Jan Žižka. Děj filmu je totiž zcela fiktivní, špatně napsaný a lacině zpracovaný. Kombinuje (vykrádá) prvky z filmů jako Statečné srdce, Gladiátor, Rambo, Robin Hood či Ivanhoe a prakticky vůbec neutváří historickou postavu Jana Žižky. Nevkládá do něj motivace pro jeho pozdější husitské činy, nerozebírá jeho psychologii. Film mnohem více svou atmosférou (kamerové filtry, věčná mlha, déšť, bahno) a dějem (naháněčka v lesích a bitvy ve zříceninách) připomíná středověká béčka nultých let. Jenže ta se aspoň nebrala vážně a byla zábavná. Neukotvenost Jana Žižky je tak do nebe volající, že průměrný divák se i přes časté akční scény prostě začne časem nudit. Můžeme jen zaplakat, protože být Jákl aspoň trochu sečtělý, sáhl by po jakékoliv dosud nezfilmované české pověsti, báji, povídce či dramatu z českého středověku a měl by v ruce mnohem zajímavější příběh, který by stačilo jen udělat více akční a zfilmovat. Druhý povzdech musí přijít nad promrháním látky 15. století a zrodu husitství. Jákl jakoby sám natruc všem úplně ignoruje tehdejší společenský, náboženský a kulturní kontext a prostě si na koleni vyrábí vlastní historii a vlastní pravidla. Žádné přiblížení tehdejší doby, žádný umělecký přesah, důraz na detail, u kterého bychom si mohl říct: "Jo, na tomhle si dali záležet." Jákl tak naplno prohrává i s ryze průměrným Janem Husem od Jiřího Svobody a dalšími televizními rekonstrukcemi, které sice neměly stamilionové rozpočty, ale aspoň se snažily historické postavy ukázat v trochu netradičním světle. Přinést nové informace do národního povědomí o jejich době. Zde nic takového není. Servíruje se jednoduchý příběh, kde pokud by se vyměnilo jméno Žižka za Robin Hood a prostředí se přeneslo z Čech do Anglie, nepoznáme rozdíl. A když už se tedy vytvořil odbytý scénář plný nepochopení tématu a postavy Jana Žižky, přichází na řadu druhý průser. Jákl totiž svůj vlastní scénář není schopen ani filmařsky odvyprávět! Vývoj postav je velmi nudný, šablonovitý, prakticky žádná si nezíská vaše sympatie. Celá zápletka únosu dívky a budoucnosti českého království či dokonce Evropy je podána tak jednoduše a nepřesvědčivě, že žádný příčetný divák nemůže uvěřit tomu, že "takhle to mohlo s Janem Žižkou být". Co se týče historické věrnosti, asi nemá smysl rozebírat nepřesnosti v kostýmech, kulisách, zbraních, historických událostech roku 1402 atd. Je toho opravdu požehnaně. Ale zmíním jednu věc, která mě málem v kině zvedla ze sedačky a kterou jsem bohužel po velkohubých vyjádřeních Petra Jákla čekal. On totiž vůbec nepochopil smysl husitství a osobnost Jana Žižky a místo toho nám servíruje naprosto pokřivený obraz, který koluje v hospodách či facebookových skupinách. Místo aby, oproti jinak výtečné trilogii Otakara Vávry, přinesl racionální a kritický pohled na husitství očištěný od komunistické propagandy, tak nám naopak v tom svém pseudo-obrazu doslova vymáchal rypák. Při kázání Jana Husa jsem nevěděl, jestli poslouchám církevního reformátora, nebo Tomia Okamuru se svým pravidelným hlášením. Místo promluv o víře a jejím výkladu tam hovoří cosi o tom, jak má každý stát při své pravdě, neposlouchat zkaženou církev a podobné kecy pro jednoduché lidi. Vrcholem pak byl závěr, kdy se přenášíme do období husitských válek. Proti vozové hradbě najíždí křižácká jízda početnější než Rohirové v bitvě o Minas Tirith a film skončí psaným poselstvím ve smyslu: "Věnováno všem lidem, kteří věří ve svobodu a bojují za ni." V té chvíli jsem čekal, že se přeneseme ještě dál do budoucnosti a Petr Jákl nám ukáže zaplněný Václavák antirouškaři. Protože přesně tenhle populismus a antiestablishment je zřejmě hnacím motorem pro Jáklovu tvorbu. Není náhodou, že jeho "hrdiny" jsou Jiří Kajínek a Jan Žižka. A tady je zároveň možná odpověď, proč je film navzdory velkým ambicím tak jednoduchý - zkrátka protože jeho cílovkou jsou jednodušší lidé. Lidé, kteří znají jen to, že Žižka měl jedno oko, byl to bojovník "za pravdu" proti establishmentu, nikdy neprohrál a vždycky rád zpíval Kdož jsú boží bojovníci. Tahle písnička ve filmu zazní dokonce třikrát a její premiéra při kázání mistra Jana Husa byl přesně ten moment, kdy jsem se chtěl zvednout ze sedačky a odejít. Jákl mohl ve filmu použít jakékoliv z desítek dochovaných písní té doby, ale on tam prostě kopne pouze tu nejznámější, aby se zavděčil jednoduchým divákům A už si neklade otázky, proč by si ji lidé v kostele při kázání zpívali, když je to píseň ryze vojenská. Navíc se vsadím, že v roce 1402 ani neexistovala. Celkově řečeno, Petr Jákl natočil jednoduchý film pro jednoduché publikum, na který z marketingového důvodu přilepil značku Jan Žižka, protože jiný důvod ve filmu jeho jméno nemá. (12.09.2022) (menej) (viac)