Záhradníctvo: Tri sestry

Dle zdejšího velice nízkého hodnocení jsem očekával mnohem větší průser. Celkový nápad a děj nebyl vyloženě marný. Film ovšem nesmírně srazily žalostné herecké výkony. Neodpustím si zmínit zejména Ondřeje Sokola, který zde hrál opravdu jako nějaký pták. Odporně strojená záležitost, a to ho mám kluka ušatého jinak velmi rád. Bohužel jeho herecký talent začíná a končí někde u Partičky. Přitom jeho role byla napsaná moc hezky. Dovedu si představit, že film by byl v úplně jiných číslech, kdyby se té hlavní role ujmul nějaký borec. Je mi záhadou, jakého retarda napadlo Sokola obsadit. Totální přehmat. Nechápu, proč ihned nedošlo k přeobsazení role. Hřebejk už přeci jen má cosi za sebou a není snad slepý a hluchý debil, aby neviděl, že se Ondra Sokol totálně v té roli topil. Naprosto ho ta role přerostla. Aňa Geislerová si zahrála klasickou kurvu balancující mezi více muži, nebylo to poprvé a svoji zkušenost zúročila a jako jedna z mála postav mi vůbec nevadila. Filmu také zbytečně škodí přestřelená stopáž, kvůli které snímek postrádá dynamiku. Tvůrci by si asi měli uvědomit, že se snaží o to, aby se film zalíbil divákům, ti jim ho ostatně taky zaplatí. Málokterý autor si může dovolit udělat film pouze pro svoje potěšení, bohužel mám pocit, že tvůrci šli právě touto cestou a na výsledku je to velmi znát. (27.04.2019)

Na Zahradnictví jsem byla hodně zvědavá, když přišlo pozvání na premiéru do pražské Lucerny, nemohla jsem odolat. Nic mě nemohlo naladit lépe, než procházka rodným městem a zdobný interiér kina. U příběhu jsem od počátku vnímala atmosféru příběhu dokreslenou zdařilou kamerou. Nevadilo mi pomalé tempo příběhu, které přesně zapadalo do doby, ve které se děj odehrával. Ani jistá dávka stylizace a způsob herectví podtrhující dojemnou složku příběhu nepůsobili rušivě. Záměrem autorů bylo vytvořit navazující trilogii v odlišných žánrech s posuny v čase, ale zároveň samostatné filmy. To první zatím nemohu posoudit, ale to druhé se určitě podařilo. Ocenila jsem míru humorných a dramatických prvků. Oboje bylo vyváženo, tak, aby nebyla narušená hlavní linie melodramatu. (1. 5. 2017) S odstupem času po roce a čvrt 2. 9. 2018: Skoro se mi zdá, že jsem loni v květnu viděla jiný film. Je patrné, že jsem byla hodně pozitivně naladěná ... Filmové zpracování vlastních vzpomínek je vždycky ošidné. Pokud se chtějí tvůrci přesně držet předlohy, může nastat okamžik, kdy to chce dramaturgický zásah, ale je striktně odmítnut, protože "tak to prostě tehdy nebylo ..." Rodinný přítel vyznívá sice sladce ale hodně ploše. Postava Jiřího je značně zidealizovaná, je prostě jenom hodný a milý, chybí mu plastičnost. Jakoby byl celý děj podmíněn jen tomu, ukázat, jaký je chlapík. Příliš se nepovedly ani dialogy, jakoby je herci četli a nešly přímo z nich. Hodně atmosféry, málo rozvinutá dramatická složka. (01.05.2017)

Z mého pohledu to nakonec není tak strašné, jak by se chvílemi dle místních komentářů mohlo zdát. To nic nemění na tom, že se celý Rodinný přítel pohupuje někde ve filmovém průměru a nenabízí nic navíc. To něco navíc by ostatně mohl každý divák očekávat, vzhledem ke vzletné propagaci filmu, honosící se například megalomanskou výstavbou ateliérů. Ale jako vždy platí, že pokud nemáte příběh a postavy, které chytí a budou zajímat diváka, může vám být jakákoliv výprava k ničemu (a to ta samotná výprava ještě ve skutečnosti taky za moc nestojí). Samotný děj mě nijak neuchvátil, nicméně ani neurážel a bylo tam pár momentů, které jsem i chvilkama ocenil. Co však nelze odpustit, je nesmyslné a neuvěřitelně odfláknuté zúčtování s jednou z hlavních postav na konci filmu. Nejde mi do hlavy, jak mohl někdo takový nápad ve scénáři posvětit. Nebýt toho, nebál bych se označit první díl Zahradnictví za celkem slušný, avšak ničím nevynikající snímek. Takto ve mně zanechal pachuť odfláklé amatéřiny. 4/10 (18.05.2017)

Co k tomu napsat? Rozjezd filmové trilogie je přinejmenším rozpačitý. Něco je rozvyprávěno, ale nedovyprávěno, a obávám se, že se k tomu už ani nevrátíme, linie se objeví a zase zmizí, postavy se přetahují o to, která je víc nesympatická, se sestrami se ani moc neseznámíme, vztahy a situace jsou umělé, emoce chybí úplně. A nejedna scéna vypadá, že se odehrává na divadelních prknech. Po šesti letech od zatýkání manželů gestapem lékař a „rodinný přítěl“ hodí oko na Aničku Geislerovou (jako jedna z mála si zaslouží uznání), aby divák pochopil, že nějaká náklonnost mezi nimi je. První díl trilogie chce být rodinným dramatem, jenže mu chybí pořádný příběh, pořádné dialogy, dynamika, konflikt, tempo. Po slušném startu (zatýkání atp.) se ovšem desítky minut nic neděje, vše je natahované běda, plné prkenných promluv. Pak přijde předlouhá scéna o podříznutí husy nebo chlapík, co se projíždí po domě na koni. A já začínám kroutit hlavou. Jsme také svědky, kdy zaznívá (v dopise) archaická čeština, ale postavy mluví prakticky současnou mluvou. Sabina Remundová je sice agresivně otravná, na děj nemá žádný dopad, ale alespoň je nějaká. Což se nedá říct o Sokolovi, který jako dramatický herec absolutně selhává. Zájem o něj coby herce prostě dlouhodobě nechápu. Vedle sester hlavní postava, jeho rozloučení je přitom naprosto odfláknuté, absolutně bez emocí. Dvojice Hřebejk – Jarchovský trpí nespornou nevyvážeností své tvorby, nedokážu pochopit, že jednou dokonale potěší (Učitelka, Nevinnost – a to nepočítám ranou tvorbu), jindy šlápnou totálně vedle (Zakázané uvolnění, Svatá čtveřice – ač tady je v tom Jarchovský nevinně). Palec dolů. (08.10.2017)

Pamatuji si tehdy, když jsem na film viděl někde plakát, jak jsem vyprskl smíchy. Já jako teda nejsem markeťák, ale rád bych si z dálky prohlédl množinu diváků, které do kina přiláká něco, co se jmenuje Zahradnictví: Rodinný přítel. Více usazený a nevzrušivý název příště prosím říkala prababička. Krom toho je Rodinný přítel zatím asi nejsilnějším průkazem tvůrčí zakonzervovanosti a izolace Hřebejka s Jarchovským, kde opravdu šíleně selhal dramaturg. Výsledkem je narativní avantgarda, kde je úplně bizarně rozložený čas mezi zápletkami, podzápletkami a ilustračními momenty. Pro diváka se tak film stává vlastně takovým trochu interaktivním dobrodružstvím, kdy se z filmu snaží odhadnout o čem teda že jako vypráví a čím vlastně chce být. Myslel jsem, že lépe ponesu "vážnou" roli Sokola, protože vzhledem tomu, že jsem ho nikdy neslyšel říct něco vtipného, nepovažuji ho za komika, leč jeho herecký rejstřík obsahuje jen zvláštně infantilní polohu na rozmezí mladého Daniela Craiga a starého Marilyna Mansona. V závěru mě pak fascinovaly dva záběry, kdy nejprve vidíme panorama terezínské ulice, ze kterého se střihne těsně poté, co se začne zvedat jeřáb s kamerou a pak ten poslední, ve kterém jednu postavu zastíní stropní lampa, ale střihne stejně až po tom, co herečka dojde na značku, akorát již pět vteřin není vidět. Jasně to naznačuje, že do konce to neviděl z tvůrčího týmu nikdo. Na další díl, který, tentokrát skrze plakát, naznačuje další pevný zářez do vlny "new Czech weird cinema" se s odpornou zlomyslností těším. (29.08.2022)