Dělnická třída jde do ráje

Kdyby měl tento film o třetinu kratší stopáž, asi by mé hodnocení bylo vyšší. Zajímavý vhled do poměrů mezi italským dělnictvem v manufaktuře. Celý život dělat osm hodin denně deset naučených pohybů v co nejrychlejším tempu bez naděje na změnu za peníze, které stačí ledva na základní obživu - tvůrci filmu se tak dlouho u té mašiny zdržují, až i divákovi, který u ní tráví čas počítaný pouze na minuty začne lézt na nervy. Odboráři a komunisté, kteří se hádají...Strašlivě ukecaný film, kde smysluplných řečí aby pohledal se stává při své délce poměrně nesnesitelným. A proč o něm prý psali kritici, že propaguje fašismus, to jsem opravdu nepochopila... (12.07.2014)

Nepříjemný, ukřičený, naléhavý film. Brilantně natočený – vražedné tempo, neskutečný Volonté. Přemýšlel jsem, co tu ještě nepadlo: Film má velmi pregnantní, čistou formu – je zde vlastně jen pár opakujících se situací, které jej ale posouvají vpřed jak mašina. Dál: Petri pro své hrdiny nevidí východisko (možná proto byl film ze stran levice kritizovaný): buď je ničí zaměstnání anebo sedí před televizí. Když se v pomyslném vrcholu příběhu Lulù konfrontuje s profi revoltářem, vmete mu tento: „teď jsi svobodný, můžeš dělat co chceš!“ – jenže to je bohužel výzva, která stojí taky práci. A je to tu vlastně potvrzené: když na konci filmu Lulù vypráví svůj sen, je o tom, že vidí sám sebe přicházet z mlhy: řešení toho co dělat je najít sebe, poznat se a rozvíjet se. Pak už nebudou na druhém konci vah večery u televize. Nejvíc působivá pro mě byla scéna revolty – vydržel bych se na ty postavy konající na bílém pozadí sněhu přeškrtaném lesem dívat ještě o dost déle. (27.06.2023)

Svůj filmový sendvič jsem začal prokládat italskými filmy z doby kolem poloviny minulého století; jednak jsem je všechny neviděl, a jednak předpokládám, že kdysi spatřené se mi budou dnes možná budou jevit v trochu jiném světle. "Cestu dělnické třídy do ráje" jsem viděl poprvé. A přitom víc než "analýza" lineárního vztahu kapitalista-dělník-stroj a "zpodobnění" odborářských metod třídního boje, mě zaujala postava samotného Lulu Massy (naprosto skvělý Gian Maria Volonté), dělníka (možná i prototyp dělníka) posedlého strojem: tak ho vidíme na počátku (jako stachanovce), uprostřed (jako vzpurníka) a na konci (jako součást výrobní linky). Lulu je Donem Quijotem industriálního věku. Svoje odhodlání a odvahu prokazuje jak v boji s větrnými mlýny zavedeného řádu, tak kurtoazií ke své Dulcinei (soustruhu), tak ve všech společenských a rodinných diskurzech. Spojitostí mezi prací (v formě ne-práce, nezaměstnanosti, neschopnosti pracovat atp.) a šílenstvím se ve své knize "Dějiny šílenství" zabývá podrobně Michel Foucauld. (02.01.2018)

Dostat se do Petriho naturalistického stylu jsem měl problém už u Todo modo, ale stejně jako tam se mi to naštěstí povedlo tady. Nevzejde z toho nic ani trochu pozitivního a je to dost depresivní film (pro mě až nečekaně), ale přesto ho nedokážu ohodnotit jinak než nadprůměrně, vzhledem k tomu, jak moc je propracovaný a vrstevnatý. Téma člověka a stroje, na kterém pracuje je dovedeno do takového extrému (nebo snad "extrému"?) že je hlavní hrdina s ním jedna a tatáž osoba a jak se mu stane vážný pracovní úraz, zhroutí se mu z toho celý svět, stejně jako stroji, který už dosloužil. Nenachází východiska, navzdory tomu, kolik lidí se o něj pak postupně stále zajímá, byť hlavně z řad ukřičených demonstrantů. Není to ale tolik psychologické drama jako metafora k tomu, že veškeré demonstrace sice můžou přinést změnu, ale nikdy ne úplnou a trvalou a - hlavně - že ráj na zemi se vytvořit nedá. Tady se to sice vztahuje k dělníkům, ale jelikož se to odehrává jen mezi dělníky (a tím pádem v jejich subsvětě), tak se to dá brát i globálně. A dost se to vztahuje k mým názorům, že světový mír není možný, stejně jako zastavení veškerých válek, takže v tomhle mě Petri svým poselstvím dostatečně oslovil. A nakolik jsou ty filmy žánrově odlišné, tak jsem to při sledování vnímal stejně jako u Todo modo - místy jsem vůbec nechápal, která bije (chápej co tím vším chce Petri říct) a dlouhou dobu jsem se jen nechal unášet specifickou atmosférou a vše jen tak vnímal, ale v závěru se mi veškeré dojmy krásně spojily a vyšel mi z toho hluboký a dostatečně propracovaný celek. Navíc solidně natočený, s estetikou údernických filmů, jejichž donucování k mechanické dokonalosti se to mírně, ale trefně vysmívá. Na pět hvězd to nevidím, zas tak silný a strhující zážitek to nebyl, ale něco do sebe to nepopiratelně má. A i ta uřvanost do atmosféry krásně zapadla, byť mi taky trvalo, než jsem si na ni zvykl. 4* (15.12.2023)

Dělnická třída kráčí do ráje by se dal označit za zcela suverénní režijní počin Elia Petriho. Odhaluje zde novodobou otrokářskou praxi v továrnách, proti které se v podstatě nelze vzbouřit. Hlavní hrdina Lulu to po úrazu na montážní lince přesto zkouší a nabádá k tomu i své kolegy. Strach ze ztráty zaměstnání, dlouhá a těká monotónní práce, výrobky, o kterých ani nevíme, co se s nimi dál děje, značný nepoměr v ohodnocení mezi těmi dole a těmi nahoře. A mnoho dalších myšlenek a pocitů, který tento před více jak čtyřiceti lety natočený film neustále vyvolává - dnes dokonce v ještě větším, řekněme globalizovanějším, měřítku. Člověk tu čelí obrovskému, nedosažitelnému a částečně skrytému systému a jedinou jeho volbou, pokud nechce žít v bídě a sociálním vyloučení, je mu přizpůsobení se. (podobné téma, i když jinak a spíš jen na jedné z vedlejších postav, zkoumá Petri i ve svém filmu Učitel z Vigevana). Důležitý a nutný film, kterých by mělo být více. (02.07.2014)