Vzbura na Bounty

Ačkoliv Mutiny on the Bounty nepatří mezi díla, která jsou mým šálkem čaje, jisté kvality mu upřít nelze. Úchvatné scenérie na Tahiti s opojnými barvami fungují i po tolika letech a chytré dialogy se stále lesknou. Marlon Brando sekáč a Trevor Howard v roli neúprosného a ctižádostivého kapitána rovněž fenomenální. Nicméně v některých aspektech má zub času něco nahlodáno a tříhodinová stopáž je taky trochu moc. Za mě čistý průměr. (02.12.2016)

Nehledě na nechvalně proslulý zákulisí vznikl parádní námořnický dobrodružnák, kde vládne jak důstojnický hejsek Brando (manýry během natáčení se... tak nějak hodí k postavě), tak Howard v roli tvrdýho kapitána. Jejich rostoucí vzájemná nevraživost mě bavila. Stopáž sice celé tři hodiny, ale je tu jak dost dění, tak i příjemná pasáž z ostrovního prostředí. Navíc velmi pěkný čistě vizuálně. Nemám zatím sice srovnání jiných verzí, tady jsem ale nenašel jediný mínus, spokojeně probděl půlku noci. (19.08.2017)

Přeslavný román Charlese Nordhoffa a Jamese Normana Halla o nejslavnější lodní vzpouře všech dob ve výjimečně povedeném zracování Lewise Milestona. Jedna z verzí, jímž absolutně kraluje rebelantská postava prvního důstojníka Fletchera Christiana - poněvadž byla ztvárněna Marlonem Brandem na vrcholu sil, nešlo vlastně jinak. (20.06.2005)

Pěkný výpravný film, místy možná zbytečně natažený. Zajímalo by mě, jak události probíhaly ve skutečnosti. Kapitán je zde vylíčený jako ctižádostivý a krutý člověk, který si o vzpouru posádky vysloveně koledoval. Nejvíc se mi líbily scény na Tahiti. Tamější ženy jsou půvabného vzhledu a milé a přítulné povahy, což platí dodnes. Na omak prý hřejou jako kamna. Aspoň mi to říkal jeden kamarád, co Tahiti onehdy navštívil. Turistům tam hned po příjezdu zavěsí na krk květinový věnec. Vůbec se nedivím, že vzbouřenci naložili zásoby a domorodé ženy a vydali se hledat ostrovní útočiště, kde by mohli zůstat natrvalo. Zdá se, že pokud jde o kvalitu života, bylo tehdejší Tahiti lepším místem než tehdejší Anglie. (21.01.2023)

Koukám na to a maně se mi vybavují, tak jako obvykle, nápodobné, asociativní opusy. Krvavý příliv, Spartakus, Bílá velryba. Vážení má to společné meritum, a sice konflikt mezi jedincem a autoritou, charakterem a vůlí, inteligencí a tupostí, systémem a situační diferenciací, chcete-li dobrem a zlem. Zde startuje konflikt ze stupidního důvodu, krádeže sýra, kterou se námořník snaží setřást ze sebe a svalit na kapitána.Systém reprezentovaný kpt.Blighem se sváří s posádkou a jejím spontánním mluvčím Fletcherem Christianem. Ne, že by tento byl lidumil a altruista, je poživačný požitkář, nicméně je schopen nahlédnout potřeby lidí jemu podřízených a jednat podle toho. Do jeho jednání vstupuje kpt.Bligh jako slon do porcelánu a maří vše, oč se Christian snaží. Konflikt graduje a přesouvá se poznenáhlu ze služební do osobní roviny. Lidsky krásná epizoda na Tahiti ukazuje na čistotu v soužití s přírodou a drsný kontrast s životem v příkazovém systému. Je to o lidské živočišnosti a kráse, která se dře s příkazovou institucí královské lodi.....Koneckonců, co umí udělat ženská se skupinou mužů....Plyne z toho jediný závěr, a sice ženská je rozvracející element na lodi a v mužské společnosti vůbec. Ovšem svině zůstává sviní jednou provždy. A po vyplutí z Tahiti se ďábel zase projeví....Situace po smrti námořníka graduje ke vzpouře, tedy tomu nejhoršímu, co britské královské námořnictvo zná. Nicméně síla atmosféry při konečném dialogu mezi kpt. Blighem a F. Christianem před kapitánovým nasednutím do člunu ukazuje na pomíjivost a současně nepominutelnost síly charakteru a okamžiku. Parádní film. (08.08.2013)