Tri farby: Modrá

Velepíseň v Písni písní, ale ne zvuků, nýbrž barev (i když ani hudba nepřijde zkrátka). Zhruba tak lze hodnotit první film barevné trilogie předčasně zesnulého polského tvůrce, krok za krokem dozrávajícího k nadčasové, v plném slova smyslu klasické velikosti. Bez Juliette Binochové by ovšem vyznění filmu bylo sporé, i když i tak pozoruhodné. Binochové tvář nasvětlovaná ve velkých celcích i v detailech (až mrazí z několika okamžikových záběrů intimních scén a intenzity prožitku, kterou kamera zrcadlí jakoby přes sklo) vypovídá svou statickou bouřlivostí o nevypověditelném: o ztrátě muže, dítěte, smyslu života. Jakoby automatické pohyby, setrvačně vykonávané a prožívané stereotypní zvyklosti, člověk degradovaný na stroj, utrpení, neschopné slz, a proto ochromující, to je osud ženy, která ztratila vše, a přesto chce žít. Podvědomě hledá záchytné body k návratu do plného života a díky nenáhodným náhodám, rozbíjejícím zvnějšku tento neprostupný krunýř dusící obrany, je postupně také nachází. Manželova nevěra, pohrobní pastorek, představující pokračování rodiny, hudba, která v ní probouzí zřejmě dlouho dřímající vlastní schopnosti, muž, který ji odevždy miloval a jemuž se teď může - ale také nemusí - beze zbytku oddat. To je základní hodnotový okruh filmu a to je smysl tohoto dramatu bez děje. Závěrečné hudební finále, v němž se tato kataklyzmata slučují do syntetického, všeobjímajícího tvaru, se zdá být řešením uhrančivosti krásné, ale smutek a zmar symbolizující barvy, jež je ovšem současně i barvou trikolórové revoluce. Drama končí, naše okouzlení a prochvění zůstává. Zřejmě natrvalo. (13.05.2008)

Kieślowski je jednoduše natolik osobitý autor, který má svou vlastní vizi a svou vlastní poetiku, že pokud se vám líbil jeden jeho film, budou se vám líbit i další. Ne proto, že jsou zábavné (humorné), ale proto, že mají co vyprávět. Děj vždycky něco řekne, a to jak příběhem, tak i postavami, kdy Juliette Binoche je neskutečná. (05.03.2016)

Príbeh Julie je zo všetkých farebných príbehov najchladnejší. Tragický moment, v ktorom príde o "všetko", paralyzuje prežívanie, pochopiteľne ho vyplní smútok a žiaľ. Na pohľad chladne pôsobiaca hlavná hrdinka v nezmyselnosti svojho života musí znova nájsť jeho smerovanie a určenie. Kieslowski vychádza z tradičnej symboliky modrej, Julia si tak vo svojej životnej línii prechádza zamatovo temnou až po priezračne azúrovú. Najtmavšie varianty modrej sa spájajú s jej hlbokou introspekciou a utrpením, najjasnejšiu verziu symbolizuje voda, ktorá jej prináša vnútorný pokoj a zmierenie. Nenecháva sa ňou unášať, prúdi v nej, splýva s ňou. Toto dielo je geniálne a zdá sa najviac prepracované do detailu.Mrazivé. (11.05.2019)

Na povrchu může tohle dílo působit jako minimalistický příběh, ovšem z té méně nápadné vnitřní strany je pompézní a srdce drásající. Celý film provází nenapodobitelná, ale těžko uchopitelná atmosféra doprovázena všudypřítomnou modrou barvou, přesně vystihující charakter hlavní hrdinky v působivém podání Juliette Binoche. (19.05.2008)

Zajímalo by mě, co se honilo Kieslowskému hlavou při psaní scénáře. Tenhle film totiž není o moudrech, ani o pokání, ba ani o lidském vzestupu a pádu, prostě a jednoduše ukazuje, jak moc je lidskej osud vrtošivej. Juliette Binoche hraje rozpolcenou ženu, která přišla téměř o všechno. Jenže ona se rozhodla, že chce přijít i o to slovo "téměř". Maže, zpřetrhává svazky, ničí, a já, ač jsem fanda filmových orgií ve stylu: svět se ke mě chová svinsky, ale přesto ho mám rád, mě nechala Modrá v klidu. Snad příště, snad u červený! Mimochodem, scéna, kdy Julie poslouchá noční výtržníky u sebe doma, je nezapomenutelná, geniálně zformulovaná. (20.12.2009)