Moonlight

Slza pomalu stéká po tmavé tváři, brzy ji bude následovat další a divák se ptá sám sebe, kolik výrazně lepších sociálně laděných dramat už viděl? Hodně. Hloubku to nemělo, emoce chyběly úplně. Tři fáze mladého života. Dětství, dospívání, dospělost. Zamlklý chlapec Chiron ve třech poloprohraných dějstvích. A v každém se poměrně mdle pohybujeme, nedokážeme se s mladíkem ztotožnit, jeho trable spíš kloužou po povrchu, než aby razantněji zasáhly. Mateřskou láskou nenaplněný hoch (Naomie Harris asi jako jediná herecky zaujala, i tak tahle linie není nijak dramaticky zajímavá) a celý tým okolo tak útočí na zlatého plešouna všemi prostředky a já jim to vůbec nezbaštil. Neříkám, že je to nějak uměle přikrášlené, jenže ono to je tak nějak nijaké. Na mě jednoduše pasivní a nefunkční. (03.02.2017)

Moonlight je sice až nebetyčná a dost na sílu tlačená konstrukce. Chudý, černý a homosexuální hlavní hrdina, se kterým prožíváme tři etapy jeho života, vlastně prožívá dost standardní oscarový dějový oblouk. Práce s vynechaným, nedořečeným, zamlčeným to ale zkrátka posouvá na vyšší rovinu. Jenkins si na sebe sice zvolenou narativní strukturou trochu upletl bič, protože po fantastickém začátku a prvním časovém skoku si člověk už jen odškrtává povinné zastávky a zbytek filmu je trochu bolestivě předvídatelný. Nicméně i ve slabších chvílích to zachraňuje forma, která dokáže být naturalisticky krutá, poeticky podmanivá i progresivně dráždivá. No a herci, samozřejmě, tedy až na otřesně přehrávající Naomie Harris, která je tím největším ztělesněným klišé, které Moonlight obsahuje, a že jí Viola Davis přebrala toho povinně černého Oscara kvituji s velkým povděkem. Jinak jsem s těmi třemi soškami pro film relativně v pohodě, měl jsem větší favority, ale výhra Moonlight asi byla potřeba. 80 % (13.10.2017)

(1001) 20.8.2017: Během počátečních pár minut jsem byla šťastná jako blecha a věřila, že opravdu bude následovat nejlepší film roku. Velký muž přichází zkontrolovat svého podřízeného. Vymění si pár zdánlivě přátelských slov. Tušíme za nimi komplexní podtext a jasnou hierarchii. Muž pokrytý vředy a boláky se na nich dožaduje milosti a je zároveň uboze zoufalý a závisle apatický. Cestu jim přeběhne malý chlapec, kterého bezeslovně pronásledují šikanizéři a hazejí po něm kamení. Chlapec se schová ve vybydleném domě, je tam sám, ve tmě, slyší jenom rány a dunění. Dvě silné ruce vytrhnou desku zabedňující okno. Velký muž přišel vytáhnout chlapce na vzduch a do světla. Dynamika této úvodní sekvence je tak strhující a svůdná, až to bolí. A to také proto, že se jí (až na pár kraťoučkých chvílí) už nic jiného ve filmu ani nepřiblíží, natož abych se dočkala ještě gradace. Místo silného příběhu přichází obvyklé potíže filmů s pasivním protagonistou, rozmělněné navíc mezi tři herecké představitele. Jedinou konstantou v pravém slova smyslu je Naomie Harris a ta dostává tak málo času a je tak izolovaná od hrdinova života, že vůbec nemá prostor rozhodit svá kouzla. A můj osobní problém je, že když už jsem si jakžtakž zvykla na pomalé rozhoupávání k bolestivým pointám prvního a druhého aktu a přijala ten postup jako normu, tak přišel akt třetí, který byl úplně jiný a já ho nepochopila až do té míry, že nijak neovlivnil můj zážitek z filmu. Musím se jít znovu podívat na Štastni spolu. --- 2. 9. 2022: Na Štastni spolu ještě nedošlo, ale zato jsem se znovu podívala na Moonlight, ovlivněná zejména tím, jak na Cinefixu pořád dělají videa o tom, jak je to skvělý a citlivý film. A musím říci, že tentokrát byla moje nálada poetice filmu příznivěji nakloněna. S výtkami, které jsem popsala v minulosti, pořád více méně souhlasím, nicméně jsem vedle teorizování, co bych všechno sama udělala jinak, také (konečně) ocenila to, co film doopravdy nabízí, včetně třetího aktu. Pořád bych nejraději odstranila ten předposlední záběr a nechala to víc otevřené, ale to, co mu předcházelo, jsem si pěkně procítila, a dokonce jsem se rozplakala dojetím u scény přípravy jídla a očekávání a předznamenávání, které vzbuzuje a naznačuje. Taky jsem se posunula od toho, abych protagonistu popsala jenom jako pasivního, dnes bych použila slova jako traumatizovaný a k smrti vyděšený dávat najevo své opravdové city. (20.08.2017)

Veľké oscarové haló okolo filmu mu zrejme viac uškodilo, pretože mnohí chápu politické pozadie za týmito oceneniami a navyše sa očakáva aj zážitok roka. No Moonlight určite podobné ambície nemal, je príliš komorný, citlivo nakrútený a pomalý na to, aby dokázal byť globálne populárny. Mňa ale potešil, a to z niekoľkých dôvodov. Rozhodnutie ozvláštniť relatívne tuctový príbeh outsidera tak, že rozpráva krátke úseky v troch životných fázach, ďalej ukazuje zásadný zlom, ktorý ovplyvní ďalší Chironov život a v poslednej tretine sa nebojí ísť s tempom ešte viac dole a namiesto gradácie poskytuje skôr rozjímanie. To ale nie je späté so žiadnym klasickým happy-endom, ani tragickým koncom, len si hlavná postava uvedomuje, kam jej život skutočne nasmeroval a možno dokonca, kým v skutočnosti je. Žiadne explicitné emócie ani nahlas vyslovené životné múdra fakt nečakajte. (08.03.2020)

Je to rozhodně dějově bohatší než kolega Fences, ale pro oba filmy platí, že jsou v Oscarech 2017 jen díky barvě pleti a to je prostě pozitivní diskriminace. Neuznávám, neberu. Jo, kdyby byl rok předtím nominovaný třeba Straight Outta Compton (třeba místo Brooklynu), tak asi neřeknu ani popel, ale několikanásobná úlitba v podobě ročníku 2017 je spíše trapná. Děj krásným způsobem shrnul PanTumnus, a já si při čtení jeho komentáře uvědomil, že to bylo opravdu slabé. Je zajímavé, že v USA točí běžně úplně jiné druhy filmů, ale Akademii se líbí ty, které jsou svým stylem spíše neamerické. Moonlight není ani surovým naturalistickým dramatem, ani načančanou vlezdoprdelkovskou sračičkou, je prostě nevýrazný. A jak natáhnout nuzný obsah na délku celovečerního filmu? Vymyslím si hlavní postavu, která třikrát na tu samou otázku vůbec nezareaguje a počtvrté zareaguje po deseti vteřinách. Geniální. První kapitolu zachraňuje Ali, druhá je asi nejzajímavější, dějově nejbohatší, na poměry snímku akční a nejrychleji mi utekla, třetí má potenciál v rozporu a v radikální změně hlavní postavy. Ta je ale znázorněna příliš neuvěřitelně, nesmyslně, ale vlastně se v ní vůbec nic nestane. Velebení Naomie Harris moc nechápu. Vím, že je v tomto filmu potřeba chytat se stébla a oceňovat, čeho bychom si jinde ani nevšimli, ale podobně ztvárněných postav jsem viděl už mraky. Abych nebyl úplně nefér, je to takový typický film z Varů a tam bývají ještě mnohem horší a prázdnější záležitosti a tohle je přecijenom divákovi schopno ještě něco předat. Pro mě toho ale bylo málo. (12.02.2017)