Scaevola

Nevím, jakýto masochistický pocit mne žene neustále se dívat na tyhle katastrofické snímky bez naděje - vždyť je to vždy to samé, ubrečené, patetické, pragmaticky zvrhlé a - vzhledem k tomu, že Austrálie si v tomto typu snímků snad libuje ("Na břehu", r. 2000) - i bez přestání zpocené. Berte proto mé hodnocení jako maximálně subjektivní, neboť i já sám tento snímek chápu spíše jako námět pro "filosofické" přemýšlení než jako umělecké dílo.

Whoopi Goldberg ještě žije?! Ehm, zpět k jádru věci... Přiznám se, že nejsem zřejmě cílovým divákem tohoto snímku; v mládí mne sláva "nindža želv" zasáhla jen velmi okrajově a dnes mi spojení oněch kultovních prvků (japonská bojová umění, renesanční jména, mutace želviček, mladistvá snaha o "cool" vyznění a všechen americký nátěr okolo) připadá kostrbatá a veskrze dětinská. Z toho bohužel plyne, že jsem valnou část filmu kroutil hlavou na trapností scén a situací přemýšleje, je-li M. Fox tak dobrou herečkou, že tuhle polohu dokáže vykreslit, nebo zda je ona sama nechtěnou příčinou. Ostatek děje se mi už po několika hodinách od shlédnutí rozplývá v digitálních orgiích, jež jsou sice správně rytmisované a velkolepě bombastické, ale zároveň praštěné a nerespektující logiku, natož fysiku. Dodám tedy ono obligátní: Je-li vám o patnáct a více let méně nežli mně, pak si film náležitě užijete.

Přehlídka lidských podivností a jižanských dívek, které svou snědostí a obscénosí nelahodí mému vkusu. Připočtu-li ještě nesympatickou uječenou hlavní hrdinku a episodický příběh pospojovaný jen s přimhouřením očí, pak nedokáži odpovědět na otázku, kde jsem k tomuto snímku vlastně přišel. A proč.

Viděl jsem sci-fi film s velkým myšlenkovým potenciálem a relativní odvahou používat sice primitivní, ale zase alespoň zdánlivě funkční barevná schémata. Nemá asi smysl diskutovat zde nejapnost diskursu příběhů o "vyvoleném teenagerovi, který ničí zažité pořádky, aby vyvolal chaos", tudíž si postesknu nad nedotažeností fikčního světa (za celou dobu nedostanete jediné vysvětlení, proč cokoli funguje právě tak, jak se to děje) a nad nevýrazností nejmladší herecké generace. A zmiňovat útrpný láskyplný patos asi už vůbec nebudu...

Odmyslíme-li si plastikové monstrum s trapnými pohyby, které nemohlo děsit snad ani v době vzniku tohoto snímku, můžeme jen žasnout nad dobrodružně gradovaným scénářem a technicky nepochybně náročným natáčením pod hladinou. Ale i přes těžko popsatelnou krásu J. Adams a náladu ztracené laguny mi, myslím, stačilo tento počin vidět jedinkrát.

Poukázat na stylovou čistotu snímku by bylo plýtváním zřejmosti; vyzdvihovat akční rytmus, skoro až samurajský kodex pravidel a konečně i ráznou přímočarost na druhou stranu nepopisuje jednoduchou potěchu, kterou jsem ze sledování filmu měl. Upozorním proto na jediné - musíte přetrpět uslzený úvod a nastavovaný závěr.

Sympatická snaha vytvořit film na základě oblíbené hry selhává v tom hlavním: Vytváří zcela odlišnu mythologii okrádajíc tak děj o to - z mého pohledu - nejzajímavější, vyměnit démony za zmutované podivnosti se totiž nevyplácí. Snímek se tudíž stává zajímavý pouze finální záběrovou sekvencí, ale opět - pokud si chce užít těchto efektů dostatek, zahrajte si raději originál (přesněji třetí díl).

S prominutím bych využil tohoto prostoru ke krátkému zamyšlení, proč že by vlastně kdo chtěl být upírem? Vezmeme-li informace z komentovaného snímku, pak má nemrtvý výhodu ve svém matoucím pohledu, díky němuž mu k nohám padají lepé ženštiny bez ohledu na věk či postavení, leč jiná výhoda mne nenapadá a naopak minusů je až dost: Upír nemůže ven za světla jsa nucen spát v truhle bez čalounění, musí neustále shánět dosti problematickou surovinu k přežití, přepere ho i postarší gentelman, který zjevně strávil většinu života v knihovně, jakékoli upírovy nevěsty jsou jen přihlouple se smějící bledá trdla, jež utíkají, ještě než se dostanou do nebezpečí, a konečně upíra zastaví i sebemenší náznak dvou kolmic (jak může přejít silnici, je mi záhadou)... Z řečeného tedy nutně plyne následující - atmosféra prologu je více než podařená plynouc na kouzelném jádru brakových historek o nebohých pannách a zlu v mlze. Ale jakmile se zjeví první z dětí noci, film se mění na taškařici bez náboje.

Z počátku se zdá být vše v pořádku, jako by si S. Stallone s A. Schwarzeneggerem jen odskočili od "Postradatelných" k podobně laděné látce, byť je brzy jasné, že tempo bude mírnější a spíše než na rychle mačkanou spoušť se lze těšit na promyšlený postup futuristickými kobkami. Jenže ani tahle "modernější" poloha se nekoná a snímek se utápí kdesi v půli cesty, jako by si hlavní hrdinové pouze masochisticky užívali, kterak jsou mláceni a lámáni při výsleších. Patrně proto bohužel nefunguje ani závěr, záporní hrdinové mizí až podezřele potichu a vyvrcholení vězeňské zápletky je nastavované jako nepovedená kaše.

Dobrý námět a zvládnutý scénář (ukočírovat návaznost všech scén musel být sisyfovský úkol) k závěru ničí dvojice téměř nesnesitelné sladkobolnosti a nulového rozumového zdůvodnění zápletky. Dodat lze jen tolik, že B. Murraymu tyhle komedie vyloženě sedí.