Necrotongue

Kdyby mi před dnešním zážitkem někdo z oka v oko tvrdil, že by mě mohl Matthew Vaughn svým filmem zklamat, obratem by se dočkal potupného výsměchu. No, po dnešku už nic takového neplatí, protože tohle byla fakt bída. V mnoha ohledech. Scénář byl tak zoufale mizerný, že jaksi nedokážu pochopit, proč do něčeho takového MM vůbec šel. Tedy, pochopit do dokážu, ale fakt mu ty prachy stály za to? Asi ano. Zpočátku jsem měl silný dojem, že jde o vykrádačku Le Magnifique, přičemž jsem jasně cítil, že mě francouzská verze bavila mnohem víc, jak se ale s postupujícím dějem ukázalo, sledovali tvůrci odlišnou stopu, což by mohlo být fajn, pokud bych se u snímku dokázal bavit. Jenže ve všem tom digibordelu a u vesměs nepřesvědčivých hereckých výkonů (s výjimkou Sama Rockwella, ale ten to sám vytrhnout nemohl) jsem tu zábavu jaksi nedokázal najít. A představitelka hlavní role pro mě byla dalším problémem. Nejsem fanda rachitických modelek, ale obsadit do role terénní agentky ženu s náběhem na Droběnu nebyl podle mého názoru šťastný nápad. Upřímně; vrtulník bych s ní nechtěl dělat ani za svých lepších dnů, kdy jsem ještě skákal přes kaluže. Ne, nebyl to pro mě dobrý zážitek a hodnocení plně vystihuje míru mého zklamání. / Poučení: Chceš-li se stát tajným agentem, vycvič si kocoura.

Pořád ještě to pro mě bylo za čtyři pěticípé, přestože ta poslední už sotva leze, jsa nachýlená na stranu, pinoží se kupředu za pomoci berličky a sotva vidí. No, dalo by se říct, že je ve stejné kondici jako já. Její stav jí byl ale způsoben přístupem francouzských filmařů k druhému dílu jejich příběhu, který za tím prvním místy citelně zaostával, přesto na mě stále ještě působil jako součást zatím nejlepšího zpracování výmyslů (a mnohdy i nesmyslů) páně Dumasových. Někdo z tvůrců si zřejmě kromě knižní předlohy přečetl i něco o francouzské historii, protože kardinál Richelieu na mě nepůsobil jako krvelačná bestie toužící po moci (ano, je to opravdu tak, stejně jako v komentáři / recenzi k D’Artagnanovi tady kopu za katolického kardinála; kam ten svět spěje...), čímž nechci říct, že by se jinak mocně nefabulovalo, jenže to by až tak nevadilo, protože přece nešlo o historický dokument. Jenže... Africký kmotřenec krále Ludvíka XIII byl už na mě fakt přes čáru. Současná progresivně- uvědomělá propaganda mi stále více připomíná dobu, kdy se u nás poroučelo větru, dešti a všichni věděli, co si mají myslet, jelikož jim to vtloukala do hlavy strana a vláda. / Poučení: To by člověk neřekl, kolik pohybů a keců zvládne jedinec se zlomeným vazem. 4*-

Džun’iči Okada se mi líbil už ve Psech, takže jsem byl zvědavý, jestli se budu stejně dobře bavit i tentokrát. Nebavil. Tedy bavil, ale ne tak dobře. Korejský originál jsem neviděl, takže jsem nemohl srovnávat, Japonci si ale podle mého názoru poradili s tématem vcelku slušně a mé první dojmy z blbého dne detektiva Yujiho Kuda po prvních deseti minutách v podstatě vystihuje tenhle vtip: / Muž se prochází po říčním břehu, když náhle narazí na asi desetiletou dívenku, která sedí na břehu a usedavě pláče. "Co se stalo, proč pláčeš?", ptá se jí. "Před chvilkou se mi v řece utopili oba rodiče.", pláče holčička. "Holka, řeknu ti, ty máš ale dneska den", povídá muž a rozepíná si kalhoty. / Pokud by to z doposud napsaného nebylo jasné, detektiv Kudo, by byl v této situaci tou nešťastnou holčičkou. No, a když už jsem se dostal k humoru, musím zmínit, že mě tento thriller několikrát dohnal k úsměvu, protože tu a tam setřel bariéru mezi thrillerem a komedií, a v tomto případě to nepovažuji za tvůrčí nedostatek. Za ten na druhou stranu pokládám terminátorskou vložku v posledních zhruba dvaceti minutách, nebýt jí, šel bych do čtyř slabších pěticípých. / Poučení: Máš-li den blbec, radši zůstaň doma. 3*+

Fuj, to byl nepříjemný film. Jestli se s něčím fakt nedokážu srovnat, je to úmorné vedro a tvůrci z Apeninského poloostrova ho dokázali dostat skrz monitor až ke mně domů. To od nich bylo opravdu záludné. Ne úplně rovní příslušníci silových složek, trio slepý / blbý / umírající, vedro, výpadky elektrické sítě, obří požár a zejména solí batikované tílko se postarali o vskutku nepříjemnou atmosféru a já jsem měl chvílemi pocit, že cítím nejen ten hyc ale i jeho pachové následky. Příběh samotný nebyl příliš složitý, tvůrci se ho ani nesnažili něčím ozvláštnit, nebo pozvednout, takže děj ubíhal vcelku očekávaným způsobem i směrem, aniž bych měl jakýkoliv problém s tím, abych odhadl, jak to celé dopadne. No, a tato předvídatelnost byla taky největší slabinou celého snímku (tedy kromě faktu, že jsem neměl komu držet palec). Nenudil jsem se sice, ale nadšením taky nehýkám. / Poučení: To by jeden neřekl, kam až může člověka dohnat jedna felace...

Když se sám nad sebou občas zamyslím, musím si vždy přiznat, že chybělo už jen velmi málo k tomu, abych byl plnohodnotným psychopatem. Takhle naštěstí necítím neodbytné nutkání k porcování ještě se mrskajících lidských nebo i zvířecích obětí, morbidní zvídavost nad otevřenou anatomií ještě nedávno žijících tvorů už ve mně ale pevně zakotvila. Když mi FeriusParfax tento německý thriller doporučila, příliš jistoty ve mně nevzbudila, protože klíčové slovo "německý" pro mě není ve filmové oblasti zrovna tím pravým lákadlem. No, ukázalo se, že mě výše zmíněná uživatelka buď hodně dobře odhadla, nebo má v genech podobný defekt jako já, ale touto záležitostí se u mě fakt trefila. Teutoni se tentokrát vybičovali k maximálnímu úsilí a spáchali snímek, u něhož mi ty dvě hodiny+ utekly jako tělesné tekutiny z pitevního stolu, příběh měl smysl, děj měl ten správný tah na branku, sedělo mi i obsazení, brutálně jsem se bavil nad přerodem vegetariánky Lindy a pochopitelně jsem si morbidně užíval všechny detaily z pitevny. Bavil jsem se na německý thriller nebývale, a kdyby Helmutům občas nehrklo v kukačkách (například: nefunkční pevné linky až na tu na pitevně nebo otravně klišoidní finále), odhodlal bych se zřejmě i k páté pěticípé, ale i tak je to za pevné čtyři kousky. / Poučení: Se správnou motivací dokáže člověk téměř cokoliv.

Hmmm, množství mnou zhlédnutých snímků asijského původu v poslední době značně narostlo, až mě to vede k přímo cimrmanovské otázce: "Kde se to zastaví?" No, těžko říct, protože mě Kimův film zaujal a bavil, tak proč se hnát zpět k evropské či americké filmografii zamořené politickou korektností? Korejci si se mnou v tomto případě pohrávali a já jsem jim ty jejich finty spolknul jako tlustý, líný kapr návnadu. Proto jsem si taky zpočátku otráveně říkal, jak je chabé přijít po šestadvaceti letech s korejskou variací na výměnu obličejů, tvůrci mě ale časem dokonale vyvedli z omylu, profackovali mou nabubřelou sebejistotu a nechali mě osaměle přemýšlet o potřebnosti pokory. Abych jim zas ale moc nenafukoval ego, musím zmínit i fakt, že je v závěru kousl scénář (z důvodu nedodržování vlastních pravidel hry) bolestivě do míst, kde končí záda. Ale i přes tento nedostatek šlo podle mého názoru o zábavný (i když silně za vlasy přitažený) počin, který mě dokázal po celou dobu bavit a v němž se nikdo z korejských herců nepitvořil, ani zběsile nepřehrával, takže jsem si tuto záležitost v pohodě užil. / Poučení: Kde fyzický nátlak nic nezmůže, přebírá štafetu chemie. 4*-

Na úvod musím poznamenat, že ve mně, na rozdíl od mnoha jiných uživatelů, svého času dvanáctiletá Jedenáctka nevzbuzovala žádné intenzivní pedofilní touhy a po dnešku mohu s klidným svědomím přijmout fakt, že mi nezpůsobí mokré sny ani jako dospělá. Netflix mě tentokrát skutečně překvapil a svým způsobem i zklamal. V současnosti je už snad všem jasné, že se k pohádkám nedá přistupovat jako za temných, starých časů, kdy byl svět pouze dvojpohlavní a kdy plnou plátovou a dvouručák vláčeli jen ti tupější, osvalenější jedinci- spermoňové. Ne, ne, v dnešní progresivní době se musí každá princezna dostat z potíží sama, přestože drží při štípání dříví sekeru takovým způsobem, že je znalému člověku jasné, že by zimu nepřežila. Já jsem ale očekával, že se hlavní hrdinka v průběhu děje vášnivě přicucne ke svalnaté dceři kováře a kde nic, tu nic. CGI byla zčásti velice vyvedená, zčásti chabá, psychopatická matka mi připomínala spíše mantikoru a děj mě příliš nebavil, ale nadšeného speleologa byste od obrazovky museli zřejmě odsekat cepínem. Byla to prostě hlavně jen další variace na Girls Power, pro mě tu a tam zajímavá, povětšinou trochu nudná, občas nechtěně humorná (popálený drak!!!), ale o zábavě to zas tolik nebylo. Díry v logice byly místy až obludné; nedokázal jsem například pochopit, že se úvodní propast nestala pro žádnou nositelku krevního vzorku osudnou. Vzhledem k tomu, že mi představitelka hlavní hrdinky nebyla tak úplně potěchou pro oko, nedokázal jsem si užít ani ten pomalý striptýz, na druhou stranu si plně uvědomuji, že mohlo být i hůř jako ve filmu Princezna. / Poučení: Dostaneš-li se do potíží v temné jeskyni, hledej víceúčelové červy.

No ty Vore! To jsem si k dnešnímu dopoledni zase dopřál podivnou podivnost. Krátce potom, co film skončil, jsem si ještě myslel, že si ve svém komentáři / recenzi postěžuji na pomalu plynoucí děj, ale neudělám to, protože si prostě nedokážu představit zpracování tohoto příběhu ve svištivém tempu. Takže ano, šlo o výrazně pomalou záležitost, milovníkům akčních snímků tak dávám maximálně dvacet minut (při mocném sebezapření), ale mě se výsledek švédsko- dánské dělby práce vlastně líbil. Snímek by měl vidět každý nadšený antropolog, protože by tohle setkání se slepým ramenem evolučního vývoje prostě musel ocenit, naopak dentisté a jejich příliš citlivé oběti by si měli tuto podívanou ve vlastním zájmu odpustit. Tvůrci vypustili do světa opravdu zvláštní propletenec žánrů; jednu chvíli jsem sledoval procítěné, smutné drama, abych se vzápětí marně snažil vymazat z paměti bizarní lesní scény, které se mě snažily přesvědčit o tom, že nejskvělejšího sexuálního prožitku lze dosáhnout za pomoci vaginální mykózy. No, nejsem už nejmladší, viděl jsem a zažil už kdeco, takže teď nebudu předstírat šok nebo znechucení, ale věkem a zážitky dosud neerodované generaci a zjemnělým estétům bych film raději nedoporučoval. Tina / Reva mi byla i přes svůj netypický vzhled a svérázné vystupování každopádně sympatická a u snímku jsem se i přes více než poklidné tempo vůbec nenudil. / Poučení: Los, nejlepší přítel trolla.

Po dvou akčních přešlapech, do kterých mě synové Nipponu v poslední době postrčili, jsem byl k tomuto snímku už předem poněkud skeptický, ale tentokrát jsem se neměl čeho obávat, jak se ostatně velmi rychle ukázalo. Což o to, příběh to nebyl zrovna objevný, na druhou stranu nebyl ale vůbec špatný, a pokud už má divák zkušenosti s mafiánskými filmy (západními nebo východními), v podstatě mu musí být jasné, do čeho jde. I mně to bylo jasné, jen jsem se obával dalšího pitvoření a příšerného přehrávání, na které naštěstí nedošlo. A tak jsem si mohl užívat záležitost z prostředí japonského organizovaného zločinu, v níž se policie tvářila, jakoby ji yakuza nedržela pod krkem, zatímco se členové yakuzy tvářili, že vůbec nejsou tajnými agenty. Já vím, takhle napsané to vypadá divně, ale ve formě pohyblivých obrázků to dávalo mnohem větší smysl. Tím, co mě na filmu ale dostalo nejvíc, byl fakt, že mohu s klidným svědomím pochválit herecké výkony většiny herců a úhlavní dvojici obzvláště. Snímek neměl žádné zběsilé tempo, přesto měl vcelku slušný spád, akce byla velmi pěkně zmáknutá, nechybělo ani napětí a slušná atmosféra. Bavil jsem se. / Poučení: Japonskou pařbu za zpěvu Internacionály jsem viděl poprvé.

Já si myslím, že není vůbec potřeba osídlovat Detroit nějakými bubáky, monstry, mutanty a podobnými zjevy, protože jsou ruiny tohoto města děsivé i bez toho. Snímek každopádně nepojednával o lidech, nelidech nebo jiných formách života, šlo vlastně o příběh jednoho domu. A v tomto ohledu na mě film fungoval výborně, včetně tří samostatných dějových linií, ale ten bubák mi to kapeczke pokazil. Jasně, disponoval vším, co běžného Američana vyděsí tak, že z něho cítíte čpavek ještě týden, já jsem si ale jen zklamaně povzdechl a řekl si: "To jako fakt?" Bylo mi opravdu líto, že se všechny tři příběhy neprovázaly nějak jinak, protože určitý potenciál tady byl, a teď se nemohu zbavit dojmu, že si tvůrci vybrali nejsnazší cestu. Jenže cesta nejmenšího odporu málokdy přináší nejvyšší kvalitu. Je to škoda, protože u mě měla tato atmosférická záležitost slušně našlápnuto. No, a když se v ní objevil Justin Long, tušil jsem, jak asi dopadne. Vždyť víte- Jeepers Creepers, Tusk... / Poučení: Nepříjemná místa vypadají za tmy mnohdy útulněji. 3*+