Lukango

Dennis Villeneuve je pro mě tvůrce, který za sebe často nechává vyprávět obraz. Můžeme tomu tak vidět třeba v jeho skvělém Blade Runnerovi, který doslova omámí tím dechberoucím vizuálem. U Příchozích se Villeneuve soustředil více na dialogy, ale stále tu hrála klíčový prvek ta vizuální stránka. No, a teď tu máme jeho 3. sci-fi, které si stejně jako Blade Runner či Příchozí diváka podmaní. Duna není mistrovské dílo, ale věřte mi, že od toho není daleko, a aby to bylo to mistrovské dílo, tak by příběhová stránka potřebovala hrát více na emoce, i když tu pomaloučku drhneme strop. Villeneuev svojí tvorbou osvěžuje dnešní kinematografii a jde vidět, že byl pro něj velkou inspirací sám Kubrick. Co Villeneuve umí ze všech nejlíp, tak je atmosféra, a opět nám dokázal skrze plátno či obrazovku přenést svůj fiktivní svět k nám do obýváků. Nikdo neumí lepší filmovou atmošku než on. Svým plouživým, přesto nacpaným tempem nám Villeneuve ukazuje, že stačí umět, aby věřil, že je to skutečný svět. Samotný příběh je jedním slovem epický a ze všeho jde cítit ta nesmírná důležitost, která předčí mnoho dalších sci-fi. Příběh srší epikou, ale i tak se tu najde pár momentů, které originalitou zrovna nebublají, ale to je asi proto, že je to adaptace na starší dílo. Asi největší, přesto poměrně malý problém mám s poslední čtvrtinou, která ztratí na své velkoleposti a pompéznosti a děj se zaměří na Paula a Jessicu. Tato část už je taková dojezdová a i když se tu pořád děj posouvá, a to správným směrem, tak to nedokáže překonat zbytek filmu. Zatímco první 3/4 mohly být klidně delší, tak poslední třetina naopak kratší. Jak říkám, ubere se tu dost z té důležitosti a už se nejedná o tak velké měřítko, ale spíše o osobnější ,,survival". Prostě to není ta zasloužená tečka na závěr. Kdyby byl konec kratší, ze 40 minut by se stáhl na 25, tak film nijak neztratí na ničem. Navzdory této výtce si i tak myslím, že je Duna po příběhové stránce velmi povedeným sci-fi, která současnou konkurenci strká do kapsy. Dále tu je ta znamenitá technická stránka, která si často s Nolanem konkuruje. Villenuev je pravý filmový řemeslník a jeho díla vypadají nádherně. Začnu s kamerou, která pohltí a je to doslova pastva pro oči. Jednoduše se tu oči nenudí. Kamera se střihem jsou velmi opatrní a i akční scény se snaží zachytit v tom nejširším záběru bez zbytečně rychlých pohybů. Duna je po vizuální stránce audiovizuálním zážitkem, který uhrane a omámí. Zůstanu u vizuálu a zmíním efekty, které opět jsou nádherné. Našel bych tu několik momentů, ze kterých šla cítit přítomnost cgi, což sice lehce vyrušilo, ale jako celek se z vizuální stránky jedná o krásnou podívanou. Dále tu máme zvuk, který si ode mne také kritiku nezíská a jedná se o kvalitní ostrý zvuk, jenž nemá chybu. Potom tu je hudba, která se však ve mně pře. Ne z toho důvodu, že bych si myslel, že je špatná. Bože, to ne. Jedná se po hudební stránce o malý zázrak. Král Zimmer zkombinoval písek, kmenové bubny, budoucnost a jako celek vytvořil něco překrásného. Abych dokončil myšlenku s tím, co se ve mně pře. Nedokážu se rozhodnout, který soundtrack byl lepší, jestli ten z Duny z roku 1984, nebo tenhle. Ať vidím Dunu pokolikáté chci, tak pokaždé se nedokážu rozhodnout, u které je hudba lepší. Na druhou stranu považuju Dunu z roku 1984, krom hudby a zvuku, za strašný a nechutný film, který je téměř nulovou konkurencí pro tento Villeneův kolos. Teď k hercům. Ve filmu se objevuje mnoho zvučných jmen a i když hrají velmi dobře, tak perfektní to není. Chalamet v roli Paula je dobrý, ale na takový film to chce víc. Jak říkám, hraje většinou dobře, ale místy to už lehce drhlo. Ostatní jako Ferguson, Isaac, Mamoa, Brolin, Bardem, Skasgard či Bautista - všichni hrají velmi dobře, ale oscarový to prostě není. Na závěr bych ještě filmu pochválil masky, kostýmy a celkovou výpravu. vše vypadá jako z velmi vzdálené budoucnosti, takže tu máme další překrásný fiktivní svět. Celkově je Duna opulentní a dechberoucí sci-fi, která po technické i příběhové stránce dokáže strhnout a pohltit. Nejedná se o mistrovské dílo, ale daleko k tomu nechybělo. Známka: 7,5/10

Film Holdovers má takový charakter, že je předurčen k tomu, aby se z něj stala vánoční retro klasika. Oscarový nominant přichází ve formě přátelského filmu, který nabídne smutek i radost. Jak říkám, film je předurčen k tomu, aby se z něj stala vánoční klasika a já si jej rozhodně do seznamu vánočních klasik zařadím. Alexander Payne je pro mě ne zrovna zajímavý tvůrce, respektive takhle, viděl jsem pouze 3. Jurský park, který jsem jako malý zbožňoval, ale dobrý film to není. Na druhou stranu mu dělal jenom scénář čili ne, žádný film jsem předtím od něj neviděl. Teď už ale ano, a Holdovers je pro mne pohodovým vánočním filmem, který sice má pohodové ladění, ale také emoční, a dokáže v divákovi nějakou tu emoci probudit. Není to standardní šablonovitý vánoční film. Přináší samozřejmě radost a pohodu, ale také smutek a nechává diváka, aby se zamyslel nad sebou samým a nad samotnými vánoci. Z hlediska scénáristiky film nedominuje na poli příběhu, i když je velmi povedený. Dominuje na poli dialogů. Jednotlivé dialogy, jednak posouvají děj, ale také dokonale vykreslují postavy. S jednotlivými postavami, teď myslím úhlavní duo, vlastně trio, si divák vytvoří takový rodinný vztah. Fell good - to jsou Holdovers. Jednak vás těší a zabalují vás do vánoční pohody, ale zároveň otevírají rány, rozebírají vztahy a minulosti, se kterými člověk muže silně sympatizovat. Ale nikdy se nad ničím silně nezastaví. Film mimo jiné stojí také na postavách, a ty nám dokázali David Hemingson společně s Alexanderem Paynem perfektně předat. Z hereckých výkonů tu jsou jasné tři herecké výkony, které si u pro sebe film získali. Prvním je Paul Giamatti, jenž v roli introvertního profesora Hunhema naprosto září a podává tu doposud svůj nejlepší herecký výkon. Dále tu je Dominik Sessa v roli studenta Agnuse, kterému nepřál osud. Dominik též odvádí skvělý výkon, ale výkon Hunhema Dominika zastínil. No, a tím třetím výkonem mám namysli De´Vine Joy Randolph, jenž v roli kuchařky válí a svojí přirozeností si tu nominaci na Oscarech zasloužila, pardon, vlastně už i výhru. Z hereckých výkonů tu jedeme na úrovni a postavy tu, jak z hlediska scénáře, tak z hlediska hereckých výkonů jsou velmi vydařené. Z technické stránky chválím kameru, které se podařilo vrátit se do minulosti a vykouzlit nám retro vzhled, který hladí po očích. S tím souvisí i zvuk, který působí též retro. Celá zvuková stopa působí jako z konce sedmdesátých či osmdesátých let, což opět filmu přidává na nostalgičnosti a retro vizáži. Celkovou atmosféru pak vykresluje hudební podkres, který z velké části tvoří starší písničky, které též těší slyšet. Tvůrci se pokusili o vytvoření staršího vzhledu filmu, a ono se to povedlo. Jednotlivé prvky do sebe zapadají a přináší nám starší film v novém kabátu, a já to žeru. Vlastně ani nevím, co bych kritizoval, jedna recenze kritizovala tu část, kde se věnujeme 5 klukům jako celek, tvoříme si s nimi vztah a oni potom během chvíle zmizí. Do jisté míry s tím souhlasím, protože jsme připravování na to, že tam s námi budou celou dobu prázdnin, a oni potom potom odjedou a ztratí to na významu. Ale díky tomu nám to přidává na tom momentu překvapení. Jinak zápletku jako celek beru velmi kladně, ukazuje nám smutné momenty i radostné, ale zabaluje je do dobré nálady. Nikdy se se smutnými či radostnými emoci netlačí příliš na pilu, nic zbytečně film nezdůrazňuje a nezveličuje. Celkově jsou Holdovers povedeným vánočním filmem, který staví na dokonalé chemii mezi zmíněnými třemi. Filmu také nechybí špičkové dialogy, které jednak posouvají děj, ale hlavně prohlubují postavy, se kterými si divák udělá silné pouto. Paynovi se podařilo vytvořit budoucí vánoční klasiku, která kombinuje prvky, nostalgie, retra a hřejícím příběhem. Známka: 8/10

Jednou za čas vyjde film, z kterého nevím, co si myslet. A jak asi tušíte, tak tohle je právě on. Pablo Larrín, režisér, o kterém slyším prvně, a je to taky první film, který od něj vidím, si připravil zvláštní upírský film, který svojí artovskou strukturou vnáší zase něco jiného do světa filmu. Artovsky pojatá upířina s mnoha úsměvnými a wft momenty, které si mě úplně na svoji stranu nezískali. Je to satira, a já často u podobných politických satir mám problém ten, že mi film přijde pouze úsměvný a celý význam jde mimo mě. Prostě nejsem dostatečně ostřílený filmový divák a znalec historie, abych tu kritiku a ten obtisk toho, co tvůrce chtěl říct, dokázal ocenit. Vím, že kvalita ve filmu je, akorát ji nedokážu vstřebat a ocenit. Ten hlavní problém, co jsem s filmem měl, byl ten, že jsem nechápal, jestli se mám smát, jestli to mám brát vážně, a tak jsem celou dobu jen tak jsem s otázníkama v očích koukal a nechápal, co to je. Nedokázal jsem v sobě rozpoznat čistě jednu emoci, která ve mně v daný moment probíhala, nebo která byla ta dominantní. Samotné dialogy jsou takové zkratkovité a často si je divák musím dosadit do kontextu, kdo je kdo, jaká je motivace atd.. Dialogy jen určí směr ale už nechají na divákovi, aby si to vše vysvětlil. A k tomu ještě po celou dobu nevíte, o co se film snaží. Samotná myšlenka o upírském Pinochetovi je celkem zajímavý a to provedení historií bylo celkem poutavé, ale jakmile se dostaneme do přítomnosti, tak začíná otazníková válka. Další z předních problému jsem měl ten, že jsem nedokázal jednotlivé postavy úplně pochopit, neviděl jsem v nich jasnou motivaci pro své činy. Jejich činy dokázali překvapit, o tom žádná, ale i tak bych chtěl mít jasné odpovědi, proč se v daný moment postava chovala takhle a takhle. Co filmu nemůžu upřít, tak je styl, který oživuje a zároveň hrdě vypráví Pinochetův příběh v podání frajerského Jaimela Vadella. Z hlediska příběhu to byl pro mne boj s otazníkama, často jsem nechápal proč jedna postava udělal tohle, proč se tak zachovala, co má za problém. A jak říkám, nedokázal jsem v sobě ucelit emoci, se kterou bych film sledoval. U filmu jsem byl myšlenkově otevřený a nevěděl jsem, jak k němu přistoupit. Ale to je mnou, protože nejsem dostatečně dobrý filmový divák. Z technické stránky poznamenám kameru, která je téměř mrtvá, v tom pozitivním smyslu. Téměř se nepohne, ať už v ,,akčních" momentech či jiných, tak kamera ten rychlý pohyb neudělá ani jednou. To filmu pomáhá a kamera ho mimo jiné dělá výjimečným a charakteristickým. Dále tu je hudba, která na sebe často rázně upozorní a vnáší do filmu trochu síly a zrychlí také tempo. Dále také chválím masky s výpravou, kde obě tyto kategorie byly skvěle zmáknuté. Z hereckých výkonů tu je každý jasně zapamatovatelný a každý v sobě má jiný element, který film osvěžuje. V hlavní roli tu máme Jaimela Vadella jako Pinocheta, z kterého lehce září charisma a respekt. Odvádí slušný výkon a asi je z hereckého ansámblu ten nejvýraznější. Další je Paule Luschingerová jako jeptiška. Opět dobře zvládnutá role nejemocionálnější postavy filmu. Dalším je Alfredo Castro, který s nadhledem zvládá roli Foydora jako Pinochetova sluhy. S hereckých výkonů nemám výrazně, co kritizovat. Všichni odvádí slušný výkon, ale nejvíce září ti zmínění tři. Abych to shrnul, tak je pro mne El Conde velmi zajímavým zážitkem, který mi jasně reflektuje, že nejsem natolik ostřílený filmový divák, abych si film užil tak, jak si to Larrín přál. Pro mne to je film plný wtf momentů, absurdních scén a nepředvídatelných činů postav. Co ale filmu neupřu, jaká pořádná artovská upířina to je. Nejsem znalec historie čili jednotlivé narážky na společnost a kritiku chilského režimu pro mne byly cizí a nedokázal jsem je ocenit. O filmu vím, že má kvality, jen je nedokážu ocenit. Známka: 5,5-6/10

Dva nepříliš známí tvůrci nám připravili animovanou zábavu, která se sice může zdát jako něco, co neosloví, ale opak je pravdou a nejspíš nikdo Nimoně nemůže upřít styl a energii. Nimona je milou, vtipnou, ale zároveň emoční jízdou, která tyto prvky v drtivé většině zvládá s nadhledem. Navzdory tomu, že Netflix střílí jeden film za druhým, tak musím uznat, že někdy za čas se vytasí s povedeným animákem. Animované filmy Netflixu jdou o poznání lépe, než ty hrané a několikrát do roka se objeví hiden gem, který překvapí. Nimona není něco suprovího, nebo něco, z čeho si divák sedneme na zadek. Je to dobrej a zábavnej animák, který stejně jako dvojka Kocoura v botách dokáže balancovat mezi emocemi a humorem, a zároveň nám vyprávět slušnej příběh. Lehce k tomu humoru bych dodal, že i když se mu v drtivé většině daří a funguje, tak se tu najdou takové ty ,,marvelovské momenty", kde vážnější scéna je přerušena nějakým vtipem. Tady tomu není často, ale i tak se to objeví. Jinak na emoce se zahraje převážně na konci filmu, kde si člověk celkem dost zasoucítí s Nimonou. Obecně příběh není zrovna komplikovanej. Rytíř zabije omylem královnu, je za to vyhnán, potká holku se superschopnostmi a společně se snaží přijít, kdo byl tím skutečným osnovatelem vraždy. To, že je zápletka poměrně jednoduchá, tak nezabraňuje tomu, aby byla účinná a fungovala. Jednotlivé zvraty sice nejsou do oka bijící, ale vytušit se celkem jednoduše dají. Zvraty ale filmu celkem pomáhají k flexibilitě příběhu, ale jak říkám, není to jako v prvním animovaném Spidermanovi, kde zjistíme, že jeden ze záporáků je Moralesův strejda. Čili zvraty jsou ok, ale pecka to není. Emoce tu najdeme, především v poslední čtvrtině, kde se odhalí minulost Nimoni a my tak můžeme plnohodnotně procítit její charakter. A ono to funguje a člověk má k Nimoně pochopení a dokáže s její postavou celkem sympatizovat. Film zobrazuje motivy, jako křivé obvinění, odsouzení, výjimečnost člověka atd.. Dále, odprostíme-li se od Nimoni, tak nalezneme motivy jako jsou korupce, fungování médií a tak bych mohl pokračovat dál a dál. Nejsou to motivy, které by byly nová, už jsme je ve filmech viděli, a to i v těch animovaných jsme je viděli více než mnohokrát, ale opět jsem u toho, ve filmu to funguje a to, že to je dokola opakovaná inspirace pro film tomu nijak neničí hodnotu. Samotné zasazení světa je zajímavé a poutavé a ten středověko-futuristický vzhled je zajímavá a cool volba. Na filmu se ale lehce podepsal rozpočet, ale přesto všechno to je animace, která perfektně s esencí filmu ladí, a je to jen důkaz, že nemusí být drahá pixarovská animace, aby animovaný film vypadal pěkně. Samotné vykreslení postav bych shrnul asi tak, že stačí, a především Nimona je zajímavá postava, která svého parťáka zastíní. Film si už od začátku drží kvalitu a neztrácí jí po celou dobu, což je rozhodně plus. Dále také diváka nenechá ani na vteřinu vydechnout a vnáší nám do zorného pole jednu zábnou a energickou scénu za druhou. Film z agrese ubere až konci, i když to úplně pravda, kde se přestane chovat jako třeštěná jízda a zatáhá za emoce, vyloží karty a nechá film emočně uzavřít. Samotné voice-overy jsou trefné, ale přijde mi, že jsem snad nikdy nezažil vyloženě špatný originální voice-over čili to ani nehodnotím. Dodám ještě, že tu hudba má také místo, pomáhá filmu držet krok a nikde nezastavuje. Prostě tak aby se divák ani na vteřinu nenudil, což samozřejmě platí i o příběhu. Celkově se jedná o povedený naspeedovaný a třeštěný animovaný filmík, který diváka nenechá v klidu ani na vteřinu. Obstojně balancuje s humorem a emocemi, které převážně na konci dokáží lehce vzít za srdíčko. Netflixu se tak podařil vytvořit další povedený animák, který bych kvalitou přirovnal k Mořské příšeře. Já tak doufám, že tak Netflix bude tasit jeden animák podobné kvality za druhým, protože sice jsem těch animáků od Netflixu moc neviděl, ale to, co jsem viděl, tak stálo za to. Známka: 7-7,5/10 

Tvorba Reinalda Marcuse Greena se z většiny soustředí na životopisné filmy. Je to člověk, který nám nadělil velmi povedeného Krále Richard, který se i pokusil vyhrát zápas na Oscarech za nejlepší film a další kategorie. Zde Green pokračuje v jeho tvorbě a přichází tak s životopisným snímkem o Bobu Marleym. Obecně jsem velmi rád, když během roka vyjdou alespoň dva životopisné snímky. Tento rok už jsme tu měli nadprůměrného Ferrariho a teď už i Bobíka. A když už přijdou na svět životopisné snímky o nějakém hudebníkovi, tak bývají většinou povedené. Z Bohemian Rhapsody si člověk sednul na prdel a film mu nabídl dechberoucí příběh doplněný perfektní technickou stránkou. Dále třeba Rocketman, který se pokusil o muzikál a šílenější stylizaci, což se mu povedlo. Poté Elvis, ze kterého zářili barvy a Luhrmenův styl pompézní. A teď přišel na řadu film o králi Regge. Bohužel však nepřichází s ničím novým či výstředním. Problém je, že se film na nic nesoustředí a na nic neklade důraz. Vemte si například Aliho od Michaela Manna, který místo klasického sportovního životopisného filmu, tak se soustředil spíše na politiku kolem Aliho a jeho postavení v ní. Bohužel a bohudík to je Michael Mann čili ty momenty z ringu naprosto porazili tu politickou linku. Mann se soustředil spíše na tu dění kolem Aliho než na mysl úžasného zápasníka Muhhameda Aliho. Ono, kdyby byla ta politická linka lepší tak neřeknu ani slovo, ale ona dost pokulhává za tou zápasnickou. Alim jsem chtěl poukázat na to, že by mě u Marleyho vůbec nevadilo to, kdyby se film zaměřil na politickou linku. No jo, jenže Bob Marley: One Love nedělá nic, čím by se odlišil, něco, čím by zaujmul. Politika, songy, osobní život, koncerty - to všechno tam je, ale v takovém měřítku, že si člověk nevzpomene, co ve filmu dominovalo. Když by se někomu nelíbila příběhová linka v Bohemian Rhapsody, tak proti té technické stránce nemůže říct ani slovo. Zatímco tady, divák nedostane nic, co by ho vystřelilo ze sedačky. Politická linka, i když se film tváří, že se tomu dostatečně věnuje, tak opak je pravdou. Osobní život tu je jen okrajově a nikdy nepronikneme do samotného Boba Marleyho. To, že tu jsou dvě nebo tři lehce emocionální scény, je jedna věc, ale tím to končí. Závěr bych porovnal k Bohemian Rhapsody. Tam totiž u konce i kapka ukápla, kdy jsme zjistili, že Freddie má AIDS. Protože tam jsme měli dostatečný prostor si s postavou vytvořit vztah a tím, že byl příběh plný emocí a měl jasnou strukturu, tak to na konci na emoce opravdu zahrálo. Tady se taky dovídáme, že má Marley smrtelnou nemoc, ale kromě oznámení od doktora to hasne společně s emocemi. Tady ten film nedokáže vzít za emoce a to ani na těch koncertech, které většinou bývají jistou v tomto typu filmů. Koncerty potěší, ale asi nejlepší momenty jsou ty, kdy kapela skládá. Celkově jsem z filmu lehce zklamán, nedokáže se na nic soustředit a přitom chce pohltit vše, co Boba Marleyho dělalo Bobem Marleym. Může být také chyba, že film zobrazuje jen část života Boba Marleyho. Film začíná +- Bobovou emigrací do Británie. To nemusí být chyba, tedy, když se to udělá pořádně, ale ono to pořádně udělané není. Životopisné snímky jsou většinou pro herce příležitost si vysloužit Oscara. Tady tomu má nejblíže samozřejmě Kingsley Ben-Adir, ale z jeho výkonu nějak odvařenej nejsem. Hrál dobře, ale touha po Oscarech je marná. Lasha Lynch hraje podobně jako Kingsley čili dobře, ale dokonalé to není. Z technické stránky bych měl pravděpodobně pochválit zvuk a hudbu, a já to tak udělám, ale porovnám-li to s Bohemian Rhapsody či Elvisem, tak z technické stránky to je jen snítko prachu a to doslova. Písničky náladu zvednou a pár jsem si jich stáhl, ale to je u tohoto typu filmu jistota. Kamera neosilňuje, stejně jako střih a další prvky. Abych to shrnul a uvedl na pravou míru. Z filmu jsem lehce zklamán, myslel jsem si, že životopisné snímky z hudebního světa jsou jistota, ale teď Bobík ukazuje, že úplně ne. Film nemá nic výstředního, nic, čím by osilnil. I když jen záporně hodnotím, tak na druhou stranu nemyslím, že by to byl špatný film. Jen nejsem zvyklý na to, že by byl hudební životopisný snímek, tak nevýjimečný. Bob Marley: One Love je tak životopisný snímek, který se na nic nesoustředí čili v ničem nevyniká a nabízí jen nadprůměrnou zábavu, což je zvlášť v tomto případě obrovská škoda. Známka: 5,5-6/10

Po dlouhé době a nekonečně se opakujícím frázím, že je tohle jeden z nejlepších filmů historie atd., jsem si vyhradil celý večer na tuhle téměř čtyřhodinovou podívanou a pustil jsem se do toho. U starších filmů mám pokaždé obavy, jestli to bude tak dobrý, jak všichni říkají, jestli moc film neztratil z toho, co ho dělalo tenkrát výjimečným. Prostě jestli nakrmí novodobého a poměrně nenáročného diváka jako jsem já. No, a musím říct, že ano, nakrmil. Tahle epická jízda ve mě tak silně rezonuje, že už teď bookuju termín, kdy se na film podívám znovu. Co nejspíš nenáročný divák vytkne, tak je délka filmu. Tři a tři čtvrtě hodiny dlouhý film se liší od klasických Hollywoodských šablon. Jenže ono to stojí za to a každou minutou si divák uvědomuje, jak epické to všechno je. Přiznávám, bylo to dlouhé, musel jsem si dát pár pauziček, ale i tak bych ve filmu nic nestříhal. Upřímně jsem se lehce zasmál nad tím, že se ve filmu i samotná pauza vykytuje. Navzdory tomu, že je to nekonečně dlouhý film, tak i přes to všechno to stojí zato to vidět. samotný příběh je čistý dechberoucí zážitek. Neskutečný příběh plný všeho, doslova všeho. Tím, že je film tak dlouhý, tak pokryje všechno, o čem chce mluvit. Není tu nic zkratkovitě, vše je tu tak, jakoby jsme v reálném čase sledovali tento neuvěřitelný příběh Lawrence. Bylo toho tolik, tolik silných momentů, které člověka zarazí a nasytí. Po celou dobu, ale sledujeme příběh jediného výjimečného člověka, Lawrence. K samotnému ději nemám jedinou výtku, vše, co bylo nutné, tam je, a dohromady je příběh neuvěřitelnou epikou, která nasytí. Co pro mne bylo menším oříškem, tak pochopení, jak se v daný moment Lawrence cítí, o čem přemýšlí, co ho motivuje. Není pochyb, že si Lawrence prošel obrovským vývojem charakteru a myslím si, že to je jedna z nejlíp napsaných postav z kinematografie. Lawrence tu je velmi komplikovaná a komplexní postava, do které není tak lehké nahlédnou jak se z počátku zdá. Jak říkám, projde si velkými změnami charakteru. Právě proto, že je to tak komplikovaná postava, tak jako každý člověk, tak je velmi těžké do něj opravdu nahlédnout, a v některých scénách jsem se jeho činům a aktům moc nerozuměl. Neříkám, že je to špatně, to vůbec ne, ale musel bych ten film viděl vícekrát, než jen jednou a dokonce si myslím, že by se o Lawrencovi dala napsat bakalářská práce. Vlastně bych se vůbec nedivil, kdyby se už tak stalo. Lawrence je ve filmu člověk, není to žádný hrdina s nekonečným listem dobrých vlastností, ani to není člověk, který z počátku je špatný a promění se v dobráka. Lawrence je někdo, kdo činní špatně, má výčitky, potěšení ze špatných věcí, a jestli bych měl přirovnat člověka k nějaké filmové postavě, vybral bych si právě Lawrence za jeho komplikovanost. Je to prorok se všemi lidskými vlastnostmi, i s těmi špatnými. Ta chvála neplatí pouze o Lawrencovi, ale i ostatních postavách. Nikdo z jednotlivých postav není čistě hodný či zlý, Můžou být na ,,dobré" straně, ale i tak páchají špatné činy a nechovají se tak čestně, jak to klasicky ve filmech bývá. Přesunu se k hercům, kde chvála nekončí. Peter O‘ Toole v roli Lawrence září stejně jasně jako jeho azurové oči či jako krystalický písek na poušti. Peter O‘ Toole dokazuje, že dokáže přetvořit veškeré pocity a emoce, od smutku či vzteku až po radostnou uvolněnost. Vše zvládá s nadhledem a s perfektní uvěřitelností, ale přesto všechno cítím, že to stoprocentně dokonalé nebylo, ale Oscara dostat měl. Ostatní herce vezmu jen zkratkovitě. Guinness v roli prince Feisa exceluje, to samé platí i o jeho posluhovači Sherifovi Alimu v podání Omara Sharifa. U všech bych mohl pokračovat dál a dál a jen bych podtrhoval fakt ten, že tu špatné herecké výkony prostě nenajdete. Možná si někdo říká, proč se ve filmech hodnotí výprava, vždyť na tom nic důležitého není. No, Lawrence z Arábie jasně a výstižně demonstruje fakt ten, že když je kvalitní výprava, tak se to na filmu výrazně podepíše. Takto nádhernou výpravu jsem v životě ve filmu neviděl. Jednotlivé města, chatrče, rekvizity, údolí, hory, pouště tak září péčí a je radost a doslova zážitek se na to dívat. Ta poušť si vás vezme a pohltí a nazval bych tento film jako nejlepší reklamu na poušť. Výprava bude souviset s kamerou, která si stejně jako výprava toho Oscara zasloužila. Je krásně panoramatická, pomalá až nehybná a jen zachycuje tu nepřebernou nádheru pouště. Další složku, kterou Lawrence jasně demonstruje, že je ve filmu důležitá, tak je hudba. Óó, ta hudba...To byl samostatný zážitek. Už v předehře, kdy jsme jen poslouchali tu dokonalost, jsem věděl, že je to pouštní film. Ta hudba je synonymem pouště. Přesně tuhle hudbu si spojím s pouští. Naprosto dokonalý soundtrack, a i když to budou silná slova, tak si myslím, že se tu vyskytuje jeden z nejlepších hudebních doprovodů kinematografie. Lawrence z Arábie jasně ukazuje, že prvky jako hudba, výprava, kamera, jsou důležité a dokáží film silně ovlivnit. Celkově je Lawrence z Arábie jeden z nejlepších filmů historie, ke kterému nemám v podstatě jedinou podstatnou výtku. Možná jen, že byl dlouhý, ale stejnak ničeho nelituju. Je to velmi komplexní film, především u postav. Pro mě je tak Lawrence z Arábie nejlepší reklama na poušť a naprosto mistrovské dílo. Známka: 9,5/10

Karel Zeman je jedním z nejslavnějších tvůrců české kinematografie, převážně díky svým inovativním trikům a bezkonkurenční vizuální stránce. Přes všechny tyto silné slova to je první film, který jsem od Zemana viděl, ale se vší chválou kolem jména, Karel Zeman, souhlasím. Je to takový druhý Jules Verne, člověk, který dokázal trefně přestavit mnoho Vernových nápadů a technologií, takovým způsobem, jakým to sám Verne chtěl. Samotný příběh filmu není ani složitý, ale hlavním tahounem a tím zážitkem filmu, je ten vizuál, který v šedesátých letech těžko hledal soupeře. Jinak, jak říkám, příběh není složitý. Pojednává o pár malých klucích, kteří ukradnou vzducholoď a letí s ní do neznáma a útrob tajemství a dobrodružství. Sami se tak potýkají s piráty, se kterými s menší nadsázkou bojují, ale také potkávají starého kapitána Nema, který je tak už senilní a je tam spíše k pousmání. Je to pořádný dobrodružný příběh a perfektně koresponduje s celkovou Zemanovou tvorbou. Cestu do pravěku jsem neviděl, tedy ne celou, ale přesto vím, že je to také o klucích, kteří prožívají podobné, i když nejspíš divočejší dobrodružství, jako tomu je tady. Zde v Ukradené vzducholodi tu taky máme kluky, kteří, v tomto případě, letí neznáma a prožívají fantastický příběh, který je pro mnohé děti snem. Je to klukovský sen, správné klukovské dobrodružství, protože, kdo by jako malý nechtěl prozkoumávat útroby staré pevnosti či být na palubě vzducholodi. Upřímně, přeju si to i teď a věřím, že vy také. Ale, aby to dobrodružné putování nebylo tak přímočaré, jako v Cestě do pravěku, tak je doplněno takovou, řekněme měšťansko-žurnalisticko-špionážní linkou. Nejsem si jistý, ale řekl bych, že byl tento film v době uvedení lehce cenzurován. Film satirou zobrazuje fake news, abych to počeštil, tak divokého kačera, který na nás v animované podobě i vyskočí. Film nám ukáže trošku komediálnější pohled do jedné redakce, kde můžeme vidět, jak bláboly za dob režimu vznikaly. Teda, co si budu naivně nalhávat, jak tisk fungoval, funguje a pravděpodobně i bude vždycky fungovat. Z herecké stránky nemám moc, co hodnotit, protože je to dobrodružná komedie z šedesátých let a tam to herectví bylo trošku jinde než dnes, ale na své poměry myslím, že se nikdo nijak za svůj výkon styděn nemusel, a upřímně to není film, který by dbal na kvalitní herecké výkony, protože by to u takového typu filmu bylo trošku nadbytečné. Ale asi největší vzpomínku budu mít na Josefa Větrovce, který jako majitel vzducholodi a podvodník celkem bavil a byl takovou tváří filmu. Přesunu se k přednostem filmu čili vizuálu. Pod tímto vizuálem a touto stylizací si pokaždé představím pravou nefalšovanou Verneovku. To znamená malované pozadí a dokonalé triky. Laický divák se může divit, co na tom vizuálu je tak super. Ale v šedesátých letech byly tyto triky opravdu něco neskutečného. Můžeme chválit kvalitu toho vizuálu, ale také jeho inovativnost, protože tehdy to byly triky, které bych přirovnal k Avatarovi. Tím, že je to Verneovka, tak tu opět máme nespočet udělátek, ve kterých by si Bond zablbl. Ano, na dnešní poměry jsou bizarní a absurdní, ale přestavte si to tehdy, když to Verne psal. A byl to právě on, který byl takovým DaVincim literatury, který inspiroval konstruktéry a designéry. V Ukradené vzducholodi sice Zeman adaptuje Vernea, ale nejde Zemanovi upřít, že to byl také obrovský fantasta a milovník technologiím a inovacím a jde vidět, že byl Verne obrovskou inspirací pro Zemana. Zeman bez inspirace od Vernea je jako auto bez motoru. Poslední složkou filmu je hudba, která energicky pumpuje film kupředu a filmu tak pomáhá k dobrodružné a energické jízdě. Celkově se jedná o povedený snímek, který především zaujme inovátorským vizuálem a příjemným klukovským příběhem, který Zeman umí. Známka: 8/10 

Matthew Vaughn expanduje a jeho Kingsmanskej vesmír okořeňuje o Argylle, sorry za spoiler. Film je pro jeho tvorbu jasně charakteristickej - akční komedie, která praroduje Bonda a všechny ostatní klišé z akčních filmů. Bohužel se do té parodie zamotá a tak film paroduje sám sebe. On je celej film taková kombinace Kingsmanů a romantické komedie, Ztracené město s Bullock a Tatumnem. Začnu s humorem, na který jsem se spoléhal jen v určitých momentech. Těmito momenty myslím ty, kde si Elly Conway, hlavní postava, představovala agenta Argylle v roli agenta Aidena. Tam mě Cavill se svým klidným charismatickým pohledem opravdu bavil a pasáž z vlaku byla asi ta nejzábavnější. Obecně však humor moc nefungoval, a nebýt Cavilla, který ve mne evokoval Pitta ze Ztraceného města, tak se u filmu téměř vůbec pořádně nezasměju. Jak už jsem zmínil, tak film paroduje, a to ve velkém. Problém je ten, že paroduje natolik, že se po nějaké době toho parodování zamotá a paroduje sám sebe, aniž by si to uvědomoval. A pak tu jsou zvraty, buď je budete milovat za svojí šílenost, která je často někdy až příliš, nebo nenávidět za tu nesmyslnost. Bohužel ty zvraty jsou tak divoké a tak nedůvěryhodné, tedy z většiny, že se člověk pousměje a zastaví se nad tou nedomyšleností. Bohužel se druhý Fincher nenarodil. Uznávám, že tu je mnoho nápadů, jak nemít klasickkej klišé akčnák, např., když se naše kladná hrdinka promění v záporačku. Cool nápad, jenže je záhy zadupán dalším twistem, který to zabije a je taky nesmyslný. Vaughn tu trošku přestřelil vypravonání a udělal plácaninu všeho, co si s akčním filmem spojíme, co chceme, na co jsme zvyklí, co nečekáme a vše splácel dohromady a vyšla z toho zábavná akční ptákovina. On je taky problém s postavami a herci. Postavy shrnu tak, že o nich řeknu, že jsou šablonovité a asi žádná z nich svým charakterem nepřekvapí. Cranston, i když ho miluju z Braking Bad, kde hrál špičkově, tak tady si nedokáže diváka zístat a je tak pouhý šablonovitý záporák s perfektní artikulací a zabijáckým výrazem. Rockwell jako agent Aiden tu je bezstarostný komediální zabiják, který však moc nebaví. Neříkám, že je k zahození, ale prostě bych od něj čekal něco jako od bezva Brada Pitta z Bullet Trainu. Bryce Dallas Oward je z ostatních postav světlejší článek a postava spisovatelky Conway jí celkem sedla. Teda do té doby než se z ní stala dokonalá agentka, která jí vůbec neslušela. Což mě lehce přivádí k té scéně na bruslích, u které jsem musel přivřít oči, protože to byla čirá ropo-trapnost. Jakkoliv chci z hlediska příběhu o filmu vyprávět, tak mě to přivádí ke zvratům, kterých jednak byly až moc. Ale také v drtivé většině ani nedávali smysl a po prvních 250 zvratech jsem byl už otupělý a jen jsem přijímal další a další. Lekce pro Vaughna: Více zvratů neznamená, že bude film lepší. Netvrdím, že ty zvraty byly vyloženě špatné, protože pár jich bylo poměrně dobrých, ale těch otoček o sto osmdesát bylo tolik, že přestali nabývat na důležitosti, a na konec to filmu jen ubližovalo. To jsem ale trochu odbočil. Vrátím se k hercům, kde ještě zmíním Samuela L. Jacksona, který potěšil, ale mohl se snažil líp. Cena jako namakanej ajťák potěší též a problém jsem s ním neměl. Koho jsem si ale opravdu užil, tak byl Cavill, který v roli klidného, šarmantního, charismatického agenta Argyllea exceloval. Když jsem říkal, že bych ho přirovnal k Pittovi ze Ztraceného města, tak jsem to myslel vážně a Cavill s jeho bondovským Argyllem bavil na sto procent. Škoda, že těch jeho humornějších scén nebylo tolik. Z hlediska akce tu máme klasickou ,,Vaughnovku" čili mnoho barev, které mi upřímně první Kingsmany na konci celkem zkazily a to samé platí i tady, jen s tím rozdílem, že tady se nejedná o tak dobrý film jako první Kingsmani. Co ale nepochopím, tak je to, kolik ten film stál. 200 milionů dolarů za film, kde je sice herecká elita, ale 200 milionů dolarů za film, u kterého se vzhledem ke kvalitě akce a efektům stále divím. Už jsem viděl filmy, které za stejnou částku měli i horší efekty, ale to nijak neomlouvá Vaughna za to, že film za 80 milionů udělal za 200. Dalším prvkem je kamera, která je poměrně dobrá, ale jakmile se smísí se cgi a green screenem, tak je k ničemu. Hudba tu je v celku dobrá a písničky cool, což se tak lehce u Vaughnovek mírně očekává. Celkově je tak Argylle splácanina Kingsmanů, Bullet Trainu, Ztraceného města a mnoho dalšího. Je to parodie, která se však do toho parodování sama zachytila, což jí dost ublížilo. A já je doufám, že Vaughn si vezme tužku a papír, přestane blbnout s milionem zvratů, a napíše pořádný Kingsmany, ze kterých si sedneme na zadek, protože jak to tak cítím, tak jestli s touhle značkou nepohne, tak tu máme další osud Dcčka a dalších nepovedených universů. I když tu píšu jen o záporech, tak musím přiznat, že jsem filmu dost odpouštěl a na tu šílenost jsem se poměrně naladil. Příště však, po druhém zhlédnutí pravděpodobně to čísílko trochu zredukuju. Známka: 5/10

Režisérské duo, jehož jména jsem líný naspat, si připravili životopisný snímek, který sice odbočuje od jejich standardní tvorby, ale ne moc. Chin a Vasarhelyi jsou převážné dokumentární tvůrci a přiznám se, že jsem od nich viděl jen Návrat do vesmíru, se kterým jsem moc spokojený nebyl. Zde, sice máme životopisný snímek, ale jde vidět, že to jsou dokumentaristi, a podle toho film taky místy vypadá. Teda, abych to uvedl na pravou míru, tak občas mi zabliklo světýlko, že sleduju dokument. Ono to není špatně, jen na to chci poukázat a zdůraznit, že tento film má silné konexe a rysy dokumentu. Nyad je další z motivačních filmu, který tentokrát ukazuje, že věk je jen číslo a i v šedesáti letech se dá uplavat 160 km. Tím, že má poměrně jasné zaměření a cíl, tak nemá moc prostoru na chyby. Navzdory tomu bych si ve filmu přál více toho napětí, ale k tomu se ještě vrátím. Nyad je takový životopisný dokument, respektive takhle, má mnoho společného s dokumentem, zvlášť tempem vyprávění a celkovou uvolněnou, ale motivující atmosférou. Díky tomu, že se film nese ve stejném duchu po celou dobu, tak to divákovi nepřijde nijak nudné, ba naopak, a myslím si, že i to sledování těch všech pokusů o zdolání Nyadině snu je přínosné a ukazuje celkovou vyčerpanost, kterou může přenést na diváka, kterému to může připadat už dlouhé, ale právě myslím, že to pomáhá zobrazit ten nesplnitelný cíl, před kterým Nyad stála. Co mi na filmu vadilo, tak byla tvrdohlavost Nyad, které může být sice skutečná, po zhlédnutí jsem Nyadin příběh nepřezkoumával, ale přijde mi, že navzdory tomu, že má talent a je někým fyzicky výjimečným, tak po mentální stránce to je tvrdohlavé dítě, kolem kterého se vše točí a všichni se o něj starají, aby mělo to, co chce. V podstatě to film taky říká a věnuje se Nyadiním chybám nejdenu minutu, ale i tak mi to přišlo až příliš, ale nechci se do toho nějak pouštěn. Jen mi přišlo, že její tvrdohlavost byla přetažená až příliš za vlasty a celkově ta její postava byla příliš stručná a prostá. Ale třeba se mýlím a Nyad opravdu taková byla a je. Hudební doprovod, převážně díky cool písničkám funguje a kouzlí nám dobrou náladu, což filmu v pomalejších pasáží dost pomáhá k tomu, aby si divák nemyslel, že tu sleduje prázdnotu. Annette Being v roli Nyad je dobrá, nedivím se, že byla nominováná na Oscarech, ale téměř s jistotou ho kvůli silné konkurenci nezíská. Nyad tu v podání Being je šílená, tvrdohlavá, cílevědomá, energická babička, které z hlediska hereckého výkonu nemám výrazně co vytknout, ale přesto vím, že její výkon nebyl dokonalý. U Foster mi však ta nominace trochu nesedí. Nehraje špatně, ale myslím si, že svojí postavu dokáže prodat až za polovinou filmu a od té doby mi přišla taková umělá a nepřirozená a nedokázal jsem jejímu hereckému výkonu uvěřit. K ostatním hercům se vyjadřovat nebudu, protože hrají dobře a nikdo z nich nedělá nic hrozného. Na začátku jsem podotkl napětí filmu, kde jsem tvrdil, že mi ho ve filmu trochu chybělo. Ano, chybělo, neměl jsem tu pořádnou husí kůži z dechberoucího a strhujícího životopisného snímku. Na druhou stranu to jako chybu zas tak neberu, protože takhle se tento film trochu vymyká a není jen adrenalinovou jízdou, kde sledujeme jedno vítězství za druhým. Vlastně si na to napětí ani nestěžuju, zvlášť proto, protože ho v jednotlivých pokusech o přeplavaní máme celkem dost. Jenomže já jsem z těch filmů tolik přemlsaný a nenažraný, že si i tak budu na napětí stěžovat. Celkově se jedná o kvalitní životopisný snímek, který díky úzkému okruhu vyprávění nedělá moc chyb. Je to další dobře zpracovaný životopisný film od tvůrců, od kterých bych rád viděl další podobný, protože jim to evidentně jde. Známka: 7,5/10

Oscarový útok s názvem Sněžné bratrstvo nabízí strhující příběh plný surovosti a autentičnosti, jenž dokáže i překvapit. O této letecké katastrofě jsem přímo neslyšel, i když jsem věděl, že se muselo stát něco horšího než to, co potkalo Hankse. No, a právě tady to je. Člověk si říká, jestli je něco horšího než válka. Tady na to bude asi jasná odpověď. Po poměrně krátké seznamovačce, která mohla být o něco delší, abychom mohli poznat všední život těchto fotbalistů a dostatečně si s nimi vytvořit vztah ještě předtím, než s letadlem spadnou, tak se moc toho v úvodu nedovídáme a veškerá motivace je tak jen ve zkratce. Jsou levné letenky, tak letíme! Na palubě letadla atmosféra začíná pomalu bublat, až to vyvrcholí samotný pád letadla. Pak už začíná to peklo, které jsem z počátku odsoudil k naprostému neúspěchu a myslel jsem si, že všichni umřou. Zmrzlé peklo začíná a J. A. Bayona, tvůrce průměrného druhé dílu Jurského světa, nám nabízí zdrcující a neuvěřitelný příběh fotbalistů, kteří klesnou na hlouběji než na dno. Kamerou zobrazující prázdnotu, omrzliny a veškeré problémy spojené s zimou nám Bayona dokázal přenést až do hřejivého domova, kde jsem si radši zapnul topení. Film má lehce pomalejší tempo, i když se ho snaží naplnit. Ale i tak tu místy máme chvíle, které nebyly tak podstatné a naopak tu máme absenci toho, co film potřeboval. Na druhou stranu, mluvíme-li o tom, co tu je nadbytečné, tak tato nadbytečnost a prázdnota a pouhé čekání podtrhuje tu bezmoc a nekonečně zoufalé čekání na záchranu, které se nám alespoň v těch dvou hodinách tvůrci snažili přiblížit. Film je surový a rozhodně nás nešetří a neschovává před námi kanibalismus, omrzliny či jiné strašné zranění. Film bych přirovnal k Trosečníkovi a Everestu, kde ale Everest dokázal navodit napínavější atmosféru a dokázal se o postavy natolik postarat, že vás opravdu mrzelo, když to nějaká z nich nezvládla. Tady to je ten menší kámen úrazu, protože i když tu máme pár ústředních postav, tak nejsou tak silně prokreslené. Moc se o nich nedozvíme a upřímně to se mnou tolik emocionálně neházelo, jako u Everestu. To je velká škoda, protože kdyby se tvůrci zaměřily na postavy, tak by z toho mohl být i lepší snímek než Everest. Neříkám zas, že postavy jsou k zahození, ale moc jim nejde si s divákem vytvořit potřebný vztah k tomu, aby to s divákem silně zamávalo. Snímek nemá přímo danou hlavní postavu, i když jedna z nich má více prostoru než ostatní, takže jí v uvozovkách jako hlavní postavu můžeme považovat. Bohužel těch postav tu je tolik, že tu jsou jen zkratkovitě a krom pár výjimek se u žádné nedostaneme pod kůži. Má to ale i světlou stránku, protože tu dílo nezobrazuje pár hrdinů, kteří byli těmi zachránci, a zbytečně na ně neupozorňuje, aby ti ostatní nebyly méně důležití. S tou poslední větou zároveň lehce nesouhlasím, protože tu stejnak máme pár postav, okolo kterých se děj točí a ostatní jsou jenom jako počet, kteří pouze odříkají pár vět, aby se na ně nezapomnělo. Ono takhle, kdyby ten snímek byl podle mých představ tak má 3 hodiny. Největší výplach emocí se dostavil, jak to tak u těchto filmů bývá, na konci, kde ta husí kůže naskočila, ale mohlo se na konci na emoce zahrát trošku silněji s větším důrazem. Posunu se k napínavosti, která je na vysoké úrovni, ale tím že tu není tak silné vykreslení postav, tak není napínavost na maximu. I tak tu napínavosti je dost, ať už příchod bouře, laviny či cesta z And, tak pokaždé je to horská dráha. Herci hrají dobře, i když navzdory jejich emočním rolím by to chtělo o trochu víc se snažit, ale nějak si na ně nestěžuju. Z technické stránky vypíchnu zmíněnou kameru, která je krásně širokoúhlá, panoramatická - to ale platí o záběrech na hory a větší oblasti. Kamera je ale také často detailní a veškeré scény jsou kvalitně nasvícené a syté čili jsem spokojen. Hudba tu sice nebyla tak výrazná, ale že bych si stěžoval, se říct nedá. Dalším bodem jsou masky, kde chválím maskéry, kteří dokázaly ty zničené lidi dostatečně realisticky zobrazit, společně s realisticky vypadajícími zraněními. Celkově je Sněžné bratrstvo dobrý katastrofický film, který by mohl být na špici, kdyby nebylo slabší emocionální linky a hůře vykreslených postav. I tak filmu nemůžu zapřít, že je napínavý, autentický, zdrcující a krásně čistě natočen. Známka: 7-7,5/10