Lukango

Král destrukce přichází a s ním i další způsob, jak ničit. Godzilla je tu, bohužel se veze na vlnách trapnosti a přepumpovaného béčka. Toto byl jeden z filmů mého dětství, já ho miloval za tu ikoničnost a nezapomenutelné scény. Teď však ale vidím, jak špatný film to skutečně je. No, kde začít? Tak třeba s příběhem, kde hlavní premisa není není nic zlomového, ale s odřenýma ušima to stačí. Zmutovaná ještěrka útočí na lodě a následně i na New York. Ok, není to nějak chytré, ale v tomhle hlavní problém není. Problém je v tom, že si Emmerich myslel, že film vyrábí pro úplné idioty. Tak třeba Godzilla se v New Yorku pohybuje v síti metra a nikdo nedokáže zjistit, kde se nachází. Jako upřímně, takhle velké zvíře se v podzemí jen tak neztratí, zvlášť když má někde 150 m. A samozřejmě tu máme vědce Nicka, kterého si na práci zavolala armáda, protože klasicky nikoho z armádních vědců nemá. Ten pak s věšteckou přesností dokáže odhadnou veškeré nadcházející kroky Godzilly, a to s odůvodněním, že se Godzilla chová stejně jako červ. Ve filmu je tolik příběhových děr, tolik stupidních momentů, že radši příběh opustím a vrhnu se na postavy. Jak už jsem zmínil, tak hlavní postavou tu je prosťoučký vědec Nick. Dále tu máme neúspěšnou novinářku Audrey, u které Maria Pitillo odvedla tak špatný herecký výkon, že se vlastně nedivím, že její postavou je neúspěšná novinářka. Celkově se ale dají postavy shrnout jako poměrně odpadní, jsou vykreslené asi jako obrázek sluníčka ze 3. třídy, nemají hloubku, jsou prosté, stupidní a bez jakékoliv motivace. To samé platí i o dialozích, kde se nám oči opět protočí nad tou šablonovitostí a stereotypností bez jakékoli špetky autentičnosti. Dialogy tu z hlediska struktury nepřijdou s ničím novým, pouze vyzbírávají jedno klišé za druhým. Teď na chvíli k logice filmu, kde přestane hlava stát. Ať už to jsou stíhačky s nekonečným zásobníkem raket, nebo naprosto neschopná armáda, která dokáže trefit naprosto cokoliv, teda kromě cíle. Těch výtek k logice tu je tolik, že by to na papíře zabralo více místa než scénář. Teď bych se přesunul k silnější stránce Emmericha čili k akci. A musím říct, že to zázrak není. Celková přítomnost armády tu byla jen pro vytvoření dojmu, že se tu jedná o něco velkého, ale tím hlavním posunovačem děje byl náš skromný vědec Nick Červ. Samotné boje s Godzillou obsahovali jen výstřely, které spíše vypadali jako varovné, dále záběry na stovky helikoptér, které se však potýkají s konstrukční chybou - nedokážou vzlétnout nad budovy. Co však z té akční stránky má cenu zmínit, tak je poslední čtvrtina, kde Nick společně s dalšími, zdrhají před Godzillosaury. Tato sekvence baví a jde vidět, že se Emmerich hodně a hodně inspiroval z Jurského parku. Vlastně bych Godzillu nazval mnohem horší variací na Jurský park bez wow efektu. Přesunu se k hercům, kde celkem pochválím prosťáčka Brodericka, klasického Rena, ale naopak zkritizuji Mariu Pittilio, jejíž výkon byl umělý, neautentický, trapný, no prostě hrozný. Dále bych zmínil hudbu. Většinou když tady na ČSFD hodnotím z filmu hudbu, tak většinou napíšu, že buď byla skvělá, nebo že nebyla moc viditelná. Tady však musím vytvořit novou kategorii a nazvu jí ,,otřesná hudba". Hudební doprovod vůbec nekorespondoval s danou scénou, ve které byla. A základní pravidlo při hodnocení hudby říká, že když zavřeš oči, tak bys podle hudby měl odhadnou, co se ve scéně odehrává a jakou má scéna atmosféru. Jestli bych se tady řídil tímto pravidlem, tak bych nikdy nepřišel na to, co za film sleduji, teda dokud by se neozval řev Godzilly. K filmu je ještě mnoho co říct, ale byla by to jen kritika. Film je po většinu času odpadní, ale najdou se tu mnohé momenty, které jsou cool, stylové a baví. Tím, že jsem film jako malý zbožňoval, tak mu dám trošku lepší známku. Známka: 4,5/10

Na tohle všichni čekali, už od nepaměti jsem měl v hlavě otázku, kdo by vyhrál, jestli Godzilla nebo Kong. Tenhle souboj jsme chtěli a potřebovali, a teď konečně nám ho dali. Adam Wingard má za sebou řadu neúspěšných hororů, a proto byly obavy na místě. Bohužel se však obavy naplnily a Wingard nám přinesl zkratkovitou, neprokreslenou ptákovinu, kterou táhnou jen souboje titánů. Aach yo, já si tak přál, aby se to povedlo, aby to režíroval nějakej talentovanej režisér, u kterého je kvalita zaručená. Není to odpad, to rozhodně ne, ale myslím si, že to mělo na víc. Tohle je nevyužitý potenciál filmu, který by se mohl přirovnat svojí důležitostí k Endgame. Je to fakt škoda, že takto velký potenciál se nevyužil a místo toho jsme dostali ,,pouze" zábavný film. Začnu s příběhem, který se potýká s jedním a dost závažným problémem. Tím je zkratkovitost. Každou chvíli jsme tam měli pasáž, která by mohla dále pokračovat, dát si víc času na rozpracování, jenomže čas jsou peníze, a proto jsou důležité momenty přeseknuty nějakým nepromyšleným posunovačem děje. Uvedu alespoň jeden příklad. Monarch přesunuje Konga na Antarktidu, kde je portál do Duté země. Všichni vědí, že jakmile se Kong dostane z jeho rezervace, tak po něm půjde Godzilla čili všichni riskují. Abych to zkrátil, tak Godzilla si Konga najde, dá mu přes prdel a všichni si uvědomí, že to byl blbý nápad přepravovat Konga na lodi. Tak, protože tu máme líné scénáristy, tak se to vyřeší tak, že Konga převezou vrtulníky, tečka. Jako to jsou tak ti scénáristi tupý a líní, že odskakují od jedné myšlence k druhé?! To je ale jen jedna z mnoha výtek, kterou k filmu mám. Bohužel však slovo zkratkovitost provází film již od počátku a rozhodně by mu slušela další hodina. Máme tu třeba mnohokrát avizovanou Dutou zemi, čili další věc, na co se ve filmu těšit, že? No, jakou roli měla ve filmu Dutá země? Jen podotknu, že to byl druhý největší highlight filmu. Dutá země tu jen sloužila pro to, aby Kong zmlátil dvě monstra, šel do nějakého chrámu, kde najde sekyru a vrátil se zpět na povrch. Tak tomu se říká nevyužitý potenciál a já jen doufám že to v dalším díle napraví a nasytí nás Dutou zemí. Co samozřejmě můžu hejtit, tak je fyzika, který nebere konce. Tak třeba Godzilla s Kongem, tvorové, jenž váží dohromady circa 300 000 tun, tak si bez problému bojují na letadlové lodi, která zázrakem stojí na moří, jak beton. A nebo těch deset vrtulníků, které bezproblémově dokáží přepravit Konga na Antarktidu. Abych vás uvedl trochu od čísel, tak v průměru by jeden vrtulník dokázal unést maximálně 20 tun, čili 200 tun dohromady. A zázrakem dokáží přepravit Konga, který váží 150 000 tun. A nebo také celá myšlenka Duté země nedá spát mnoha fyzikům. To je ale jen špička ledovce a vsadím se, že se toho dá najít mnohem a mnohem víc. Přesunu se k postavám, kde stále žádná postava nedokáže svojí prokresleností více zaujmout. Opět tu máme osobnější a také hloupou linku s bláznivým konspirátorem s dětmi, ale k příběhu bych se zase nerad vracel, protože jak bych se do toho zase pustit, tak bych ten film strhal, jak blázen. Obecně tu postavy nejsou opět moc dobře vykreslené, na druhou stranu tu už nemáme tak iritující postavy, jako tomu bylo ve dvojce Godzilly. Dalším bodem jsou dialogy, které nabízí jen hloupoučké povídání, kterému se někdy zadaří zahrát na velkolepost a důležitost, ale často se tomu tak nestává. Jakoby si tvůrci po druhé Godzille řekli, že byli moc vážní, tak to příště vynahradí a budou brát tento velkolepý event s humorem a odlehčeností. Což se samozřejmě nepovedlo. Z hereckých výkonů to už není takový odvar jako ve dvojce Godzille, ale zázrak to také není. Naštěstí tu ale mohu alespoň někoho pochválit. Tím dotyčným je Brian Tyree Henry, jenž je na komediálnější ladění akčního filmu ten pravý a v roli konspirátora, jsem si, navzdory hůře napsané postavě, užil. Ostatní herci špatní nebyli, ale nevidím důvod komentovat každého z nich, zvlášť když nijak moc nezářili. Z technické stránky to vykopnu vizuálními efekty, které tu na rozdíl od zbytku zářili a velmi se povedly. Z druhé Godzilli se kluci naučili to, že se tyto filmy nemůžou odehrávat ve tmě, a proto nám připravili barevné lokace, kterými si ten minulí nešvar lehce smázli. Jednotlivé složky, jako kamera, zvuk, střih či hudba, jsem moc nevnímal, protože veškerou moji pozornost si získaly ty chtěné souboje Konga s Godzillou. I když tyto zmíněné složky ve zbytku filmu nebyly moc vidět, tak v soubojích se dost vyznamenaly a jednotlivé souboje byly napínavé, plné adrenalinu a energie. Celkově je tak Godzilla vs Kong zklamání z hlediska příběhu a celé té papírové části. Příběh je hloupý, bez lepšího nápadu, chytřejších dialogů a lépe napsaných postav. Naštěstí film zachraňuje a vždycky bude fakt ten, že tu bojují jedny z nejikoničtějších monster kinematografie, čili nikdy to nebude katastrofa, protože souboj Konga s Godzillou prostě zaujme každého nadšence do blockbusterů. Filmu mimo jiné sráží nohy zkratkovitost a lenost vyprávět příběh podrobněji a pomaleji. Film by tak potřeboval více času, nedělat skoky, ale spíše se zaměřit na detaily. Jenomže tohle platí o celé značce, o které si myslím, že až moc jede dopředu a až moc se honí po jistých penězích. Tím, že značka rojí peníze, tak Warnerům je úplně jedno, jakou kvalitu filmy budou mít, což je samozřejmě velká škoda, zvlášť pro mě, který navzdory kvalitě série, jí má moc rád. Známka: 5,5/10

Godzilla: Král monster je tmavá podívaná, která nabídne jen dobré souboje, zbytek se veze na vlnách průměru a nudy. Když vyšla Edwardsova Godzilla, tak nabízela spoustu cool momentů, epické souboje a vymazlené efekty, čili mnoho zábavy. Druhá Godzilla však dokázala něco, co jsem si myslel, že je u Godzilly nemožné. Respektive ji režisér Michael Dougherty dokázal udělat pro nefanouškovského diváka nudnou. Není tomu ale vždy, ale na to, jak velké to všechno má být, tak jsem necítil napětí, tu epičnost a důležitost. Abych to trochu ujasnil. Godzillu jako monstrum, mám hodně rád, více než Konga. Takže při souboji Godzilla vs Ghidorah, jsem velmi fandil Godzille a bylo mi jí líto, když prohrávala. Jinými slovy bych se fanouškem do jisté míry nazval, protože sice ty chyby tam vidím a poukazuji na ně, ale přesto tuto sérii mám moc rád. Ale i když mě tento Monsterverse baví, tak myslím, že si s tím napětím mohli vyhrát daleko víc a nedivím se nikomu, když o druhé Godzille řekne, že je nudná, protože s tím souhlasím. No, abych se trochu posunul. Myslím si, že dost film narušuje ta osobní linka, kde sledujeme rodinu Russelovích, kteří jsou těmi hlavními aktéry, kolem kterých se film točí. Bohužel jejich linka není ničím výjimečným, jedeme tu ve velkém průměru a neodkázal jsem v sobě ani na vteřinu vyvolat strach o jakoukoliv postavu s výjimkou Godzilly. Jejich postavy nejsou dobře napsané, a to dokonce ani postava doktora Serizawi tu nezaujala, na rozdíl od jeho postavy v jedničce. Takže tak, postavy jsou nezajímavé a nudné. To platí i o dialozích, které už tak moc vysáli tu epičnost, že když se řekne, že tady jde o vše, že je to prehistorický vetřelec, tak málo koho to už odrovná. To kdyby s těmito replikami šetřili, tak to zase líp vypadá. Ještě tu máme kolegyni doktora Serizawi, která pokaždé v ten pravý čas zjistí pravdu z nějakých starých maleb - což je poměrně dost viditelná vypravěčská berlička. Musím se od těch postav a dialogů posunout, protože to je nadlouho. Ještě bych se vrátil k příběhu, který často nabídne spoustu nelogičností, nad kterými je nejlepší mávnout rukou a zapomenout na ně. Příběh jako takový, nedokáže s ničím přijít. Struktura celého příběhu je: nezajímavá rodinná linka, bitva monster, nezajímavá rodinná linka, bitva monster, a takhle to pokračuje po celou dobu filmu. Jako celek je scénář naprosto průměrný. Přesuneme se k hereckým výkonům, kde od jedničky zůstal jediný Watanabe, jenž mi přišel, že v prvním díle si pro sebe svoji roli dokázal získat víc, což je ale také zapříčiněno množstvím postav. Tady nikoho vyloženě nebudu vychvalovat, protože nikdo moc nezaujmul. Kyle Chandler ušel, to samé vera Farmiga, to samé Millie Bobby Brown a takhle bych mohl pokračovat a přitom nikoho nepochválit. Teď už k technické stránce, na které by mohla druhá Godzilla nějaké ty pomyslné body získat, ne? Ano, získá, ale oproti prázdnější a méně akční první Godzille, je tahle druhá méně dotažená a nevýstřední. Kamera už tolik neosilní jako v jedničce a nedokážu si vybavit jediný moment, kterým by se mi kamera trochu zapamatovala. To samé platí i o hudbě, u které si teď říkám, jestli tam vůbec nějaká byla, protože nijak silně nezaujala. Teď už ale k akční stránce, kde koluje jeden větší problém. Tím jsou lokace a jejich nasvícení. Jakákoliv bojová scéna je buď ve tmě, nebo v dešti a i když to dodává filmu tu temnotu, tak jako celek, když máte každou velkolepou scénu zastíněnou deštěm, kouřem či tmou, tak to nedělá moc velký zážitek, zvlášť když film stojí právě na těchto monumentálních soubojích monster. Noirovky mám rád, ale tady to spíš vyvolalo dojem ten, že se animátorům nechtělo vytvářet moc toho cgi, tak tam šoupli tmu a déšť, aby neměli práci. Jak už jsem zmínil, tak bitvy jsem si s odřenýma ušima užil, ale jen proto, že jsem fanoušek Godzilly. Celkově je Godzilla: Král monster nudný velkolepý film oplývající nulové originality, postav bez motivace, spoustou tmy a deště. Kdybych se řídil čistě objektivně, dal bych dvě hvězdy, takhle s přivřenýma očima dávám tři. Neskrývám však svoje velké zklamání z filmu, které není malé. Známka: 5/10

Po poměrně povedené Edwardsově Godzille, která převážně sázela na velikost a technickou stránku, tak tu máme remake Konga, který je začleněn do stejného vesmíru. Bohužel, stejně jako Godzilla, tak film trápí ten samý problém - tím je scénář. Scénář rozhodně nemá odpadní kvalitu, ale vychvalovat se zrovna také nedá. Stejně jako u Godzilly se film dá shrnout do jedné maximálně dvou vět. Vědci objeví ukrytý ostrov, na který se vydá výprava vojáků, jenž musí na ostrově čelit gigantické gorile. Sice to takhle prosté zas není, ale nějaké komplexní také ne. Už ze začátku tu máme klasikou verbovačku týmu, jenž se vydá na ostrov. Vědci, pěkná fotografka, drsný hrdina dobrodruh a nakonec velký armádní doprovod, kterému velí náš oblíbený M*****F**** Samuel L. Jackson. Již od začátku nám je signalizováno, že moc chytré to nebude, zato velmi zábavné. A třeba ta zmíněná stereotypní stylová verbovačka do týmu sice není nic chytrého a originálního, ale na mě pokaždé udělá v jakékoliv formě dojem. Naše expedice se vydá na ostrov, a můžeme si všimnout, že z výsadkové lodě, na které se vejde cca 5 vrtulníků, se nakonec vešlo někde 15, a to včetně dvou nákladních vrtulníků. Abych to trošku pokrátil, tak Kong dá vrtulníkům na prdel, přeživší jsou rozděleni do dvou skupin, jedna skupina primárně bojuje s potvorami ostrova, které jsou vystřižené z Tajuplného ostrova, druhá skupina nalezne místní kmen, ve kterém se setkají i s letcem, který tu na ostrově během druhé světové války havaroval. A tím v podstatě končí to počáteční budování děje, kde se se vším seznámíme a film nám ukáže, na čem děj a postavy jsou. Pak už ve zkratce následuje jen únik, bitvy a masakr. Příběh jako takový je rozhodně variací na mnohé dobrodružné filmy a knihy. Neoplývá velkou dávkou originality. Jenže ono to vůbec nevadí, teda vadí, ale nijak to nebrání tomu, vypnout mozek a jen si užít to džungo-dobrodružství. Stejně jako Godzillu jsem si užil, tak tady to není jiné, spíše to je ještě větší zábava. Jak říkám, příběh neoplývá ničím novým ani nedokáže z příběhové stránky překvapit, děj se dá často lehce odhadnout a vytušit, ale ono se to Kongovi lehce odpouští. I když film není kdovíjak chytrej, tak pokaždé se mi bude líbit jakákoliv akčňárna z džungle plná vojáků a cool badass momentů. Stejná výtka jako u příběhu, platí i o dialozích, které sázejí na velikost a důležitost, jinak zrovna moc kvalitní nejsou, spíše se drží zajetých šablon. No, a samozřejmě nezůstaneme jen u příběhu a dialogů, a přesuneme se k postavám, kde jednotlivé charaktery jsou už po několikáté zfilmované, jsou stereotypní a v celku nenabídnou zrovna velkou hloubku. Velká část rozpočtu šla nepochybně hercům. Ve filmu tu máme lehce nadprůměrného Hiddlestona, poměrně dobrou Larson, skvělého Samuela L. Jacksona a nadprůměrného Reilleyho. Obecně tu nemáme nijak skvělé herecké výkony, ale rozhodně neurazí a nějak mi jejich výkony film nekazí. Z technické stránky tu začnu s hudbou, která vám díky oldschoolovejm songům zvedne náladu a zasadí vás do atmosféry sedmdesátých let. Ale jinak hudba jako celek je poměrně povedená, nejedná se o masterpiece, ale špatná rozhodně není. Dále tu máme efekty, tedy spíše plno cgi, které se tu opravdu vyřádily a podle mne se krom pár momentů opravdu povedly a alespoň tu nominaci na Oscarech si vysloužit měly. Kamera tu sice není tak dobrá jako v Godzille, ale opět, špatná rozhodně není a jako celek jsem s ní poměrně spokojen. Celková akční stránka tu je velmi dobře provedená, vidíme tu dobrou kameru, která akční scény dokáže dostatečně dobře zachytit, a to jak u ,,pěšáckých" soubojů, tak i u bojů Konga s potvorami. Kong: Ostrov lebek není chytrou podívanou, ale velmi zábavnou podívanou. Nenabízí nijak originální příběh, ani prokreslené postavy. Nabízí cool hudbu, dobrou kameru, skvělé efekty, styl a suprové akční sekvence, které baví a s lehce vypnutým mozkem si film rozhodně užijete. Známka: 6-6,5/10

Gareth Edwards v tuto dobu ještě nebyl moc známý tvůrce, a tímto začala jeho hvězdná kariéra, která má vrchol teprve před sebou. Warneři se rozhodli restartovat značku, zapomenout na špatnou Emerichovu Godzillu a vybudovat vesmír. A jak se to povedlo? No, mohlo to dopadnout hůř, ale zázrak, ze kterého bych si sedl na zadek to také není. Edwards tu ukazuje, že je to opravdový řemeslník a snaží se, aby byl výsledek vizuálně co nejpodmanivější. Z příběhové stránky se jedná o lepší průměr, který se samozřejmě, jak to u blockbusterů bývá zvykem, potýká s mnohými klišé a předvídatelností. Hlavní premisa se dá shrnou do jedné věty, maximálně dvou vět, kde se dá říct, že film pojednává o starém obrovském prastarém monstru, kterého probudilo volání dalšího monstra. Příběh jako takový se točí kolem vojáka Brodyho, který se společně s jeho otcem ocitnou ve středu dění a téměř okamžitě jsou příjimuti mezi organizaci Monarch, která se těmito monstry zabývá. Ano, není to zas tak jednoduché, jak to tady popisuji, ale rozhodně složité a smysluplné to také není. Zvlášť uvážíme-li, že by film nemohl pokračovat, kdyby nebylo náhodě. Brody s jeho otcem se vydají prozkoumat zamořenou oblast, kde je chytne ostraha, která je odveze k hlavní výzkumné oblasti k výslechu. V ten samý den, co je Brody s jeho otcem zadržen, se vylíhne monstrum zvané MUTO, které uteče a zabije Brodyho otce. Takže tak, náhody. Toto je sice jedna z nejdůležitějších náhod, které se ve filmu stanou, ale rozhodně ne jediná. Samotné dialogy originalitou také moc nepřekypují, jsou lehce nadprůměrné a dost hrají na důležitost a velikost, což se dá u tohoto filmu chápat. Samotný děj se tak dá poměrně dobře předvídat, tedy spíše ničím nepřekvapí, ale na druhou stranu, špatný není. Najdeme tu mnoho nelogičností, ale to vše je lehce udupáváno tou monstrózní velikostí a člověk to tomu +- odpustí. Postavy si budou korespondovat s kvalitou dialogů, kde můžeme vidět jasné stereotypní charaktery, které neoplývají velkou komplexností, ale moc jsem od toho z hlediska prokreslenosti postav moc nečekal, asi stejně jako vy. Opět tu máme hrdinu, který, kam se hne, tam se něco děje a samozřejmě všechny zachrání atd. Z herecké stránky tu asi nejvíc stojí za zmínku sympaťák Aaron Taylor-Johnson, který rozhodně nedovádí oscarový výkon, ale také se nijak neztrapňuje a myslím, že mu role zkušeného vojáka poměrně šla. Dalšího tu máme Bryana Cranstona, který potěší, ale herecká úroveň z Breaking Bad to prostě není. Další tu máme Elizabeth Olsen, která tu z hereckého ansámblu odvádí ten nejslabší výkon. Její výkon není moc uvěřitelný a její postavu matky a zdravotní sestry nedokázala moc dobře prodat. Kdo ale svoji postavu dokázal prodat, tak byl Ken Watanabe, kterému tato role poměrně sedla a nemám proti jeho výkonu v podstatě nic co říct. Co musí být samozřejmě tahounem filmu, tak to je vizuální stránka, kvůli které jsme z velké části do kina šli. Cgi tu je opravdu vydařené a epické souboje Godzilly jsou opravdu nezapomenutelné, zvlášť když jsme podobné bitvy monster dlouho neměli. Dále tu máme kameru, která je opravdu krásná a takto má vypadat kamera v akčních filmech. Je v akčních sekvencích pohlcující, pompézní a dokázala zachytit tu velikost a důležitost. Hudební doprovod, stejně jako kameru, tak budu chválit. Hudba tu je monstrózní, silná, místy velmi výrazná a dokáže na sebe upozornit. Dalším bodem je zvuk, který je krásně ostrý a poměrně dobře vymazlený. Yo a všimli jste si, že jeden ze zvuků, který vydává MUTO, tak jsou skřípající dveře? Gareth Edwards nenatočil masterpiece, ale rozhodně dokázal značku oživit. Film sice postrádá lepší scénář, ale zato tu technickou stránku má opravdu vymazlenou. Co jsme od filmu primárně chtěli, to jsme dostali. Máme tu pořádnou epickou bitvu monster. Ano, je to často hloupé, ale jako celek to funguje a Edwards nám dal celkem epický a velkolepý film. Známka: 6,5/10

Americká fikce formou satiry poodkrývá pravdu, ukazuje, jaká společnost v Americe je, a směje se jí. Filmový debut Corda Jeffersona přichází s úsměvnou kritikou stereotypům a klišé. Jasně ukazuje to, jak se díváme na afroameričany. I když tohle je hlavně kritika primárně směřovaná do Spojených států. Ukazuje, jak se bílí snaží být otevření černošské tvorbě, akorát očekávají stereotypní díla obsahující vulgární jazyk, vraždy, surovost, zlaté řetězy, pistole či rap. Trh je tak pro tyto stereotypní díla zcela otevřen, pro jiné originální díla ale ne. Film tak dává jemnou facku společnosti, která je sice ve filmu trochu nafouklá, ale pravda není daleko. Příběh pojednává o neúspěšném spisovateli Monkovi, který je sice talentovaný, bohužel se jeho knihy úspěchu nedočkaly. Kvalita jeho knih je na vysoké úrovni, ale nikdo o ně nemá zájem. Monk se rozhodne, že se ve formě další knihy vysměje zavedeným klišé a současné pohledávce po černošských knihách. Monk knihu napíše a ze srandy požádá svého manažera, aby jí poslal do předních novin. Jeho kniha má však obrovský úspěch, Monkovi nabízejí statisíce dolarů za různé adaptace a nakonec se kniha dočká i z hlediska kritiky velkého úspěchu, navzdory tomu, že jí napsal s výsměchem cíleným na současnou černošskou tvorbu a současnou poptávku po ,,odpadu". Bylo opravdu zábavné sledovat, jak tato poptávka po černošských knihách funguje a co tvoří její podstatu. Americká fikce ukazuje, jak moc mají lidé vsugerované afromameričany a jejich kulturu. Cítíme se jako společnost vině, a proto otevíráme dveře černošské tvorbě v zaslepení stereotypů a klišé. Myslíme si, že černošské dílo má být takové, jak jejich kulturu obecně máme prostřednictvím televize, filmů vykreslenou. Jenomže máme také lehce zkreslené vidění a často přehlížíme ostatní díla a názory afroameričanů, které se těmto stereotypům vymykají. O tom je Americká fikce, která společnosti oplácává o hlavu její naivitu. Celý film se společnosti směje a já se smál s ním. Divák se nesměje pořád, ale našli se tu momenty, kde jsem opravdu vybouchl smíchy a vysmál jsem se společně s Monkem společnosti, především teda té americké. Film si střílí z herců, knižním vydavatelů, spisovatelům, knižním kritikům, filmařům, čili na nikom z filmového a knižního průmyslu nenechá nit suchou. Vlastně se ani nedivím, že film dostal Oscara za scénář. Jsem toho názoru, že by měla minimálně jednou do roka vyjít satira, která další stereotypní názory a klišé rozebírá. Z hlediska hereckých výkonů tu máme převážně Jefferyho Writea, který odvádí skvělý výkon a nominaci na Oscarech měl zaslouženou. Dále se přesunu k technické stránce, kde vlastně šlapalo vše na pohodu, nic se vyloženě nevymykalo, což je vlastně škoda. I když hudba tu byla dobrá, tak z hlediska kamery, zvuku či střihu, tu máme relativně průměrný film, který ale na těchto technických složkách vůbec nestaví. Americká fikce je poměrně důležitý film. Sice jsme tu měli mnoho satirických filmů jako například film s názvem Film roku, který si zase primárně střílel z herců, režisérů, scénáristů atd.. A i když se mi Film roku opravdu líbil, tak myslím, že Americká fikce má více důležitosti, protože poukazuje na to, jaká společnost je, co chce, aby černošští autoři vytvářeli, co my bílí chceme od černochů, a nakonec stokrát omývané téma v tuctové černošské knize dokáže získat více ocenění než kvalitní originální dílo. Sice jsme my, jako bílí otevření černošské tvorbě, tak na druhou stranu chceme, aby tvořili stereotypy, protože si myslíme, že všichni takoví jsou. Tudíž lehce zavíráme vrátka originální černošské tvorbě. Celkově je Americká fikce další povedenou satirou, která stejně jako Film roku shazuje další průmysl, akorát Americká fikce to dělá ve větším a týká se mnohem více lidí. Člověk se u filmu bavit bude a myslím si, že je to jedna z nejlepších novodobých satir, kterou jsem viděl. Známka: 8/10

Anatomie pádu je psychologické drama, které vás po celou dobu drží v lehké nejistotě. Bohužel nikdy záměrně neuspokojí. Film se poměrně dost vymyká z klasických vyšetřovaček. I když hlavním tématem je vyšetřování potencionální vraždy, tak čím déle divák film sleduje, tím míň přestane samotné vyvrcholení a pravda být důležitá. Ne zrovna známá režisérka Justine Triet nám naservírovala vyšetřovačku, která ze začátku působí jako něco, co nebude tak jednoduché, jak se zdá. A ono vlastně je i není. Já osobně jsem čekal nějaký zvrat, ale nakonec se tu rozhodovalo mezi dvěma možnostmi. A vlastně mi to zas až tak nevadilo, protože nám tak film nabízí velice osobní pohled na člověka, jenž si svojí pravdu musí obhájit. Film nás provede tvrdým a velmi autentickým soudním líčením, kde se dozvíme zajímavé pikantnosti a detaily, což se dá u soudu čekat. Celý film sledujeme z pohledy spisovatelky Sandry, tedy jediného podezřelého. Film si však vyhrává s tím, že nám neposkytuje moc informací, přestože sledujme hlavní podezřelou, od které se téměř nikdy nehneme. To je také jedna z předností filmu, dokáže perfektně filtrovat informace a nechává nás neustále v mírné nejistotě, to až do úplného konce, který vlastně není zas tak jasný, jak se reflektuje. S filmem mám pár problémů, které však dělají tento snímek jedinečným a v podstatě, kdyby film byl takový, jaký bych ho chtěl, tak by nebyl dobrý a takto zajímavý. První věc je ta, že až do první třetiny jsem čekal, že to nebude tak prosté, jak se zdá. Fincherovy filmy mě naučili, že se musím na jakoukoliv detektivku koukat ze všech stran a tvořit si stovky teorií o různých podezřelých. V jeden moment jsem si třeba říkal, že by bylo hustý, kdyby tátu zabil jeho malý nevidomý syn. Tento přístup k tomuto filmu, je naprosto zbytečný a jen kazí celkový zážitek z filmu, protože tady nečekáme na zvraty, vlastně ani na vyvrcholení, tady to je buď a nebo. A vlastně to je taky jediná výtka, kterou k filmu mám, akorát mi zasahuje do všeho. Anatomie pádu je opravdu skromná vyšetřovačka z pohledu hlavní podezřelé, která vás ale provede opravdu autentickým procesem potencionální vraždy, soudního líčení, jazykových bariér, vztahů a paranoi. Jak říkám, kdyby byl film ve větším měřítku a nebylo to tak přímočaré, tak by se mi film zamlouval více. Na druhou stranu, tímto skromným způsobem je film něčím novým, je osvěžením detektivek, jenž přináší autenticitu skutečného světa. Na čem film z velké části stojí, tak jsou dialogy, které jsou tak přesně načrtlé, že i když jsou výřečné, tak nikdy neřeknou vše. To je ten hlavní rys filmu, i když film sledujeme z pozice hlavní podezřelé, tak nikdy se skrze tuto osobní cestu nedozvíme pravdu. Opravdu tu jsou dialogy špičkové, posouvají děj, ale zároveň nechávají prostor pro to, aby nic nevyzradily. I když se v průběhu filmu skrze Sandru tu pravdu nedozvíme, tak i tak je její postava skvěle vykreslená. Jinak dalším hlavním pilířem jsou herci. Musím to vypíchnout tou nejdůležitější rolí, rolí Sandry, kterou Sandra Huller perfektně ztvárnila a do těchto emocionálnějších rolí se opravdu hodí a má velký potencionál. Lehce mi evokovala výkon Cate Blanchet z Táru. Poslední herec, který zaujmul, byl Milo Machado Graner, jenž navzdory jeho věku, odváděl opravdu mimořádný výkon. Z technické stránky tu chválím nehybnou kameru a nenápadný střih. Dále také kvalitní zvuk a údernou, přesto často nenápadnou hudbu, která mi zatloukla ten beat z vraždy do hlavy. Abych to shrnul. Anatomie pádu je kvalitní, lehce komornější vyšetřovačka, která perfektně balancuje s dialogy a jejím sdělením. Dialogy mají mnohé co říct, dokáží každou replikou posunout děj, ale přesto nám nikdy neřeknou, to co chceme vědět. Film nás provází autentickým soudním líčením, který si nehraje na něco velkého, ale skutečného, možná s prvky teatrálnosti. Postava Sandry tu je perfektně vykreslená, navzdory tomu, že se čistou pravdu od ní až od konce nedozvíme. Film bych si představoval jinak, ale jen proto, že jsem laický divák a filmu nerozumím. Známka: 7,5/10

Zóna zájmu je odtažitý a depresivní snímek, který nabízí opační přístup, než na který jsme od většiny válečných filmů zvyklí. Je to tu zase. Opět tu máme snímek, proti kterému můžu říct jen to, že byl nudný, ale nic jiného. To, že byl takto natočen, mělo svůj záměr, a proto bych si na nudnost stěžovat neměl. Nemohu k Zóně zájmu vznést jakoukoliv kritiku, protože to, co dělá, tak dělá skvěle. On celý ten koncept je velmi originální a upřímně jsem ho ještě nikde jinde neviděl. Sledujeme tu německého důstojníka Rudolfa a jeho rodinu, kteří žijí v krásném domečku  u koncentračního tábora. Sledujeme tu jejich odtažitý příběh všedního života na pozadí neskutečných zvěrstvech, masakrů a krveprolití. To nejzajímavější na tomto snímku je fakt ten, že navzdory tomu, že Rudolf s rodinou žijí hned vedle koncentračního tábora a otec rodiny je vysoko postavený důstojník, tak nikde nevidíme žádnou oběť, nikoho mrtvého ležet či nikoho zraněného. Po celou dobu filmu tu nemáme jediný záběr na otroky z koncentračního tábora. Jediné co má spojitost s masakry, tak pouze výstřely a křik, který slyšíme. Film tak působí jednak velmi ospravedlněně, ale také velmi depresivně, protože tu máme rodinku, která si žije svůj život, maminka si pěstuje kytičky, děti si hrají na dvorku, všichni si užívají blahobytu, a přitom hned vedle se děje naprostý opak. Jde o ten kontrast mezi tím německým blahobytem, jejich naivní nevinností a naprostým utrpením, vyčerpaností a krutostí, která se odehrává hned vedle toho dokonalého světa. Nejdřív se mi film moc nezamlouval a asi už hodnocení měnit nebudu, ale s odstupem času jej obdivuju. Oceňuji ten originální a působivý přístup, kterým se podařilo popsat tyto nespočetně zfilmované motivy. Člověk tu už nesleduje tu ,,dobrou stranu", ale naopak. Jenže jí nesledujeme nijak osobně, ale velmi odtažitě čili se nám nikdy nemůže ten všední život rodiny zalíbit či celkově o tomto filmu nemůžeme říct, že byl příjemný na sledování. Což mi ale trochu chybí a podepisuje se to na hodnocení. Upřímně, neznám film, který by se po celou dobu vypravování snažil tolik s divákem držet co nejvíce odtažitý vztah. Nesnaží se být nijak sympatický, ba naopak. Přesunu se dál, a to k hecům, kteří stejně jako způsob vypravování, tak jsou od nás odepřeni a tvůrci dokázali to, abychom si s nimi nevytvořili žádný pozitivní a osobní vztah. Na druhou stranu, ani vyloženě záporný vztah. Proto tu herci působí spíše jako lidé a jejich herecké výkony jsou přirozené a nenucené. Dalším bodem je kamera, která se stará o to, abychom vše sledovali s tou největší odtažitostí. Zprostředkovává nám pouhý netečný pohled do rodiny německého důstojníka. Nikdy se kamera nepohne a film tak díky ní působí prázdně a neemočně. Co společně s kamerou hraje druhé housle, tak to je zvuk. Tím, že nám tvůrci neukázali ani kapku krve, ani jednoho otroka, ani jednu oběť, tak tu místo toho máme zvuk, který všechno podstatné dotváří a my si tak jednotlivé momenty musíme prostřednictvím zvuku domyslet. Dalším bodem je hudba, která místy je až mrtvá. Někdy se opravdu ozve a ze scény dokáže vytvořit depresivní a nepříjemný zážitek, ze kterého jde mráz po zádech. Zóna zájmu je jedinečný film, který přistoupil k tématu úplně jinak než ostatní podobné filmy. Zobrazil nám totiž skutečnost ze strany nepřítele, bez toho, aby ukázal jedinou kapku krve. A veškeré temné momenty tu jsou vyprávěny prostřednictvím zvuku. Celkově se jedná o depresivní, neosobní, bez emoční a odtažitý snímek, který díky jednotlivým prvkům jako hudba, kamera, zvuk vytvořil něco velmi zajímavého a ono se to povedlo. Jak už jsem zmínil, film mě nudil, ale zároveň jej obdivuju za ten zajímavý a unikátní přístup, který opravdu pohltí svojí temnotou. Známka: 7/10

Sjíždím Oscarovky, v tomto případě pouze nominanty a já lehce s nedůvěrou jdu pomalu na ně. Proč s nedůvěrou? No, jak bych to řekl...někteří favoriti prostě nejsou pro mne. Ne z toho důvodu, že by se mi nelíbilo jejich téma ale nedokážu dostatečně ocenit jejich kvalitu, kterou nezkušený divák, jako já, přehlédne. Ono, já vím že ta kvalita ve filmu je, ale jak říkám, nedokážu jí ocenit a zpočátku prostý děj dokáže mít daleko větší hloubku a přesah než drtivá většina epických blockbusterů. Z minulých let si vzpomínám na Zemi nomádů, která byla skvělý film, neměl jsem k němu co vytknout či poznamenat, tedy snad jen to, že to místy nudilo. To samé platí třeba o Drive my car, film, který svojí atmosférou a odlišností ve mě dodnes rezonuje. Ale stále jsem si stěžoval na tu nudu. Jenže u takových filmů, krom vytknutí tempa, nemám, co kritizovat. Teď už ale k Past Lives, které potvrzuje jednak moje pravidlo, že mě kvalitní filmy občas nudí, ale také pravidlo, respektive mínění o současné asijské filmové tvorbě, že hoši východští asijští dokáží jako jedni z mála natočit relaxační, hypnoticky klidné osobní drama. Člověk, z toho cítí tu lidskost, prostotu, ale vše je servírované filmem, který však předčí mnohé dokumenty o stejných tématech. Právě to je podle mně to srdce filmu, ta lidskost a autentičnost, díky které je film tak osobní. Přitom příběh je poměrně jednoduchý a prostý. O dvou lidech, kteří prožívají dětskou lásku, ale musí se navzájem z důvodu odstěhování opustit. Po několika letech spolu naváží kontakt, jenže holčička, ze které se stala spisovatelka a vdaná žena, se tak musí vypořádat se zvláštním vztahem, který se pomaličku opět buduje mezí ní a její vzdálenou korejskou dětskou láskou. Člověk tak sleduje zajímavou situaci, která může nastat, a je nám servírovaná klidnou a skutečnou cestou, díky níž nesledujeme žádné velkolepé vyvrcholení, ani žádnou telenovelu, ale rozležený příběh, který, kdyby mi někdo řekl, že je podle skutečnosti, tak neřeknu ani slovo, protože tohle je něco, co je v rámci možností časté, přesto velmi zajímavé na sledování. Film ale také stojí na dialozích, které jsou velmi zajímavé a stačí jen málo a z krátkého dialogu se dozvíme mnoho. Jakkoliv se bavím o tomto filmu, tak vše mě směřuje k tomu samému. Ta autentičnost a osobitost. Oni to ti asijati uměj, natočit dokumentárně osobní snímek. Přesunu se k hercům. Hlavní dva protagonisti odvádí skvělý přirozený výkon, který si uznání zaslouží. Mezi Gretou Lee a Yooem Teo funguje přesně ta chemie, na kterou se film soustředí. Nejistota, stydlivost, přirozenost - to vše mezi Gretou a Yooem funguje. Z technické stránky tu máme kvalitní zvuk soustředící se převážně na dialogy. Dále také zajímavou a klidnou hudbu, která často brousí do pomalé atmosféry. Potom tu máme téměř nehybnou kameru, která je díky svým detailům a nehybností komornější podívanou. Vím, že Past Lives je kvalitní snímek, bohužel u těchto náročnějších oscarových dramat nedokáži ocenit jejich podstatu, to, co je dělá tak dobrými. Je to zase další film, u kterého si můžu stěžovat jen na nudu. A to není ani kritika, protože film je tak záměrně natočen a autor to tak chtěl, aby se vyjádřil, a nevidím důvod, abych film silně kritizoval, jen z důvodu toho, že mě nudil a že jsem v něm nedokázal tu kvalitu, kterou skrývá, vidět. Jenže mu zas nechci napálit desítku jen proto, že v něm konkrétní chybu nevidím. Takže, abych to zakončil. Past Lives je osobitý snímek, jenž zaujme svými poměrně krátkými dialogy, které však řeknou mnohé. Dále tu také jsou dobří herci, nehybná komorní kamera, lehce relaxační hudba a jednoduchý, ale propracovaný příběh, který dokáže svým přesahem říct více, než řada dokumentů. Pro tyto film, ve kterých nevidím tu pravdou myšlenku a kvalitu, mám nižší známku, než kolik si zaslouží. Známka: 7/10

Villeneuve druhou Dunou opulentně uzavírá epickou kapitolu, ale zároveň si nechává vrátka otevřené. První jeho Duna je skvělé sci-fi a druhá, ta je ještě lepší. Tohle jsme potřebovali nějakou epickou sci-fi podívanou, ze které si sedneme na prdel, a Villeneuve nám ji, vlastně je, dal. Je to člověk, u kterého je kvalita zaručená, stejně jako u Nolana, Finchera či Tarantina. Já si ani nemyslel, stejně jako všichni ostatní, že by tu dvojku pokazil, a on ji nejenže nepokazil, ale ještě jí udělal lepší. Z příběhové stránky tu není nic, tak závažného, co by film ničilo. Jsou tu drobnosti, ke kterým se vrátím, ale jako celek se jedná o epickou podívanou, epický zážitek, který jsme v takovém měřítku hodně dlouho neviděli. Ale teď už k těm pár záporům. Prví je ten, že se tu najdou momenty, které jdou předvídat. Na druhou stranu, těchto pár chvilek jsou ve celkovém měřítku zanedbatelné. Potom tu jsou ale větší, důležitější pasáže, které svojí zkratkovitostí dost překvapí. Uvedu například epický závěr, kde přiletí imperátor s jeho armádou. Člověk by čekal, že se tu strhne nějaká pořádná bitva, ale ono ne. Dalším příkladem je ten, kdy Fremeni vtrhnou do hlavního sálu, kde kromě imperátora a dalších důležitých postav jsou i Sardukani, asi ti nejlepší Sardukani. Tak jsem předpokládal, že to zas tak jednoduché nebude. Haha, ono bylo. Dále bych podotkl souboj Paula s Feydem-Rauthem, kde se mi sice dlaně zapotily, ale čekal jsem, že Paul s menšími problémy Feyda rozdrtí. Přece jen má daleko více bojových zkušeností. No, a ono skoro ani ne. Feyda mu skoro na prdel, navzdory tomu, že Paula cvičili Fremeni a je daleko zkušenější, co se týče kontaktních soubojů. Dále tu máme atomové rakety, které se tu čistě náhodou objevili. U těch mi to přišlo, jako kdyby Villeneueve natočil jedničku, a potom si řekl: ,,A pojďme jim dát i atomovky!!!". Ještě jedna výtka k těm atomovkám. Film se odehrává kolem roku 10 000, přesto jako ta nejúčinnější zbraň tu je stále atomová bomba. Chápu, držíme se tu předlohy, ale i tak. Tohle jsou sice maličkosti, ale i tak to kazí tu krásnou epickou vizáž. Vrátím se ještě k tomu, když jsem mluvil o těch momentech jako vtrhnutí do hlavní místnosti či závěrečnou bitvu, kde divák něco očekává a ono se to nestane. Já to vlastně okrajově i chválím, protože my jako diváci něco čekáme a ono se stane něco jiného, film nás překvapí, což je dobře a film je tím originálním, ale zrovna v tomto případě si stojím za tím, že to, co divák předpokládal a chtěl, tak se stát mělo. Tím myslím, aby závěr nebyl takový masakr a imperátorova armáda také něco udělala. Abych shrnul děj, tak musím říct, že 3/5 jsou opravdu naboptnané a je to přesně to, co chceme. Jenomže ty zbylé poslední 2/5 jsou velmi zkratkovité a už je to velmi urychlené. Filmu by klidně neuškodila ještě další půlhodinka, protože film odsýpá rychle a konec by potřeboval být víc rozležený. Takže, takže, po příběhové stránce se jedná o skvělý film, který by potřeboval víc času a dopřát divákovi, co chce (závěrečnou bitvu místo urychleného masakru). Někdo by mi mohl oponovat s tím, že v jedničce také nebyli Atreidové připraveni čili je tohle takové vybalancování. Jenže tam to bylo překvápko, tady k tomu celý film směřoval, k epickému zakončení, kde se utkají dvě strany, a on přišel zkratkovitý masakr. Ale kdybych film měl brát jako standart sci-fi, tak jásám blahem. Filmu na jednu stranu chválím, že dokáže vypravěčsky překvapit, na tu druhou by však v tomto případě potřeboval splnit divákovy tužby. Dále tu máme výpravu, která si jasně zabookovala Oscara. To samé platí i o maskách. Celková výprava je prostě jedním slovem nádherná, rozmanitá a nemá chybu. Zimmerova hudba tu je opět dechberoucí, možná i lepší než v jedničce, a jestli Zimmer toho Oscara za tohle nedostane, tak ať se propadnu do země, protože tady po celou dobu nemáme slabé místo, dokáže emotivní momenty mistrně vyzvednou, epické momenty královsky podtrhnou čili ano, Zimmer toho Oscara má pravděpodobně v kapse. Dále tu mám chválu ke kameře, která téměř nemá chybu a kamera od Greiga Frazera, člověka, který dělal kameru k novému Batmanovi, Rogue One, Stvořiteli či první Duně, tak mluví samo za sebe. U první Duny (2021) jsem lehce vytýkal cgi, které jako celek bylo naprosto dechberoucí a Oscara si zasloužilo. Tak tady už to je doladěné k dokonalosti a nemám nic, co bych kritizoval. Vše vypadá nádherně a megalomansky. Zapomněl jsem na zvuk, který také má Oscara zarezervovaného. Herecké výkony se tu u některých výrazně zlepšily jako například u Chalameta, který se v Paula výrazně proměnil a nemám u něj moc, co vytknout. Dále tu máme skvělou Zendayu, Ferguson, Brolina, Butlera, Skasgarda, Walkera či Bardema, který je tou zábavnou složkou filmu a humor u něj funguje na jedničku. Z hereckých výkonů bych se nedivil kdyby tu nominace padla, protože to jsou profesionálové a hrát umějí, což tu s přehledem ukazují, ale vlastně si ani nemyslím, že by ji někdo dostal. Druhá Duna má chyby, ale vše je pořádná filmařina, která zabaluje jeden z nejepičtějších filmů, ze kterého jde cítit ta obrovská nesmírná důležitost. Chci víc, chci víc a je jen otázka času, kdy dostaneme pokračování. Villeneueve ,,vytvořil" vesmír, který si zamilujete. Celkově se jedná o něco obrovského, něco, z čeho ta důležitost a velkolepost srší. Jedná se o jedno z nejlepších sci-fi za poslední léta a rve mi to srdce, ale těch pět hvězd tomu zatím nedám, i když něco takto velkolepého, epického, důležitého a dechberoucího jsem hodně dlouho neviděl. Známka: 8,5/10