Niet návratu

Hleďme, štěstí!!!!!! Chodí po pupku světa a přemejšlí, koná a blouzní. Jsa vystrašen vším tím bláznovstvím, že tenhle film je nereálná Alma Mather snímků s ružovýma brejlema, klepal jsem se jako drahej pejsek. Jenže Erica má kvér a úmysl, režisér zase obrovský srdce a hlavu v oblacích. Tak jsem to měl i s filmem. Byl jsem odhodlanej. A hlava má? No tak ta byla v nebi, ale nohy byly v přítomnosti nás všech, avšak boty tlačily. A jak jsem byl velkej, nemohl jsem se vyzout. Tlačila mne ta nechutná realita (!!) a taky, že nezáleží na tom, jak moc chceme, ale záleží na výsledku. Erica měla, lidově řečeno, z prdele kliku, ale vyšlo jí to. Stejně jako Jodií. Radost? OBROVSKÁ! ! ! ! ! ! ! ! Procent? 90!! (26.04.2010)

Scénář: Roderick Taylor, Bruce A. Taylor, Cynthia Mort .. Příšerně vykonstruovaný film. Co bylo na Jodie Foster tak bezvadného nechám na jiných, ale po přečtení několika příspěvků mi přijde, že o více než jen úctu v hereččiny schopnosti se film nejspíše nemá o co opřít. Vlastně taky nemá! Scénář je nejen prostinký, ale hlavně plný neuvěřitelných umělých náhodiček, režie této stavbě nijak nepomáhá a Jodie si mne k tělu nepřitáhla a to nejen svým, tentokrát dosti nepříjemným, vzhledem. Drobné jímavé detaily v příběhu, který, co si budeme povídat, je v jádru silný či poctivé scény s pistolí však na vyšší metu nestačí a na Brave One se bude po pár letech stěží vzpomínat, jako na typově spřízněné filmy. 40%. (26.12.2007)

Neila Jordana považuji za jednoho z nejzajímavějších "žánrových" tvůrců, protože tenhle irský rodák si vybírá klasické žánrové modely od melodramatu k hororům či thrillerům anebo kriminálkám a ty má potřebu komentovat, popř. hybridizovat s jinými a nutí tak diváka přistupovat zcela jinak již ke známému, přehodnocovat neustále svůj pohled na věc. Nejinak je tomu v Mé druhé já (subžanr vengeance filmů je zde skombinován s komiksovým pohledem na věc, a tak jsou ony náhody a klišé žánrově opodstatnitelná), do jisté míry odpovědi na Scorseseho a De Nirova Taxikáře, v němž si tehdy zahrála i mladá Jodie Fosterová. Zatímco v neonoirové klasice se Travis koukal do zrcadla a vedl "sám se sebou dialog", Erica na sebe pohlíži do rozbitého zrcadla, opláchne si tvář a navazuje dialog s divákem. Okolní svět, v tomto připadě New York, v němž násilí a vraždy od 70. let ubývají, než aby narůstaly, je nám podáván skrze pohled hlavní hdinky, která jako všichni hrdinové Jordanových snímků přišly o tradiční lidské hodnoty - ovšem zde postava neprochází netečně okolím, které se mění bez jejího vědomí, ale Erica se rozhodne s okolím něco dělat, ovlivnit ho. Philippe Rousselot, stálý Jordanův kameraman, užívá ozvláštňující prvky k posílení emociálního dopadu na diváka, stylisticky je film laděn do šera, v němž může skončit jeden člověk a vyjít z něj jako někdo jiný a vypravěčsky kvůli zvolenému voice-overu hlavní hrdinky se s ní nemůžeme ztotožnit, sympatizovat s ní a fandit ní, ale důmyslnou střihovou skladbou jsme nuceni zaujat stanovisko k vyobrazovaným násilným výjevům. A protože titulní postava dělá v rádiu, hodně se sází na zvukové efekty, které jsou v mnoha scénách akčního ražení zintenzivněny a v ponorech do duše zase utlumeny, je radost na film nejenom koukat, ale i ho poslouchat (i díky jazzově laděnému kvalitnímu soundtracku, který film navrací do taxikářovského neonoirového hájemství). Nebýt problematického konce, jenž je žánrovou hrou s divákem a jeho očekáváním (ono se to stane, ale trochu jinak...), bylo by to za plných. A Jodie zde nehraje svou typickou roli silné ženy, která se rozhodne jednat, ale naopak roli ženy na tenké hranici mezi dobrem a zlem, která je donucena jednat, protože jí nic jiného nezbývá. (26.11.2007)

Jodie Foster léta platí za veleuznávanou herečku a když už v něčem hraje, stává se pravidlem, že je to událost. A pokud ji máte rádi, film si podle všeho užijete. Užijete si ho o to víc, pokud uvěříte skutečnosti, že se žena (po brutálním napadení, ve kterém ztratila snoubence) po několika týdnech stane svědkem dalšího trestného činu a jako donedávna spořádaná občanka města NY chladnokrevně zastřelí násilníka v obchodě. A věřte, že si ho užijete, když tvůrcům zbaštíte i fakt, že ta samá žena hned další noc opět narazí na bezpáteřní kriminálníky, tentokráte v metru, a co udělá? Zastřelí je oba. A že nevíte, co se stane následující noc? A tu další? A to máme za sebou teprve polovinu filmu. Vrcholem scénáristického výsměchu je pak hodně přitažený závěr. Holt šrámy na těle se hojí rychle, ale z duše je dostanete stěží. U toho se naše hrdinka zpovídá prostřednictvím chytře vypadajících (zejména filozofování o podstatách násilí) monologů. Ale, no tak. The Brave One sice působí nesmírně inteligentním dojmem, výsledek je ale jiný. Vedle soustředěné Foster a stále zajímavějšího Terrence Howarda je tu ale NAŠTĚSTÍ i Neil Jordan, který dokázal z příběhu mnohamilionového bludiště vykřesat solidní atmosféru a několik klidných konverzačních scén ústředního dua. I když pouze (již zmiňované) úvodní napadení se jako jediné výrazně dostane pod kůži. A relativně silně zaujme i chytrá kombinace dvou obnažených milenců a důkladně zmlácených těl na operačním stole. I díky tomu může mrazivá přeměna rozhlasové moderátorky působit i uvěřitelně. To ostatní už jsme viděli jindy a jinde, a tady se s ničím novým, ba dokonce zajímavým, bohužel nesetkáme!! 60%. (18.12.2007)

„Ako ste sa spamätala z toho, čo sa vám stalo?“ – „Nespamätala.“ V produkcii Joela Silvera a Susan Downeyovej (Robertovej manželky) nakrútil cenený írsky režisér Neil Jordan (INTERVIEW S UPÍROM) psychologický triler zo sekcie „revenge movie“. Filmy o pomste sú často na jedno brdo (najviac sa to zrejme odzrkadlilo na nekonečnej sérii PRIANIE ZABIŤ s Charlesom Bronsonom), ale keď sa darí, tak sa darí (MUŽ V OHNI) a ak sa do príbehu zaangažuje herečka formátu Jodie Fosterovej (Oscar za MLČANIE JAHNIAT), je to radosť. Fosterová je (napr. s Russellom Croweom) jedným z mála hercov, ktorí sú známi prísnym výberom rolí, preto ak aj samotný scenár nie vždy stojí za veľa, minimálne kvôli ich hereckej prítomnosti sa nejedná o stratu divákovho času. Jordanovmu filmu okrem kvalitných hereckých výkonov (ďalej určite ešte aspoň Terrence Howard – SPOJENEC) pomáha pôsobivá kamera, „newyorská atmosféra, k zamysleniu nútiace dialógy a prepracované psychologické pozadie, ktorému tento mierne nadpriemerný film vďačí za to, že nie je krvákom, ale zaujímavou psychologickou sondou do života človeka, poznačeného tragédiou. Viac na mojom ex-blogu: http://ivokucera.blog.sme.sk/c/176991/Niet-navratu-80.html (17.05.2008)