Chlapec v pruhovanom pyžame

Druhá světová válka a s ní úzce spjatý Holocaust jsou po filmařské stránce stále nesmírně oblíbenou a hlubokou studnicí. Čas od času tak někdo přijde s vcelku originální story. Plíživé drama The Boy in the Striped Pyjamas je jiné tím, že do příběhu vtáhlo dětský element (stejně jako kdysi fenomenálně přijatý Život je krásný). Bruno je osmiletý capart bez starostí.. má milující rodinu, kamarády a pevné zázemí v Berlíně. To, že je válka, vnímá jako něco vzdáleného. Jenže jeho otec, vysoce postavený nacista, byl převelen a Brunovým novým domovem se stalo bedlivě střežené venkovské sídlo, kam s rodiči a starší sestrou, postupnou obdivovatelkou zrůdných idejí, musí odcestovat. Tam ale nejsou ani kamarádi, ani pořádná lákadla. I když možná jedním se brzy stane nedaleká farma, jejíž dominantou jsou komíny, z nichž vychází hustý zapáchající dým. A malý Bruno si cestu k ostnatému drátu nakonec sám najde. Perspektiva dětského pohledu na nemilosrdné vyhlazování Židů přináší ději mnohá pozitiva. Pohled osmiletého klučiny je sám o sobě zajímavý a všeříkající, namísto nějakého přímočarého odhalování reality. Žádné velké krutosti tak divák očekávat nemůže. Chlapcův otec, který udělá svět lepším, se nakonec z hrdiny mění v to, čím opravdu je, tedy velitelem koncentračního tábora, za jehož branami se dějí věci, o kterých nemá tušení ani jeho manželka. Osudové setkání s židovským chlapcem Shmuelem pak přeroste v netypický vztah, směřující až do trochu uspěchaného finále, které má dva různé pohledy – syrový a pravdivý versus dokonale promyšlený tah na branku. Ať tak či onak, mě si získal, zrovna jako celé komorní pojetí. Kdyby snímek skončil jinak, tedy smířlivěji, asi by paradoxně naštval řadu diváků. Mě určitě.. Sečteno, podtrženo – na hru britského režiséra Marka Hermana (Tichý hlas) jsem rád přistoupil. (12.03.2010)

Citlivé, naivné až ľahko gíčovito americké videnie holocaustu „pre celú rodinu“ (aj vďaka sladkému Hornerovmu klavíru). Čo by nemuselo byť na škodu veci, keďže je o detskom vnímaní sveta. Dokonca by mohlo byť vhodné pre základné školy, kde by žiakov zaujalo viacej než nudné učebnice. Identifikovali by sa perfektne s hlavnou postavou. V mojich očiach ale film stráca na dôveryhodnosti preto, ako lacnými náhodami (zvratmi) v scenári si vypomáha na ceste k srdcervúco-tragickému finále. Sladkobolný kalkul, ktorý sa s prepracovaným scenárom mohol v rukách Hanekeho či Polanskeho stať veľkým filmom. (06.01.2011)

O filmu s podobnou tématikou se snad nedá napsat, že je špatný. O Chlapci v pruhovaném pyžamu to ani psát nechci a nemůžu, ač musím uznat že mě trochu zklamal. Filmy a dokumenty z prostředí koncentračních táborů mě vždy bavily, no to zní blbě, tak spíš se mi líbily, no to je jěště horší, prostě mě zajímaly. Člověka totiž nikdy nepřestane fascinovat jak bylo něco takového vůbec možné. Chlapec ukazuje "válečné" hrůzy jak je můžou vidět naivní a nevinné dětské oči, což mnoha scénám dodává na intenzitě víc než kdybychom viděli otevřené násilí (smradlavý kouř, Pavel co byl dřív doktor, ale nechal toho a teď loupe brambory). Jenže právě díky tomu film nějak klouže po povrchu a svým způsobem zůstává jen obyčejným klasickým příběhem o tom, jak si bohatý znuděný kluk našel chudého "podivného" kamaráda, se kterým se tajně stýká navzdory všem, což nakonec vede k problémům. Ano, zde se nám na patro neustále lepí odporná pachuť holocaustu podpořená druhou, dospěláckou dějovou linií a celé je to završeno dechberoucím závěrem, ale až na některé okamžiky tomu chybí hloubka a síla tématu. (15.07.2010)

Vzhledem k tématu až překvapivě komorně zpracované drama, po většinu stopáže jsem nevnímala snahu šokovat nebo citově vydírat. Děj má poměrně široký záběr, nechá diváka nahlédnout do osudů a duší takřka všech zúčastněných - od osmiletého Bruna, zmateného, tápajícího v realitě, přes jeho rodiče - ambiciózního otce a hroutící se matku, zfanatizovanou sestru, zdánlivě hrdého dědu a otevřeně pohrdající babičku, frustrovaného, agresivního důstojníka se "škraloupem", až po někdejšího lékaře Pavla a malého, utrápeného Shmuela. Nejvíce prostoru má samozřejmě Bruno a jeho složité hledání dobra a zla. Dětské postavy působí velmi realisticky, nejsou nadány kdovíjakou inteligencí, chovají se přirozeně - zvláště Bruno. Najdou se i chybky - kupříkladu mi "farma" přišla dosti málo střežená, když tam chlapci mohli takhle pospolu vysedávat a žvanit. Po většinu filmu jsem zvažovala hodnocení do 70%, pak přišel konec a já jsem jen nevěřícně zírala... no, není to americký film, závěr rozhodně nebyl lacině zbagatelizován. 79% (18.05.2009)

Film o holocaustu, na který se člověk začne dívat s tím, že už ve své podstatě vše ví. Nebo by měl vědět, ale to už je otázka osobního přístupu k životu, řekla bych. Žádné nové, překvapivé informace se ve filmu nedozvídáme, jeho jediným obchodním artiklem je neobvyklý úhel pohledu. Drtivá většina filmů o holocaustu se vyznačuje syrovostí a realističností, ale to zde nečekejte. Obraz je sytě barevný, rozechvělý a zastřený, podobná míra stylizace potom postihla i postavy a děj samotný. Hlavními hrdiny filmu je naivita a potřeba věřit v dobré věci, tedy vlastnosti, které za Třetí říše dostaly přímý zásah do čela. Tempo je pomalé, ale nejsme svědky žádných zbytečných odboček, scénář si vystačí s náznaky a většinu věcí nepotřebuje říkat přímo. Náznaky opravdové reality do dětského vidění skutečnosti pronikají pouze v přes zeď slyšených hádkách rodičů nebo z hrubých gest provedených jen tak mimochodem. Na místa, kde předtím byla zvědavost a touha prozkoumávat, se vkrádá strach. A bude pršet. (Další odstavec, tady by se to tak hezky hodilo.) Rozuzlení se nese v podobném duchu, nepostrádá symboličnost ani surovost. Jsem velmi ráda, že nedošlo ke skluzu do limonádového konce, ale to snad ani nešlo. S Život je krásný bych v žádném případě nesrovnávala, filmy se liší myšlenkou i formou docela výrazně a tak je spojuje jenom obludná historická epocha, v níž se odehrávají. Tomu, kdo má rád komorní a pomalé snímky, mohu doporučit. (31.03.2009)