Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář

Prabába české parodie, na kterou později navázal Fantom z Morrisvillu, Limonádník a další skvělé kousky. Doslov Oldřicha Nového, ale přiměje k zamyšlení, jaká nálada asi panovala v poválečném Československu. Tvůrci jsou místy až jízliví a často se spíš vysmívají, než že by chtěli pobavit. Nicméně činí tak s velkou kvalitou, takže i když jsem se s výjimkou jedné scény nesmál nahlas, nenudil jsem se. Je tam spousta dobrých nápadů, které by stálo za to oprášit třeba na divadle. Včera jsem viděl jiný film pro pamětníky, tentokrát z roku 1934 a nemohl jsem si nevšimnout, jak se změnil způsob mluvy. Jakoby čtyřicátá léta z filmu vytlačila noblesu a glanc, které jsem měl na filmech pro pamětníky rád. Tady si z toho tvůrci dokonce dělají legraci, přestože před válkou právě takové naivní a patetické příběhy plnily kina. To ale není kritika, spíš pozastavení se nad tím, že mnoho lidí vnímá tento film jen jako další komedii pro pamětníky, ale možná je to i jakási časová schránka pro další generace. Po dvou letech s covidem lze vysledovat změnu nálady ve společnosti, co asi udělala s lidmi válka... . PS: rukopis Františka Vlčka st. je zpětně poměrně snadno rozpoznatelný, evidentně mu nebylo nic svaté, což je mi hodně blízké a vzhledem k tomu, v jaké době tvořil je to i obdivuhodné. (11.08.2021)

„Promiňte, pane, zde se nesmí střílet. Pušku nutno odložiti v šatně.“ Parodie v pravém slova smyslu. Už úvodní „podobnost úmyslná a čistě záměrná“ (oponující drtivé většině filmů) cosi naznačí a parodické motivy začnou vystupovat hned záhy. Všechna ta pateticky procítěná zvolání („Elén!“ - „René!“ - „Vy zde?“ - „Ano…já zde!“), u nichž se snad ani nelze min. usmívat, přičemž asi nejlépe je „prodávají“ Nový s Vítovou (troufám si tvrdit, že jde o její možná vůbec nejlepší film). A těch všemožných frků a narážek...navíc se tvůrci nebojí přidat sem tam i něco z vyloženě černohumorného soudku („Zapomněla jsem, že nás Klára slyší…“). Velmi baví i výborné texty písní, do nichž je radost se zaposlouchat („Co to dupe, kdo to je, že nám nedá pokoje…“). A od úprku ze svatby se přeřadí na ještě vyšší obrátky a z dílka se stává parodie takřka dokonalá…až na tu odpornou (ovšem asi i nezbytnou) prorežimní tečku. I přes ni sázím silné 4*. „Telefon.“ - „Odpusťte, pane, že nesu bílý koupelnový. Halový mahagonový leštěný je v opravě, prosím.“ (30.12.2017)

Ha, skutečně dokonalé dílo. Parodie na všechny ty přesladké filmy s dobrým koncem! Jenom mě zamrzelo, že na konci vysvětluje pan Nový, že se jedná o parodii a výsměch. Tím filmu ubral na kouzlu - chytrý divák to pochopí a hloupý má svůj skvělý film. Takhle prozradili hlupákům, že je oklamali a z těch, co to poznali, udělali hlupáky :( (23.01.2009)

Paródie dnes a paródie kedysi sú niečo iné, ale minimálne v záverečnej "střeštenej" časti vidím predobraz klasických paródií. Problémom je, že nie všetko mi pripadalo vtipné a trefné, častokrát snaha o paródiu pôsobila kŕčovito, prípadne až dadaisticky. Samozrejme upozorňovanie na žáner paródie smerom k divákovi musí nutne vzbudzovať rozpaky, prezrádza fakt, že vtedajší diváci nadsázku len tak nepochopili. Film je zbytočne dlhý, takže nemá drajv, aký mohol mať pri štandartnejšej 90 minútovej dĺžke. Každopádne sympatický pokus až experiment (pre mnohých významný počin), ktorý občas dobre pobaví. (29.06.2015)

Nenápadný zázrak vrcholné české parodické komedie má v tomto díle určitě jeden ze svých zřejmých zdrojů a současně i vrcholů. Zdrojem travestie tu je pochopitelně s ohledem na dobu vzniku braková tvorba "románů do kapsy" (rodokapsů) třicátých let. Až unyle působící scény, natáčené jakoby záznam z divadelního představení, jsou téměř nevyčerpatelným zdrojem robustnějšího i jemnějšího humoru. Duchaprázdnost tehdejšího "čtiva" (další výraz pro brak vzniklý ve třetí čtvrtině minulého století) přímo bije do očí. Až anglická schopnost sžíravých sebesarkasmů pronášených postavami a herci, od kterých by to nikdo neočekával (Vítová, Nollová, Nový, Korbelář, Pištěk) kouzlo tohoto mimořádného filmu jen dále násobí. Dnes sporně působící vysvětlující závěr nebyl určen ani tolik tehdejšímu filmovému divákovi jako mnohem spíše partajní cenzuře rychle se rodící komunistické totality (film byl natáčen podle dostupných dat zhruba na jaře až podzimu 1948 a jeho premiéra spadá do jara 1949, tzn. do doby stupňované bolševizace společnosti, času rychlých vnějškových proměn dogmatu i jeho personálních ztělesňovatelů, v níž si nikdo nemohl být - a také nebyl - jist ničím). Nejen tento zářivý film naznačuje, koho vlastně v roce Pražského jara v náhlé smrti Martina Mac Friče česká i československá kinematografie ztratila. (12.09.2007)