Německo na podzim

Tvorba německého režiséra R. W. Fassbindera se dá do jisté míry přirovnat k dílům současného enfant terrible americké kinematografie Michaela Moora. Oba dva jsou aktivističtí a provokativní, v ledasčems i tendenční, ale zcela určitě zajímaví a podnětní. V jejich přístupu ale existují výrazné rozdíly. Tam, kde je Moore ironický a používá cíleně jízlivou nadsázku, tam je Fassbinder smrtelně vážný a bojovný. I to je možná důvod, proč Moorovi víc odpouštím, kdežto Fassbinder mě v některých momentech vyloženě štve. Německo na podzim je kvazidokumentární snímek, kde se režisér vypořádává s fenoménem terorismu RAF. K tomu, aby se divák ve filmu vyznal a měl z něj dokonce určitý požitek, je nezbytně nutná znalost historie RAF, politického klimatu Německa 70. let a vůbec celých novodobých německých dějin. V neposlední řadě je důležitá i znalost Fassbinderových politických názorů, které pochopitelně konečnou podobu filmu výrazně ovlivnily. Fassbinder názorovně patřil k radikálním kritikům stávajícího německého establishmentu, nedůvěřoval státním strukturám a jeho hrdinové nikdy nechodili daleko k termínu fašismus, když hodnotili současnou německou společnost a její měšťanské hodnoty. Fassbinder sice otevřeně nestojí na straně teroristů, ale ti jsou pro něj vlastně jen další obětí měšťácké společnosti, která je k jejich revoltě dohnala. Režisér daleko víc kritizuje "policejní stát", akci německého komanda, které osvobodilo rukojmí na africkém letišti, považuje za nehoráznost a celé téma je pro něj jen východiskem k dalším a dalším kritickým výpadům proti stávajícím německým politikům a státním institucím. V něčem je i hrubě demagogický, typické je to např. tam, kde srovnává případ maršála Rommela, kterého na podzim 1944 nacisté přinutili spáchat sebevraždu a poté mu vystrojili velkolepý státní pohřeb, s případem uneseného byznysmena Schleyara, kterého teroristé popravili poté, co německá vláda odmítla propustit odsouzené špičky teroristické organizace RAF a poté popravenému Schleyerovi vystrojila také státní pohřeb. Celkový dojem: 50 %. (17.06.2009)

Celým fikčním dokumentem (což není protimluv) se vine zvláštní sklíčená atmosféra, film vypovídá o rozhořčení i bezradnosti svých autorů, zjevně v celé věci levicově angažovaných. Bezradnost a smutek nad rozporem, ve kterém se sami octli: na jedné straně touha změnit a ještě více demokratizovat stát a společnost, na druhé zabíjení civilistů, (náhodně) ztělesňujících zlo kapitalistické společnosti, ze strany pohrobků nadějeplného hnutí roku 1968. Proto motto filmu "když hrůza dosáhne určitého bodu, je jedno, kdo ji páchá. Jen ať skončí," znamená bolestné vystřízlivění z myšlenky, že existuje snadná cesta k lepší společnosti, aniž bychom se museli bát toho, že se v boji proti zlu nestaneme také zlem. Svůj boj proti státu a kapitalismu, od sebe neoddělitelných, nahlížejí tvůrci jednak obecně jako ironii nad "demokratickou" podobou státu, který se vždy řídí svobodně přijatými zákony, kromě situací, kdy dojde k jeho ohrožení (což určuje sám stát, a možná s ním průmyslníci z Mercedesu...). A jednak specificky německy: tradiční zbožštění státu vinoucí se německými dějinami od Pruska po nacismus, pojímající s Hegelem stát jako morální a racionální sféru bytí národa, je autory vystopováno i v poválečné společnosti. Z filmu si však i divák neznalý dobových okolností může odnést inspirující otázku, ironicky formulovanou Marxem v r. 1875: "Svobodný stát - co to je?". (10.01.2015)

Pro diváka neznalého událostí kolem RAF se asi jedná o nekoukatelnou záležitost. Já naštěstí nějaké vágní povědomí o těchto událostech mám, ale přesto je tento film obtížně uchopitelný. Střídání hraných a dokumentárních záběrů, které nijak dějově nenavazují, divákovi orientaci (byla-li vůbec nějaké zamýšlena) nezlehčuje. Přesto si myslím, že se režisérům podařilo popsat něco sice špatně artikulovatelného, přesto však reálného. Jakési německé podhoubí vinny, kterým je stigmatizován celý národ. Podhoubí které není na první pohled zřetelné, ale přesto je společností prodchnuto a pevně se jí drží již od konce 2. světové války a v němž úspěšně bují teroristické ideje. (26.05.2009)

S hodnocením tohoto filmu, jsem měla od začátku problém .... I když nám v Německu (kde jsem tento film sledovala) říkali, že přestože je od kontroversního režiséra, ale povedl se, celkem jsem se na něj těšila. Bohužel po pár prvních minutách, mé "nadšení" lehce opadlo, nejenže mi některé epizody nedávali smysl, často jsem ani nevěděla, na jakou událost film zrovna poukazuje .... Možná to bylo tím, že jsem film viděla pouze jednou ale obávám se, že ani při opakovaném sledování bych svůj názor nezměnila .... (09.05.2014)

Pravdupovediac by som si Nemecko na jeseň najradšej pozrel ako film RWF. Jeho úvodné hádky s matkou(?) pri stole a uvažovanie nad podstatou terorizmu, demokracie a menšieho zla majú tie správne gule. A to nám tie svoje Rainer dokonca aj ukáže (vtedy sa nepozerajte). Film vo mne vzbudil úvahy nad tým, aký zmysel tieto udalosti mali, teda aký zmysel malo umierať pre....pre čo vlastne. Zmenilo sa niečo? Neumierajú myšlienky vyslovené pred popravou typu Nemecko môže mať buď socializmus, alebo anarchiu ihneď po odvisnutí? Najskôr áno, rovnako, ako sa veľmi rýchlo zabúda na bezprávie na konkrétnom mieste a zajtra sa už revoltuje proti bezpráviu niekde inde. Z tohto pohľadu dosť smutný film. (14.04.2016)