Malarkey

Fien Troch je údajně uznávaná belgická filmařka. Osobně musím říct, že na tomto filmu je to docela znát, i když je to moje první setkání s ní. Už ten formát, jakým je film natočen, působí velice filmově. Stejně i přístup k filmu, který je natočen stylově (například záběry z mobilu) a evokuje ten náraz dvou nepochopených generací. Pokud bych něco ocenil u příběhu, tak rozhodně syrovost, bezemotivní prázdnotu a brutálnost, které jsou dány nejen jednou zásadní scénou, ale obecně přístupem mladistvých, kterým bych okamžitě dal pár facek a byl by klid. Jenže to by se příběh nesměl odehrávat na západě, speciálně v Belgii.

Lucembursko je sice malá země, ale není natolik malá jako třeba Island. Na rozdíl od Islandu ale příliš netočí filmy, když už ale něco natočí, tak by mě nenapadlo, že to bude vypadat jako podprůměrnej českej film z hlubokejch devadesátejch let. Technicky fiasko, vztahově brutální nuda. Nebejt v tom filmu stylová současná hudba, tak je prázdnější, jak čerstvě vypitej sud od piva.

Nejsem si jist, jestli jsem z Egypta zažil nějaký film, který by mě tak učaroval, jako Ali, koza a jeho kámoš. Ali totiž věří, že jeho snoubenka je převtělena do kozy, jeho kámoš pro změnu slyší hlasy z hůry. Oba jsou psychicky dost labilní a tak se vydají na pouť napříč Egyptem za sebepoznáním. Kamera je třeba naprosto skvělá. Ukazuje Egypt z té lepší stránky, i když domy, ve kterých tu herci bydlí vypadají, jak u nás ten nejhorší squat. Film vykresluje egyptské extrémy i co se týče například samotných postav a sem tam do toho dokáží zahrnout docela solidní humorné jednohubky. Jako celek jsem byl opravdu docela spokojený.

Těšil jsem se na hezký filmový zážitek s odkazem na to nejlepší z Amélie a ona to tu zazdí hlavní postava, která je totálně nezajímavá. Jediné světlé chvilky má v knihovně, kde pracuje a se svým autistickým přístupem každému návštěvníkovi dopodrobna poradí, kde co hledat, přičemž do práce chorobně přichází pozdě. Doma ale, jako kdyby se film zlomil do naprostého fiaska. Škoda, promarněný potenciál.

Víc než kvalitní evropské drama od renomovaného režiséra je film Komuna hereckým koncertem Trine Dyrholm, které komunita, ve které žije, trošičku přerostla přes hlavu. Thomas Vinterberg už mě v minulosti několikrát přesvědčil o tom, že dánská kinematografie je jedna z nejrealističtějších v Evropě. Komuna už je ale příběhem přeci jenom trošku větší úlet, než životy každých z nás. Na druhou stranu se nedivím, že s tím přišli zrovna dánští filmaři, protože hippie přístup Dánů k životu, skutečnost, že je to nejšťastnější národ v Evropě, ale zároveň vévodí spotřebě antidepresiv na hlavu, prostě musí svým volnomyšlenkářstvím, nehádáním se a lidskou volností, někde ve výsledku vyznít v osobní neúspěch a depresi.

Jak kdyby Dušan Klein natočil film po vzoru toho nejlepšího z Menzela a Hrabala, kterému ale ta chemie Menzela a Hrabala chybí. Ze začátku je sice hodně znát, že jde o postavičky z Hrabalova světa, ale solidní herecký koncert utne nuda a absence takového toho melancholického humoru, který ke dvojce Menzel a Hrabal prostě patří.

Výborný, napínavý, chytlavý, originální. Přesně ten typ thrilleru, který si pustíte a okamžitě Vás vtáhne do děje jednoduchým, ale propracovaným námětem, který ukazuje, jak velkou moc umí mít internet a sociální sítě. Táta se dceři do počítače naboural až s neočekávanou lehkostí, ale v rámci konstituce celého příběhu se to dalo zkousnout. V době, kdy evropská kinematografie neukončuje příběhy a ukončení nechává na divákovi je celková doslovnost příběhu poměrně milým překvapením. Amíci to mají asi prostě rádi a mně to tady taky úplně nevadilo. Super počin, co hravě rozčísne rybníček průměrných thrillerů a přidá pořádnou špetku originality.

Řekl bych, že u tohoto filmu je znát, který režisér je génius, a který je rutinér. Zatímco Stanley Kubrick na konci šedesátých let natočil přelomové a legendární sci-fi, tak o takřka dvacet let později rutinér Peter Hyams natočil slušnou, ale v porovnání s Kubrickem, opravdu rutinní záležitost. Ale ačkoliv je rutinní, tak v rámci sci-fi je to pořád docela slušná žánrovka.

Vzorové evropské drama, kde západní svět ukazuje, jak se ve východním blbě žije. Já bejt Rumun, tak si to asi vezmu osobně. Téma je sice zajímavé, ale děsně naivní. Hlavně ta letuška byla neskutečně naivní. Nicméně v rámci evropského dramatu se jedná o solidně zvládnutý kousek. Právě ta naivita ženy v modrém působila, že jsem neustále čekal, co se bude dít dál a tak nějak jsem zároveň tušil, jak to dopadne. A film ani závěrem nezklamal.

Co jsem četl, tak tímto filmem se chtěl Travolta nějakým způsobem realizovat a dostat se mezi smetánku těch nejlepších kmotrů, kteří si za těch šedesát let vydobili své místo na filmovém slunci. Nevím ale, co čekal. Režisér je evidentně ze série těch béčkových talentů, kde už u samotné hudby je znát, že tenhle film bude jeden velkej vopruz. Travolta vysloveně špatnej nebyl, to všechno ostatní stálo za starou bačkoru. Tenhle film byl nakonec dobrej akorát na to, abych zjistil, že v devadesátých letech o Gottim vznikl také jeden film, který je na první pohled daleko zajímavější, jak tenhle nudnej patvar.