Malarkey

Takeši Kitano je pro mě nejznámějším filmovým tvůrcem z Japonska. No a jelikož ho znám především v rámci japonských mafiánských praktik, byl jsem dost zvědavý, jaký bude tenhle neuvěřitelně tichý film. No a jak mi Cinemax říkal, tak to i skutečně bylo. Byl tak neskutečně tichý, že když bych u něj usnul, neprobudil by mě za celých těch 101 minut ani jednou jedinou scénou. Každopádně ta romantická atmosféra vztahu lidí k moři a jejím spojením skrz surf byla moc hezká, až hypnotická. I proto jsem u filmu vydržel. Znova už bych to ale nejspíš nevydržel.

Silně filozofický film, na jehož příběh mi prostě nešlo za žádných okolností přistoupit. Bylo to, jak kdybych sledoval nějaký příběh pod nějakým filmovým oparem. Emoce byly prakticky nulové a jediné, co si zaslouží pozornost je vizuál, kterej je místy až úchvatnej. Jenže na to, že tvůrce film připravoval deset let, je ten vizuál zatraceně málo na to, abych tento příběh dokázal shlédnout s nadšením. A to mám jinak sci-fi moc rád.

Sem tam nějaká koza a bobr a la padesátá léta, jinak ale vcelku nudnej životopisnej film, u kterého jsem doufal, že když už nic jiného, tak se pobavím, popřípadě mě něčím šokuje. V tomhle případě mi ale přišlo, že vše natočil zakřiknutej Anglán, kterej se bál přijít s něčím, s čím by se tenhle film odlišoval od všeho ostatního. Jediné plus na tomto filmu je pak Steve Coogen, který když se do nějaké postavy vpraví, tak se prostě do ní vpraví...se vším všudy.

Tak nějak beru, že kniha od Monyové má jistou vypovídající hodnotu. I vzhledem k tomu, co se jí pak stalo. Stejně tak výkony Stašové a Dulavy jsou rozhodně to, co by mělo zaujmout. Zpracování je ale to, s čím jsem měl obrovský problém. Vysvětlete mi někdo prosím, jak je možné, že Renč, který natočil výborného Hlídače č. 47 pak natočí něco, jako je tohle? Mně to kvalitativně přijde naprosto rozdílné. Nebo je těžké natočit za málo peněz dobrý televizní film? Vždyť třeba Jirka Strach to s Osmami zvládl famózně...

Ze začátku jsem byl z tohoto filmu takovej nejistej. První půlka byla vyprávění z pohledu dítěte, která byla fajn, ale těch legračních záběrů tam také nebylo úplně moc. Hrozně se mně ale třeba líbilo, jak ten malej kluk měl to obrovský nadšení pro toho politika, že si ho lepil i na záchod. To bylo dobrý. Naštěstí, když už mě to dětství trošku začalo nudit, najednou se film překlopil do své druhé půlky a ta pro změnu vyprávěla příběh tohoto dítěte už v dospělosti, kde si začal hledat práci. Ta druhá půle se mi nakonec líbila o trošku více, protože v mnoha ohledech byla absurdní. Popravdě ale i ona postupně vytvořila takový ten pocit nudy, kde divákovi nezbyde, než čekat na nějaký šok, který by film zase trošku oživil. V tu ránu ale přišel závěr, kde režisér Pif vše uzavřel tak neuvěřitelně lidsky a s takovým obrovským poděkováním těm, kteří proti mafii bojovali, že jsem šel spát s obrovským nadšením z dobře ukončeného filmu, ale zároveň se smutným pocitem, co všechno za zvěř na tomto světě existuje.

První Mupeti se mi líbili víc. Tady už je to takový dost nucený. Jediný plus z celého filmu je pro mě fakt, že Ricky Gervais hraje zákeřňáka lemura. V době, kdy internetem koluje jedno roztomilejší lemuří video vedle druhého, mě to fakt rozesmálo.

Vlastně je to taková nenásilná komedie plná šílenejch momentů a cameo rolí opravdu slušné řádky známých, ale i méně známých bavičů Hollywoodu. Věřím, že ti, co si tenhle film natočili, si to natáčení maximálně užili. Já bych tenhle film už podruhý nezvládnul. Mám pocit, že na přelomu tisíciletí takových komedií vznikalo docela dost. Připomíná mi to třeba Bubliňáka, Deuce Bigalow, Zvíře nebo Vodonoše. Na jedno shlédnutí dobrý, ale na druhý už ani ne.

U tohoto filmu jsem si nečetl obsah. Jen jsem si všiml, že moje topka nedala pod čtyři hvězdičky a říkal si, že určitě musí mít něco do sebe a tak naladil HBO a čekal, co z Prodlouženého víkendu vypadne. No a ze začátku to vypadalo dost depresivně a klasicky, když si představíte uprchlého vězně. Nečekal jsem ale, že se rozjede tak láskyplné drama s překrásným průběhem, výbornými herci a závěrem, který snad ani nemohl být nádhernější. Škoda jen, že mi místy unikalo pár věcí, jako třeba otazník, zdali ten syn Adel byl její a nebo byl adoptovaný. Když už si Reitman dal tu práci, aby odvyprávěl její smutný život, mohl to i uzavřít. A takových momentek tam bylo víc. Celkově vzato ale krásný film o jedné osudové lásce, která na sebe čekala až se našla.

Fénix se svým námětem tváří jako neskutečně zajímavý film. Průser je, že ty dvě hlavní role, co v tomto filmu hrály, se tu chováají jak z Jedličkárny. Nelly je celou hodinu a půl za brutální chudinku, její manžel je blbej jak tágo a oba rozjedou vesměs zajímavý drama, u kterého jsem čekal snad jenom na závěr, jak to režisér rozsekne. No a musím říct, že jsem byl zklamaný. Načaté to bylo hodně dobře, ale vůbec se divákovi ten film neotevřel. To abych si to všechno domyslel sám. Takový Chlapec v pruhovaným pyžamu je podobného ražení, ale právě za tu závěrečnou scénu stoprocentně vím, že na něj nikdy nezapomenu. Fénix bohužel tuto závěrečnou scénu nemá.

Zdejší hodnocení, které se přibližuje dokonalému průměru mě k tomuto filmu neodradilo. Spíš naopak. A musím říct, že to nakonec stálo za to. Jde o to, že tenhle film je naprosto, ale naprosto klasickým dramatem. Kluk z chudejch poměrů. Doma průser, kam se podívá, který, aby nám ho bylo víc líto, si neudělal sám a natáhla ho do nich jeho vlastní rodina. No a tenhle kluk objeví skrytej talent v běhání. Najde dědka, co chlastá jak duha, který se mu s tím rozhodně pomoct, protože se v něm uvidí on sám ve svých nejlepších letech a rozjede absolutní trénink za lepším životem. Jeden osudový závod pak znamená stipendium na univerzitu a útěk z tohoto průserem načichlým prostředí. I když ten kluk moc emocí nevyjádří, nemohl jsem mu to nepřát. I přes tu veškerou průměrnost se mi ten film prostě a jednoduše líbil a já ho s radostí dokoukal. I když to místy bylo dost syrový jak jen život umí být.