Myslivir

Škoda, že je příběh Příchozích docela nešťastně zarámován časovou smyčkou a provází jím ne zrovna zajímavé postavy (koukám na tebe, Jeremy). Téma komunikace a porozumění a Villeneuvova vizualita jsou totiž relativně silné stránky, ale pro mnohé diváky nenabudou film vykupujících kvalit. A ještě menší část diváků si užije "sémiotickou" rovinu snímku, již osobně považuji za fascinující - KRUHY! Byť je s nimi jako s jazykovým systémem zacházeno příliš zkratkovitě, jejich worldbuildingový potenciál je ohromný a otevírá dveře k utváření nových kultur a forem komunikace.  Což jako entuziasta do světotvorby skutečně cením.

Film natolik zatížený politickou situací doby svého vzniku, až kvůli tomu skomírá jeho celkové vyznění. Tento snímek o jednom z největších zrazení první poloviny 20. století, které mělo zachránit mír v Evropě, je na naše (a hlavně i dnešní) poměry neuvěřitelně impozantní historickou freskou. Bohužel však trpí kupříkladu neustálým připomínání sovětské "pomoci" a obecně upravováním dějinných událostí. Diváckou nestravitelnost násobí také velké množství postav, v němž není jednoduché se kompletně orientovat a některé postavy svojí karikaturností (byť založenou na skutečnosti) znevažují danou situaci: zcela naivní a deluzivní Gottwald, slzy neúspěšně zadržující de Lacroix nebo Hitler prskající a kopající kolem sebe jako pětiletý. Snaha o pevné zakotvení děje v lidském patosu pak prostupuje i scény ze života běžných lidí a vojáků, jenže Dny zrady jsou i tak paradoxně velmi chladným a jakoby nezúčastněným (vzhledem k povaze Mnichovské dohody docela ironické, že) "dokumentem", kde se divák neobejde bez seznamovacích titulků se jmény. Nejsilnějším momentem obou dílů tedy zůstává scéna davového zpívání státní hymny, při jejímž sledování mnou projel poryv vlastenectví a národní hrdosti, podobně jako při záběru na naši vlající vlajku na vrcholu Kilimandžára ze Zikmundovy a Hanzelkovy Afriky. Otázka probouzení takového národního cítění je ovšem choulostivá. Německu se stala osudnou.

Udělat ze zombie apokalypsy komedii, kde oživlé mrtvoly a zkáza civilizace hrají druhé housle, nebyl vůbec špatný nápad. Hordy zombií dokonce fungují nejlépe v situacích, kdy se upouští od střetnutí s nimi jako s přírodní silou (což bývá v rámci žánru mnohem častější případ) a ke konfliktům dochází jen formou střetnutí individualizovaných (letušky, žralok). Děj má pozoruhodnou epizodickou a zdánlivě nahodilou strukturu zpětně odhalovanou jako předem "připravenou" skrze bucket list hlavního hrdiny. Seriál tak, stejně jako jeho postavy, postupuje kupředu bez náznaků nějakého většího plánování a směřování k jasnému cíli - nejdůležitější myšlenku totiž stejně předal hned v první epizodě, která díky své technické vytříbenosti a krátkometrážnímu formátu funguje podobně skvěle jako začátek Vzhůru do oblak. V něm však Pixar neměl tak nabušený soundtrack a úvodní znělka nebyla takový banger.

Filmy silně čerpající ze své tehdejší aktuálnosti časem nevyhnutelně (leč přirozeně) narazí na svoji zastaralost. O to horší je případ Horké kaše - nejenže černobíle útočí na dobovou omladinu (a jelikož se některé věci příliš nezměnily, tak paradoxně i na tu dnešní), on se to film snaží neúspěšně zjemnit vzbuzováním sympatií např. skrze tehdejší zálibu v heavy metal. Bohužel, jakožto o 15 let mladší divák nemám k atmosféře té doby takřka žádný vztah. Jediná výhoda filmu je ta, že i s takovýmto časovým odstupem zůstává relativně srozumitelným - což se nedá říct třeba o zoomerském humoru, který se pro mnohé stává nepochopitelným už teď.

Sice se spousta dialogů a hrdinských sekvencí utápí v patosu jako artilérie v bahně, ale snímek i tak poměrně zdařile prezentuje obecně morálně správné myšlenky (důležitost kulturního bohatství národa, boj za raněné a nemocné) a ideje socialismu a komunismu předkládá velmi stravitelně a nenuceně. Apel na lidskost válečného jednání se projevuje také ve výrazném polidštění záporných stran, zejména Němců, což je na dobu vzniku filmu přinejmenším pozoruhodné. Podstatně více fascinující je pak pochopitelně technická stránka filmu - napříč šesti až sedmi plnohodnotnými bitvami a řadou krátkých útoků a náletů a skrze ohromující panoramatické záběry na stovky statistů se projevuje místy až lehkovážné, avšak oprávněně megalomanské zacházení s válečnou technikou a výbušninami. Závidím každému, kdo měl možnost tento film vidět na velkém plátně, a nezávidím každému, kdo se na film díval bez znalostí tehdejší politické situace.

Ano, na současné poměry blockbusterů to je nadprůměrně dobrý film a jedna z kino událostí poslední dekády. Ne, ani z daleka to není bezchybný film, který byl měl přepsat žebříčky nejlepších snímků. Villeneuve mých pět hvězd vybojoval velmi na těsno - opravil problematické tempo první části a s týmem zvukařů, zvukových designerů, trikařů, CGI umělců, kostymérů a rekvizitářů a Zimmerovou hudbou stvořil tak monumentální a kolosálně majestátní audiovizuál, že diváka, zatímco cítí pod nohama a sedačkou zlověstné dunění, naprosto rozdrtí jako písečný červ několika set metrovou dunu. Villeneuvův vizuální otisk je tedy skutečně silný (velmi imponující je také jeho typická práce s barvami a geometričnost mizanscény), a tak celý film staví na rule of cool - tedy že  to sice všechno hezky vypadá a zní, ale obsahově lehce strádá. Hlavní příběh o pomstě nepřináší mnoho nového a obecně výrazně lépe slouží jako ostrá kritika náboženství, takže nejzábavnějším se stává vstřebávání worldbuildingu (ne až tak skrze expoziční bloky jako prostřednictvím agresivního a tajemného naznačování a nevysvětlování prazvláštních kostýmů nebo schopností). Ústřední hrdina Paul se ocitá v této narativní pasti a stává se kvůli svému utrpení duševně vyprázdněnou schránkou, což možná postupně zpřetrhá emoční vazbu s divákem. A i když se s tím dá pracovat (např. jako v Attack on Titan), u Duny mám jisté pochyby. Film naštěstí/bohužel skončí velmi rychle vyeskalovaným finálem, ve kterém však (obdobně jako ve většině filmu) chybí nějaké větší napětí, takže si na vyvrácení či potvrzení mých obav o rozvíjející se psychologizaci postav budu muset počkat. Snad ne příliš dlouho.

Tak Netflix chce starší a dospělejší diváky? Fajn. Ale nehodlám se teda držet zpátky a odpouštět přešlapy, které bych jako mladší a s méně vyvinutým kritickým uvažováním odpouštěl původní animované verzi. Netflix verze má jediný štěstí, že slepé odmítání a nenávist jsou proti myšlenkám, jimiž by Iroh chtěl, aby se lidé řídili. Myšlenkám, které jako jediné Netflix potencionálně nezmrví, jelikož skoro všechny ostatní ústřední myšlenky předlohy zdá se buď nepochopil, nebo se rozhodl z nějakého důvodu vyškrtnout. Třeba negativní rysy hlavních postav - zcela jasně měly sloužit charakterovému vývoji a ponaučení, ale tvůrci je vyřadili. Asi jim přišlo, že by tím zdržovali děj (Aangovo odbíhání od hlavního úkolu) a že by dávali dětem špatný vzor (Sokkův sexismus), jelikož hrdinové přece nesmí být nedokonalí. A přitom na děti “černobíle” vnímající svět seriál nemíří. Vidíte ten paradox? Tímto vnitřním protiřečením si je seriál prolezlý celý: některé linky, mnohdy z naprosto odlišných epizod, nesmyslně splácává dohromady, a přitom má zjevně čas na zcela vlastní originální linky. Zejména snaha polidštit Azulu, čímž jí jako jednomu z antagonistů předlohy odebírá jeden z rozměrů děsivosti. Samozřejmě, některé změny nejsou nutně na škodu - ostatně dobrá adaptace nějaké změny dělat musí. Kupříkladu posunout centrální hrozbu celého příběhu časově na neurčito kvůli dospívání herců mimo natáčení se jeví jako logický krok, jenže jeho implementace působí dosti neohrabaně. Podobných změn (např. předčasná odhalení dramatických zvratů) evidentně přibývalo, což nakonec vyústilo v odchod tvůrců původního seriálu z tvůrčího týmu. To jsem vnímal jako první z mnoha varovných znamení, přičemž i téměř všechna další se bohužel naplnila. Skoro si až připadám, že jsem viděl jiný seriál než ostatní, kteří na něm chválí mimojiné třeba CGI. Jenže to je mnohdy vysloveně obludné: sledovat při létání nebo blbé jízdě kajakem jasně viditelný green screen fakt bolí; ovládání ohně je často zahaleno kouřem (aby asi nebylo pořádně vidět); a nepěkné digitální pozadí nahrazující fantaskní přírodu kamera pro jistotu v 90 % záběrů zabluruje, čímž figury vizuálně vytrhává z obrazové celistvosti rámu. Velká část záběrů tak působí na poměry takovéto druhu produkce až podezřele béčkově, což zabíjí i většinu akčních scén. V nich nemá žádná složitější bojová choreografie šanci vyniknout, jelikož ji naprosto rozkrájí rapidní střih nebo tempo akce ničící rozstříhání úderů na záběry a protizáběry. No a protože pro mě celé toto dílo nezachraňuje ani příběh a scénář, ani audiovizuál, patrně ho před ještě nižším hodnocením chrání nostalgie (kterou ze mě chtějí vymačkat použitím Leaves from the Vine) a respekt k lidem, jež se na seriálu podíleli z lásky k předloze, a ne s vidinou kreativně líného zisku, která stojí za téměř všemi podobně zbytečnými live action remaky animovaných děl. Celý to stejně působí jako divadlo z Lávového ostrova. A vůbec, v Ba Sing Se není žádný hraný Avatar.

Snad každý někdy ve svém životě, byť třeba jen na nepatrný okamžik, zauvažoval nad tím, že by vykradl banku. Takové přepadení by ovšem zcela jistě vyžadovalo plán s klíčovou vlastností – konzistencí. A právě ta tomuto seriálu žalostně a bolestivě chybí, což se nejvíce projevilo po druhé sérii. Zbývající tři řady totiž působí jako laciné natažení něčeho, co mělo dávno skončit. Jako kousek másla namazaný na příliš velký krajíc nebo vyžvýkaná žvýkačka. A to vše téměř oproštěno od jakékoliv logiky či uvěřitelnosti příběhu s pouze malými záblesky kvalit prvních dvou obsahově ucelených sérií, které však také vykazují problematické symptomy později mutující v zabijácký virus přehnané dramatizace. Přitom začátek celého Papírového domu skutečně není vůbec špatný. Nadmíru dobře ustavuje postavy a jejich vlastnosti a některé dialogové výměny a přestřelky opravdu nesou patřičnou hloubku. Vztah výbušného Denvera s jeho klidným a vyrovnaným otcem Moskvou tvoří super paralely ke vztahu Ria a Tokio a duo Nairobi a „medvídkový“ Helsinky je radost sledovat. Berlín je ale o něco problémovější (byť stále funkční), jelikož byl od samého začátku napsán jako účelově vyšinutá postava, jež se svojí nepředvídatelností stává předvídatelná (někdy ohryzuje i to debilní “padouchovské” jablko). Jeho role v seriálu je jasná: má za cíl vytvářet a současně usměrňovat bouře emocí mezi dalšími postavami. To nevyhnutelně vede k vyhroceným situacím, kdy postavy jednají v rozporu s atmosférou celé situace – loupeže s rukojmími – a naprosto nelogicky. Někdy to vřelo tak moc, až jsem si říkal, že Profesor se asi zapomněl zmínit, aby puškami mířili na rukojmí a ne na sebe navzájem. Profesorovi obecně seriál buduje jakýsi kult osobnosti, a přitom jeho plán s tiskárnou cenin ve spoustě případech stojí na řetězci náhod a neuvěřitelné dávce štěstí. Navíc se hlavně kvůli Tokio začne plán rozpadat, čímž se její postava později vyznačovala nejvíce: prostě nebyla schopná držet se daných instrukcí, a i když se ohání “nemůžeš celou akci zkazit ostatním, kteří by kvůli tomu trpěli taky”, je zpravidla první, kdo udělá nějaký fuck up. To má společné s Arturem Románem, jehož obdobně neoblomná stupidita dělá z dějových linek s rukojmími docela uhozenou záležitost. Jasně, chápu, že poselství seriálu spočívá v lidskosti postav a jejich chybách a v tom, že nic (hlavně pak život samotný) nejde přesně podle plánu. Ale co je moc, to je moc. A tím myslím poslední tři série. Výjimečně seriál sice stále zvládá zdařile rozvádět vypjaté situace, ale způsob, jímž se do nich dostává, je zkrátka bolest. Ačkoliv možná došlo k nárůstu produkčních hodnot a zachování skvělého soundtracku, téměř všechny ostatní kvality vzaly za své. Netflix zdá se chtěl více dramatu a akce, a tak se dal do pohybu “plán” s vyloupením národní banky, jenž je ovšem děravý jako Windows Defender a způsobem provedení připomíná heisty z GTAčka - odpálit a zdemolovat, co se dá, a střílet po všem, co se hýbe. A to akční scény nikdy nebyly (a ani být neměly) pointou seriálu, což mu kvůli jejich četnému výskytu a chabé technické stránce podkopává nohy. Celé to pak pohřbívá naprosto kolosální pitomost a absence logiky: Palermo je jen laciná a svým chováním extrémistická varianta Berlína, který ale v seriálu zůstal formou flashbacků (pravděpodobně kvůli rozpoznatelnosti značky - stejně jako hobiti v Prstenech moci); další dvě nové postavy nejsou málem ani představeny; všichni předchozí členové party měli být celosvětově hledaní a identifikovaní (přesto je bezpečností složky před přepadením nepoznají ani tváří tvář); zástupci policie jsou až na výjimky zcela dehumanizováni, což jen utužuje nudnou morální černobílost; zásahové jednotky připomínají cirkus; pumpa z ropné plošiny byla do banky patrně teleportována a Tokio je z nějakého důvodu vypravěč toho všeho , i když u spousty událostí fyzicky nemohla být. ___ Je to škoda. Příběh jako celek a dokonce i jeho úplný závěr skutečně stojí za za zhlédnutí. Zbytek (čili většina) už ale ne. Zatracenej Netflix a jejich ždímání značek v honbě za penězma. Co zprasí příště?

Stejně jako většina mezinárodního publika, i já si našel cestu k Makoto Šinkaiovi právě tímto filmem. Mohlo by se totiž zdát, že až právě tady si Šinkai našel plně vlastní styl a cestu tvorby, díky níž kráčí k úspěchu. Pravda je ovšem taková, že jeho filmy si jsou pořád velmi podobné, a to už od začátku jeho tvorby. Jeho díla jsou totiž všechna charakteristická jedním ústředním motivem, který Šinkai stále napříč filmy opakuje, leč dostatečně variuje - láskou. Tuto nejkrásnější lidskou emoci v každém ze svých filmů staví do jiného prostředí, mezi odlišné protagonisty, před různé překážky. Mezi ty nejčastější pak patří čas a prostor, které Šinkai v případě Your Name. dokonce kombinuje, aby tak vytvořil co nejsilnější emoční účinek. Od klasických hraných romantických komedií však Šinkaiova díla odlišuje právě spojení brilantně zpracované romance s neuvěřitelně nádherným audiovizuálem japonské animace. Šinkai má v tomto ohledu zdá se slabost pro tři věci: deštivé či sněživé počasí, krátery a rozbřesky/západy slunce nebo jiné opticky fascinující jevy hrající si se světlem a slunečními paprsky. Filmy Makota Šinkaie tudíž nejsou jen pohlazením po duši, ale i magickým okouzlením smyslů.

Škoda, že si Rasputin taky nepotrpěl na takové násilí. S tím jeho neumíráním by to v carském Rusku určitě taky vydalo na takhle praštěný, leč zábavný film.