Myslivir

Příště si dvakrát rozmyslím, koho v GTAčku vyberu jako řidiče pro heist.

Jakožto částečný znalec herní předlohy se pokusím odpoutat od její existence (ne zrovna úspěšně) a jen zmíním, že některé momenty byly ve hře o něco více emotivnější (ačkoliv mohly fungovat stejně dobře i v seriálu) a že vyprávění přejímá podobnou epizodní/levelovitou strukturu. Ta sice velmi dobře rozvrstvuje a odlišuje dílčí prostředí, zároveň je však v opozici k patrně největšímu kladu seriálu - lidským příběhům. Epizoda se stařeckým párem Billa a Franka, epizoda bratrů Harryho a Sama a poté díly o Tommyho nové rodině a o minulosti Ellie vypráví velmi emotivní příběhy a vzbuzují silné emoce, jenže zůstávají sevřeny a ukončeny v rámci jediného dílu, což jim zabraňuje ve vytvoření silnějšího pouta k postavám. Výjimkou je samozřejmě ústřední dvojice, ale ani ta v závěrečné epizodě nedostala tolik prostoru, kolik si zasloužila. Příběh Joela a Ellie přesto zůstává jedním z těch nejemotivnějších (vzhledem i k jeho pokračování ve druhém dílu videohry) napříč médii, a to nejen díky jejich hereckým představitelům. Dynamika Pedra Pascala a Belly Ramsey funguje na výbornou, ovšem pokud je iniciována přinejmenším oboustranně či ze strany Belly. Pascal sice hraje dobře, občas však jeho sbližování se s Ellie působí trochu nuceně. Bella na druhou stranu působí velmi přirozeně, postrádá však jakousi k jejímu charakteru kontrastní nevinnost v obličeji, kterou disponovala Ellie v herní verzi. Jinak celková atmosféra seriálu je hutná, práce s prostředím, speciálními efekty a kostýmy znatelně na úrovni (hlavně design nakažených skutečně vyvolává alespoň znepokojení). Žánrovost hororu se lehce bortí jen v osmé epizodě, kde konfrontaci se záporáky (kteří jsou asi nejslaběji napsanými postavami) ustupuje smysluplnost děje a zdravý rozum postav. Místy ale celé Last of Us připomíná krásně komorní a melancholický road movie s podmanivým soundtrackem jednoho latinskoamerického vousáče, jenž pokulhává jen při některých výrazně dramatických a napínavých momentech, kde zkrátka dostatečně nezdůrazňuje napětí. Sledování si tedy člověk s největší pravděpodobností užije už jen díky tomu, že většina akce se odehrává ve dne či s dostatečným osvětlením, takže vidí, co se reálně děje. Seriál ale budou zřejmě nenávidět homofobové a odpůrci flashbacků umístěných tak, aby pozdržely vyprávění v těch nejnapínavějších okamžicích.

Na světě jsou jen tři typy lidí: ti, co film přijmou, ti, co ho odmítnou a ti, co ho ignorují. O posledním typu nemůže být řeč, a film tedy hraje hru diváckých kompromisů jen s prvními dvěma. Člověk na ni tedy přistoupit může, ale samozřejmě nemusí. Hra spočívá v tom, že film již pokračuje v tendencích zavedených už v druhém díle a rozvíjených v díle třetím. Filmy se odpoutávají od realismu akce a upouštějí od celkové uvěřitelnosti a komplexnosti příběhu a fikčního světa. A pokud divák na pravidla a podmínky kladená filmem nepřistoupí, nemůže si tuto neuvěřitelnou akční jízdu užít. Místo toho se spíše začne zaobírat absolutně nepodstatnými detaily, jakože tady a tady je choreografie pomalejší, protože herci musí kvůli téměř šedesátiletému Reevesovi občas zpomalit, tady je zase vidět CGI, nebo že tady má sklo podivnou fyziku střepin. Iritovat také může doslova zhmotněný plot armor (neprůstřelné obleky), patrná nesmrtelnost hlavního hrdiny (či spíše jeho imunita vůči sražení vozidlem nebo pádu z výšku) nebo fakt, že lidé na berlínské party reagují na okolní násilí asi jako NPCčka z Oblivionu a řidiči u pařížského vítězného oblouku jsou zřejmě velkými fanoušky hry Crossy Road. O velmi obecné repetetivnosti akce (všichni mají pistole, ale stejně to končí pěstním soubojem a průstřelem hlavy) nemluvě, natož o skutečnosti, že jediný, kdo se při vší té fyzické námaze potí, je stopař Nikdo. Rýpat se dá do filmu tedy v podstatě kdykoliv a v kterémkoliv případě. Když se ale divák na tento film správně naladí a bude souhlasit s jeho pravidly, dostane jednu z nejlépe natočených akčních sérií současnosti. Bude si užívat skvělé a nápadité choreografie, hudební techno bangery i klasické vypalovačky s novým nádechem, nádhernou a důmyslnou barevnou paletu (červená-Ósaka, oranžová-Paříž, místo jejich střetnutí, Berlín, je kombinací obou barev a modré) či Skarsgårdův drip a při dosti zjednodušených dialozích (mnohdy zredukovaných pouze na výměnu oslovení „Jonathan.“ „Winston.“) končících chraplavým „Yeah“ mu nezbude než se pousmát. V tomto všem totiž spočívá vystupňovaná žánrovost a sebeuvědomělost, vrcholící finálním duelem. Zavrhnutí této ságy jako uhozené a nesmyslné tudíž považuji za poněkud hloupé. Zvlášť v případě, tvrdí-li to lidé, kteří nedají dopustit na série jako je Rambo (kde je to, že po válečném veteránovi jde celá policejní stanice v podstatě bezdůvodně, naprosto v pořádku).

Tento film kromě svého vlastního vypráví také příběh o tom, jak se Prisma Illya stala obětí svého žánru a zasazení. Od původního "nevinného" slice of life se seriál přeměnil na typický Fate. Děj je temnější, postavy skutečně riskují život a vše končí u svatého grálu nebo podobného mocného artefaktu. Série však již nemůže plně změnit cílovou diváckou skupinu, a tak tomu některé aspekty vyprávění podřizuje. Z většiny záporných postav se vyklubají jen životem pokořená idividua vzbuzující hlavně lítost a jejich motivace a dialogy působí pateticky. Na druhou stranu se film snaží o vážnost a klade důraz na akci (jejíž animace dostala s výjimkou nehezkého CGI upgrade). Obě tváře filmu tak fungují jakž takž koherentně, současně ale zabraňují dalšímu růstu potenciálu opečovávanému v prvních dvou řadách.

Prequelový film, který má ovšem s hlavní sérií společného jen málo - chybí zde dokonce postava, po níž je anime pojmenováno. Jeho největší problémovost spočívá v tom, že se nejedná o mahou shoujo, nýbrž o pokřivenou repliku Stay night, jelikož i zde v závěru dojde na konfrontaci s Gilgameshem (jenže tady je žena a souboj postrádá kvalitní animaci). V podobnosti s původním příběhem Fatu však spočívá i jakási silnější stránka tohoto filmu. S alternativním zasazením pracuje solidně a vidět různé variace již známých postav z jiných Fate sérií je skutečně ozvláštňující. Bohužel ale nezůstalo mnoho dalšího, co z Illyi dělalo něco víc - a velmi slabý a neschopný záporák tomu vážně nepřidává.

Byť je to paradoxně trochu fascinující, tato série se po svoji větší část navrací tematicky a kvalitou tam, kde začínala série první - tedy k ubíjejícím, přinejlepším průměrně naanimovaným soubojům s pomalým tempem a k rádoby temnějšímu hlavnímu příběhu, přičemž téměř všechny prvky zábavného slice of life mizí a zůstává jen (opět zpravidla nevhodný a kriminálem zavánějící) fanservis. A i když některé nové postavy působí zajímavě (zejména však díky okázalým mezerám v informacích, které o nich divák dostane), drtivá většina z nich, hlavně těch záporných, nestojí za zlámanou grešli. V podstatě jsou to jen již okoukaní prvoplánoví blázni, kteří museli evidentně zažít v minulosti duševní trauma (pravděpodobně byli nuceni opakovaně sledovat Zaklínače od Netflixu). Co celou jinak ucházející řadu zachraňuje je finále, jež narozdíl od zbytku série vzbuzuje v divákovi i nějaké ty emoce a odvádí pozornost od výraznější zkratkovitosti (náhodné power-upy by se daly přežít, ba by je jeden vzhledem k žánru mohl i čekat, ale jinak se různé věci dějí tak, jak se to zrovna hodí zápletce).

Skoro to už vypadá, že Prisma Illya konečně nachází něco, v čem je svá a unikátní, výrazná. První polovina sice není nic jiného, než řadový slice of life (můžete při sledování hrát žánrové bingo - je zde plážová epizoda, kulturní festival i návštěva zábavního parku, chybí snad jen všemohoucí školní rada), funguje však dostatečně dobře, je docela vtipná a neurony fanservisem aktivuje i nadále. Ve druhé polovině konečně, po dlouhém čekání, ovšem přichází šťavnatý "Fate zvrat", tedy moment, kdy atmosféra značně pozemní a věci se vymknou. Akce nenudí a příběh houstne, jen seriál občas zaškobrtne a do vážných chvil vměstná odlehčující prvky z první poloviny. Kontrast obou částí však funguje dobře a původní potenciál Fatu se dostává na povrch.

Ačkoliv tam nejsou Rusové, ani zombie, film je pořád dost aktuální. A byť je v něm vyobrazovaná politika skutečně složitá a občas není pouze z názvu profesí a hodností jasné, o kom je zrovna řeč, poselství film předává jasně a srozumitelně - nevzdělané davy jsou skvělou zbraní jak levice, tak pravice v jejich krvavé snaze se navzájem odstranit. Mír si holt každý přestavuje po svém.

Inu, k jakémusi posunu skutečně došlo - žánrově se z Illyi stal v podstatě řadový slice of life, takže tempo je o něco vyrovnanější. Hrdinky chodí do lázní, účastní se školní výuky, chodí do lázní, občas se perou nebo jinak lelkují a chodí do lázní. Fanservisu znatelně přibylo a občas člověk při sledování skutečně riskuje příjezd zásahové jednotky. Ovšem co na tom, že hlavní hrdinky k sobě mají podezřele blízko. Stačí si vygooglit nejsledovanější kategorii na Pornhubu, a hned má člověk tušení, odkud asi vítr vane. Krapet přes čáru však už jsou narážky na incest, jež by byli v pořádku pouze v případě, že by se děj odehrával v Alabamě. Jakožto mírný masochista jsem ale v Illyi hledal spíše práci se světotvorbou - magický systém a fikční svět tu obohacován skutečně nějak je a nové postavy jsou zábavné/zajímavé. Jenže nic z toho bohužel nestačí, aby se druhá série vyprostila ze sevření průměrnosti.

Vlhký sen amerických filmařů toužících natočit film oslavující jejich válku za nezávislost na Británii. Ten by se jim totiž točil dost blbě, jelikož se to tehdy na začátku bojů pokusili hodit na chudáky indiány (u kterých ale pravděpodobnost, že sami od sebe půjdou vyhazovat čaj do oceánu, nikdy moc vysoká nebyla, takže plán to byl už od začátku debilní). Rasistický origin své vlastní země tedy ve velkolepém kabátku asi točit nebudou, a tak opět přichází Indie, jež svému příběhu neoblékne z epičnosti kabát, ale rovnou zimní bundu. Z jistých důvodů jsem byl nucen tento film sledovat na telefonu, což možná ve výsledku stálo život jeho baterku a router od wifi - akce je tak neuvěřitelně nadupaná, barvitá, okázalá a nápaditá, že se mi obraz vůbec nestačil načítat. A doprovází ji neskutečně rytmická, emocionální a místy až sympaticky agresivní hudba, takže muzikálové sekvence jsou jeden banger za druhým. I obraz a práce s kompozicí bere dech, jen zpomalených záběrů by mohlo být méně, občas to totiž vypadá jak přírodovědné dokumenty. Ale to všechno je vlastně přesně to, pro co jsem přišel. Narozdíl od mého močového měchýře si nemůžu stěžovat.