Myslivir

Na některý filmy se prostě musí člověk správně naladit. V případě tohoto filmu byla totiž asi nesprávná konstelace hvězd a zážitek se posral, jak jen to šlo, takže jsem tento film v podstatě zavrhl. Znovuzhlédnutí po více než roce mi však mnohé věci osvětlilo. O poznání více jsem docenil nedějovou stránku - atmosféra tvořená podmanivým soundtrackem a neo-noirovou estetikou byla vynikající. Jenže stejně jako ta podivná gejša na vzducholodi nad městem, i mně se stále nad kompletním přijetí tohoto díla vznáší problém. Prostě se nedokáži plně napojit na postavy. Deckard mi připadá jako nahraditelný hajzl - v podstatě znásilní Rachael  a pracovní kompetenci prokáže jen vypátráním replikantky, která evidentně svoji hlavní partu nechala za sebou. Samotní replikanti jsou ještě zvláštnější. Chápu, že žijí pouze pár let, ale nečekal bych, že tomu bude odpovídat i jejich mentální úroveň. V mnoha situacích se totiž chovají přinejmenším pochybně (replikant Roy místo toho, aby Deckarda zabil, prorazí hlavou stěnu). Jasně, asi jsou zoufalí a selhávají jim funkce, ale tahle se z už tak bizardní scény vytrácí napětí, nemluvě o podivnosti hororového nádechu finální konfrontace, jenž se k jinak temné detektivce moc nehodí. Ale jinak jo, samotný závěr  včetně Royových mouder a morálního poselství to docela zachránil.

A přesně proto nejsou a nikdy nebudou popkulturní hvězdy a jejich fanoušci kamarádi. Nikdy. Ať si to všichni zapamatují.

Závěr této přívlastkové trilogie spolu s předchozími dvěma díly přináší mezi komiksové filmy přesně to, co jim poslední roky bolestivě chybí - neotřelost. A co je obzvláště fascinující? Že třeba Vyvolený je čerstvý vice než 20 let, zatímco nejnovější marvelovky hnijí rychleji než avokáda. Dokonce rozbil a dekonstruoval vlastní žánr ještě před tím, než se komiksovky dostaly na tak široké výsluní. Po delší pauze pak přišel velmi zajímavý Rozpolcený, jenž spíše než s námětem hrdinského příběhu pracoval s variací na Krásku a 24 zvířat, a vše završil právě Skleněný, jehož výjimečnost spočívá nejspíše v kontrastním očekávání. Téměř celý film směřuje k finální konfrontaci, jen aby ukázal, že o ni ani zas tolik nešlo. Jak antiklimatický, a přesto uspokojivý závěr. Kruh žánru se uzavírá - máme komiksové filmy, které sami sebe berou vážně. Máme ty, co se vážně neberou. Máme ty, co nelze brát vážně. A máme i ty, které se v tom všem stejně jako bezdomovci v popelnicích obratně přehrabují, aby našly přesně to, po čem dychtí. Ať už to jsou žánrové konvence nebo nedojezená pizza.

No jo, básnit by se o tomto filmu dalo dlouho - akce a animační stylizace je dechberoucí, byť ji menší diváci, kterým je směřována většina vtipů, úplně nedocení. Práce s postavami též výborná. Já si ovšem dovolím poukázat na těch pár nedostatků, jimiž je tenhle klenot komiksových filmů sužován. V první řadě samotné téma mnohovesmíru - byť by se mohlo zdát, že nabízí neomezené možnosti, poměrně rychle se všechny ty barvičky a Varianty okoukají a myšlenka paralelních světů tak stojí na hranici vyčerpání. Dále ústřední "záporák" nevyvolává takové emoce, jaké by si zasloužil. Ale v neposlední řadě je největším problémem nedostatečná reprezentace minorit. Zastoupení sice mají černoši, těhotné matky, transgender lidé, angažovaní tátové, Jihoameričané, anarchisté, lidé na vozíku, dinosauři, sakra i řádně chubby spider-woman se objeví, ale na jednu skupinu diváků se přece jen zapomnělo. Chudáci epileptici, kteří jen tak tak zvládli první díl, umřou už během úvodních titulků, kde jen nabíhají loga produkčních společností.

Důkaz, že i herci, kteří předvedou přinejlepším ucházející výkon v totálním hovně či podprůměrné zbytečnosti, dovedou zahrát dva nejsmutnější herecké koncerty posledních let.

Tady nemá smysl pokračovat s dalšími díly, prohřešky toho prvního se totiž beztak jen opakují do zblbnutí i v těch dalších. Hudba s moderním nádechem je rušivá,  Julius Caesar - jedna z nejvíce ikonických figur historie - je příbuzný Marka Zuckerberga, čili nechutný reptilián, motivace postav jsou místy přinejlepším nekonzistentní, nemluvě o pseudoodbornících zpochybňujících školská zařízení, protože tak pravila jejich babička. Ze spojení "dokudrama" si tvůrci berou jen drama, ale "takticky" vypouští téměř veškeré prvky, které by mu dodávaly alespoň nějakou hloubku. Po prvcích dokumentů se slehla zem, zůstaly jen promluvy lidí s tituly tvářících se vážně a seriózně, zatímco co výmluvně překrucují historii. Představy tvůrců o úspěchu se tedy blíží k realitě stejně jako představa, že člověk může po čtyřech letech studia jít dělat ajťáka - akorát že vůbec. Nakonec jsem to ale já, kdo vlastně prohrál. Tento pokus o blackwashing jsem zhlédl zcela dobrovolně a zabil jsem ním skoro hodinu svého života, zatímco tvůrci shrábli peníze a výroky lidí, jako jsem já, si leda tak vytisknou na toaletní papír.

Krásně znepokojující nechuťárna a akční a nápaditý "dokument" současně. K větší spokojenosti by mi stačily jen dvě věci: méně prvoplánovosti a závěr, kdy mimozemšťané poklidně neopustí Zemi, ale na oplátku ji humanitárně zbombardují (bývalou Jugošku taky, jelikož se tam evidentně pořád neponaučili).

Nepochybuji, že se série s Angelikou zapsala do mnoha diváckých srdcí, zejména tedy dívčích (ale kdo jsem já, odchovaný na hračkách Littlest Pet Shop a My Little Pony, abych soudil, že). Jelikož jsem však nebyl naživu v době její největší slávy, musím s lehkým zklamáním prohlásit, že věhlasu série po již téměř šedesáti letech dosahují jen první a poslední díl. V nich jsou výprava, kostýmy, prostředí a postavy nejlépe využity. Angeličina dobrodružství jsou zkrátka nejzajímavější, když o sobě tak úplně nerozhoduje sama, ačkoliv jistou mírou autonomie disponuje navzdory nepříznivé situaci i nadále. To jde možná paradoxně proti ideologii celé pentalogie o nezávislé a silné ženě, ale zkrátka když má Angelika v prostředních třech dílech moc ve svých rukou, většina řešení problémů je poněkud zkratkovitá a spousta událostí se děje tak nějak bezdůvodně. Dalším mínusem je místy okatá nesoudržnost, kdy na řadu událostí se zkrátka zapomene (opakované pokusy o vraždu) nebo různé postavy ze série prostě zmizí, pokud se už ději nehodí (např. králův bratr, který byl po první dva díly v podstatě hlavní zápornou postavou). Vše pohromadě to naštěstí drží láska a věrnost hraběte Peyraca, jež je díky bohu silnější než Angeličina - ano, uznávám, že je to příběhově odůvodnitelné, ale milostný poměr se čtyřmi dalšími muži (dva případy znásilnění a dva pokusy o něj pochopitelně pominu) si snad mohla odpustit, zvlášť když z lásky byl jen jeden, potažmo dva a zbytek byl z čistě vypočítavých důvodů. Ani jeden z pěti filmů tedy nedělá jak ženskému, tak mužskému pokolení zrovna lichotivý obraz, s čestnou výjimkou de Peyraca jakožto morálního pilíře.

Člověk si může říkat, co chce, ale nejméně realistickým aspektem filmu je motivace hlavních postav. Celou cestu a veškerá trápení podstoupí, aby získali směšných osm milionů, neuvědomujíc si, že taková částka by jim dnes sotva stačila na nájem a životní náklady. Co však čekat, když většina postav je zhruba tak inteligentní, jako průměrný, proti nesvobodě a cenzuře svobodně demonstrující a své flastenecké názory všude možně šířící dezolát. Tento film a vše v něm je ovšem VTIP, na rozdíl od lidí skutečně popírajících zavedené pořádky. Kvalita samotného humoru Tří tygrů je už sice na pováženou, některé hlášky jsou ale tak pitomé, že dokonce některým zasmušilým divákům mohou připomenout časy, kdy třeba ještě nebyli tak náročnými nadutci a dokázali si vychutnat báječně prostý humor. Za překvapivě dobrou lze považovat i akci a  zejména vydařenou (pokud se o ní v tomto případě dá takto mluvit) sebeuvědomělost využívající přehnaný zvukový design a malá camea. ___Celý film je v podstatě hromada zapáleného odpadu, u které se však můžete ohřát a relativně příjemně strávit svůj čas (pokud tedy při sledování Kozubova hereckého výkonu nechytáte sebevražedné sklony). Doslovné hodnocení odpad! si tedy nezaslouží, ačkoliv chápu, proč by tento film takto mnozí řadoví diváci mohli vnímat. Tři Tygři ve filmu: JACKPOT jsou totiž tak trochu zrcadlem nastaveným proti průměrnému Čechovi, neboť co si budeme, hamižnost, smysl pro dementní humor, rasismus a debilitu máme v krvi všichni.

"Ano, rodiče jsou tu od toho, aby nám umřeli," nebo "Jsem si docela jistej, že se dinosauři nemůžou podívat nad sebe." Tyto a další nezapomenutelné výroky najdete jedině v tomto filmu, který se svoji nízkorozpočtovou povahu snaží zakrýt místy i chytrým pohráváním si s konvencemi hned několika žánrů a "improvizovanými" rekvizitami a disponuje neuvěřitelně excesivními shrnujícími montážemi využívajícími split screen téměř na maximum, to vše za doprovodu až překvapivě dobré a zábavné hudby. Zkrátka film stavěný na přístupu Vypnout, a neřešit hovna.