Myslivir

Film sám o sobě v pořádku. Minimálně dvě sekvence svojí animační stylizací pozvedávají uměleckou hodnotu snímku, humor funguje stále na výbornou (snad až na přehnaně dlouhou část o fekálnímu humoru) a stejně jako ve druhé řadě i tady tvůrci kombinují milé a veselé scény s těmi vážnými a akčními (některé motivy a výjevy dokonce až podezřele hodně připomínají první dva díly Kapitána Ameriky). Na pováženou však je až pozoruhodná schopnost stále se navracet do vztahového i dějového statu quo, jelikož se již nachází na hraně únosnosti a začínat pokaždé od nuly nebude zábavné už moc dlouho. Ale největším problémem (nejen tohoto anime filmu) je poněkud zpackaná kino distribuce. Nechci na nikoho přímo ukazovat, jenže Japonci jsou tak trochu retardi, co se oficiální distribuce a licencování týče, takže takovýto rádoby vánoční film se k nám holt dostane v druhé polovině jara. No a že korekce titulků je nedostatečná (kurzíva evidentně fungovala jen na horním řádku) a že není potřeba překládat úplně všechny názvy a jména - to je zkrátka chyba na naší straně.

Když se podaří, co se dařit má, když se dají na správné cesty, tak se podaří, co podařit se má, a všechny budou hvězdy.___ Naštěstí tvůrcům jde poezie a poetika vyprávění mnohem lépe než mně, takže si můžu nerušeně užít tuto od vnějšího světa odtrženou minisérii. Takovéto jednohubky totiž chutnají nejlépe, právě když člověk zahání pachuť po jiných dramaticky nedomrlých a natahovaných seriálech. Dějová sevřenost a soudržnost je patrná již od prvopočátku - seriál na nikoho a na nic nečeká, diváka prostě hodí do vody a příběh začíná in media res. Takřka okamžitě začínají politické intriky a hry s řadou frakcí a postav, v nichž tedy není úplně jednoduché se zorientovat. Po proniknutí do této pavučiny vztahů a jmen však nejsilnější stránka Šóguna chytne a nepustí - dialogy a morální otočky fungují perfektně. Zatímco jedné postavě se životní ideály rozplynou jako pára nad hrncem, u jiné po řadě zkoušek zůstanou pevnější než kdy dřív. A to vše prezentováno opravdu dobrými promluvami o oddanosti, podřízenosti, věrnosti, (ne)úctě k jiným kulturám a především pak hlavně o životě a smrti. Právě nejnapínavějšími okamžiky jsou ty chvíle, kdy se smrt stává v podstatě měnou či symbolem a nabývá mnohdy větší váhy než samotný život. Neméně šokující efekt pak zanechávají i momenty a zvraty, kdy smrt přichází neočekávaně (což silně kontrastuje situacím, kdy se postavy na smrt chytají i epizodu předem). Bohužel i přes napínavost děje postupně s přibývajícími díly nastupuje únava z vizuální stránky. I když častý a silný déšť pomáhá budovat atmosféru, tak nějak kvůli tomu seriál vypadá jako natáčený někde v lesích za Londýnem. Tomu také neprospívá fakt, že krajina obecně postrádá japonský nádech (což asi bude tím, že je většinou CGI) a téměř jakékoliv jiné barvy než hnědou, šedou a tmavě zelenou. Osobně mi pak úplně nesedla ani stylizace kamery, kdy okraje rámu bývají zamlžení či začerněné, a volba širokoúhlých objektivů, protože jejich prostor ohýbající a deformační účinky nebyly využity psychologicky a působily pouze rušivě. Výsledná chuť po dokoukání tedy není vysloveně sladká (mimojiné také díky velmi rychlému “budoucímu” sledu událostí na konci), ale rozhodně neznechucuje dílo jako celek. Šógun je správnou cestou pro hranou seriálovou tvorbu, už jen díky práci s jazykem - prostě se tady bude mluvit japonsky a basta a divákům odmítajících titulky nezbude než koukat jako péro z klobouku alá Blackthorne většinu času v samotném seriálu.

Potenciál fungovat jako vesmírné fantasy to mělo. Jenže Snyder svoji příběhovou vizi buď v té obří směsi nápadů ztratil, nebo ji vůbec neměl. Těžko se to poznává, protože film ve všem jen klouže po povrchu a selhává v prohlubování postav a jejich vztahů. Částečně z nedostatečného sblížení s postavami mohu vinit půlroční pauzu od prvního dílu, ale Jizvonoška vysloveně začíná rekapitulací a obsahuje řadu už po několikáté omílaných flashbacků, takže nezaujatost v nudné a karikaturní postavy spočívá z větší části ve slabém scénáři. Ten stejně ze širšího hlediska postrádá hlavu a patu (obřímu galaktickému impériu až podezřele hodně záleží na hrstce obilí z malé vesnice) a postrádá nějaké líbivější audiovizuální lepidlo, které, jak ukázala druhá Duna, může odvádět pozornost od nedostatků samotného příběhu a chabě napsaných postav. Holt místo toho, aby je Snyder nechal reálně prokázat své charakterové vlastnosti, tak nám radši dá dvě montáže sklízení obilí, samozřejmě ve slow motionu. Zpomalených záběrů jsou pak pochopitelně přes dvě desítky, počet explozí jde pomalu do stovek a nejnápaditější sekvencí je ne zrovna přehledný finální souboj v padající lodi, přičemž v závěru to skoro až vypadá, že by mělo dojít i na další pokračování. To málem i dává smysl - hlavně vzhledem k tomu, že se v obou filmech na poměry jejich rozmáchlého zasazení stalo relativně hovno. Pořádnou dávku energie a snahy Snyderovi však nemůžu upřít. Snad to příště už konečně vyjde a bez keců okolo režisérské verze. Ty mají totiž fungovat jako jemná dochucovadla, a ne jako zcela nové ingredience.

Pro někoho jsou pietním filmem Pelíšky, televizní Babička, díly původní série s Vinnetouem, počátky franšíz Vetřelce či Terminátora, Jurský park, Matrix nebo trilogie o Luku Skywalkerovi. Mé nejcitlivější filmové místo v srdíčku však skoro určitě navždy bude patřit Pánu prstenů. Tři filmy a současně Jeden - aby vládl všem dalším filmům. Snad je všechny jednou přivede a do peak fiction sváže. Ale do té doby bude Pán prstenů stát na vrcholu zcela neochvějně, neb toto dílo Petera Jacksona není pouze peak fiction, ale i peak cinema. Je to film točený na úchvatném přelomu tisíciletí, v době, kdy se scény odehrávající se venku skutečně natáčely v exteriérech, a divák si tak mohl plnými doušky užívat skutečně nádhernou krajinu - což zrovna v případě LotRa učinilo Středozem ještě více živější a hmatatelnější. Společenstvo prstenu je tedy dokonalý a nejlepší možný vstup do Tolkienova příběhu, byť začíná extrémní naloží expozice. Jackson však chápe dvě zásadní věci: 1. že je extrémně důležité o věcech nejen mluvit, ale hlavně je ukazovat - a tak úvodní vyprávění paní Galadriel či Bilba doprovází i obrazové výjevy. A za 2. že kamera a rám se mohou pohybovat, i když vše ostatní zůstává téměř nehybné. Zde tedy Jackson a kameraman Andrew Lesnie excelují, kdy i zdánlivě “nejnudnější” dialogy obohacují o různé kamerové pohyby či přibližování/oddalování a hlavně o geniální práci s perspektivou a úhly nahlížení. A co je na tom všem nejlepší? Že tady to teprve začíná a pro Pána prstenů neexistuje nic jako krok zpět.

Jestliže v prvním díle Peter Jackson a jeho (obří) tým ukázal, že dovede zdatně pracovat s výstavbou napětí, střídáním emocí a vhodným užíváním redundantních prvků, tak ve Dvou věžích už tento kinematografický trojdílný klenot jen dobrušuje, leští a připravuje k umístění do muzea, byť ultimátní vyvrcholení po emocionální stránce přijde až se závěrem trilogie. Se svým umem ovšem neflexí jen Jackson a scenáristé, ale hlavně pak Lesnie s jeho kamerovými pohledy na všechny ty novozélandské hory Gandalfe a Howard Shore s jeho brilantními hudebními motivy, které i z obyčejného chození kolem šutru udělají neuvěřitelně epickou záležitost. Jejich kombinace se skvěle využitými miniaturami, praktickými efekty, “trochou” CGI (jež jako jediné začíná lehce stárnout), krásnými maskami a kostýmy a v první řadě památnými dialogy a hláškami mi tak stále dokola přivozují husí kůži, jako kdybych stál venku na mrazu jen v tílku. A vysvětlování, že Viggo si reálně zlomil palec a asi dvakrát málem umřel či dalších zajímavostí (nejen) z natáčení se mi nikdy neomrzí. Nikdy. Stejně jako všechny tři tyhle filmy.

Jsem nesmírně rád, že tento příběh vedl Peter Jackson a tady, na konci všeho, důkladně a láskyplně ukončil každou jednu linku a provždy světové kinematografii ukázal, jak mají vypadat ukázkové adaptace knih. I když se odklonil od filozofičtějšího podtónu předlohy (kde jsou přemítání a zprostředkované vyprávění postav a jazykově bohaté popisy zřejmě nejsilnější stránkou) a děj obohatil o dechberoucí, monumentální, leč někdy komicky odlehčenou hollywoodskou akci, drtivou většinu vážných a hlubších myšlenek zanechal. A co víc - z jejich zpracování je jasně patrné pochopení zamýšleného poselství a láska k předloze, což jsou přesně ty dvě věci, které tak bolestně chybí mnohým moderním adaptacím. Kdo ví, jak by vypadal můj morální kompas nebýt této trilogie. Kde jinde bych se v dětství tak pospolitě naučil důležitosti přátelství, věrnosti, oddanosti a lásce, ale také ostražitosti před duši ničící mocí a nutnosti postavit se zlu? Pozoruhodně pak zůstává LotR aktuální zejména v těchto dvou aspektech, ačkoliv fakt, že se Západ opět spojuje před hrozbou z Východu, spíše jen náhodou vyplývá z historického kontextu. Filmové zpracování předlohy ovšem drží krok s dnešními narativy i v dalších směrech - velmi vhodně vypouští části knih nehodící se k obecnému vyznění filmového příběhu (Tom Bombadil či vyplenění Kraje) a postavám dodává hlubší psychologický profil (Aragornova cesta k trůnu) nebo je naopak “degraduje” za účelem kontrastu (slaboduše jevící se Denethor podléhající strachu x Théoden, jenž se strachu nakonec postaví). Obecně různé kontrasty a paralely vynikají více v audiovizuální formě, protože lze využívat např. obrazovou podobnost (Frodo zachraňující Sama z loďky x Sam zachraňující Froda v Hoře osudu nebo když Boromir, Sam a Frodo "odevzdávají" Prsten) a zcela unikátní hudební motivy. Každá z frakcí (elfové, Rohan, Gondor, Železný pas, Mordor) má jedinečnou a nádhernou doprovodnou hudbu, která v daných chvílích (vzplanutí majáků nebo rohanská jízda před Minas Tirith) člověku zježí chlupy po celém těle úžasem či mu uvede do chodu slzné žlázy - všechny tři hlavní konce (zničení Prstenu, korunovace a odplutí z Přístavů) mě pokaždé dojmou o něco víc, i přestože vím naprosto přesně, co mě čeká. A to se jen tak nepovede, takže Peteru Jacksonovi patří mé díky. Svůj kult osobnosti coby nerd a počítačový mág si plně zasloužil a filmový průmysl mu nevděčí jen za Massive. No ale psát a mluvit o Pánu prstenů bych sice mohl ještě dlouho, jenže jednak již spousta skvělých rozborů existuje (má slova ho stejně ani zdaleka nevystihují), a jednak je mnohem lepší a důležitější ho vidět na vlastní oči. Ideálně dvakrát, třikrát, čtyřikrát. Mně však zhlédnutí nebudou stačit ani desítky.

Sakra, mě to mrzí, štve a pomalu i přestává bavit se vyhrazovat proti kvalitám každého druhého nového šónenu. Naposledy Jujutsu Kaisen nebo Frieren, byť není striktně šónen, který v jistých oblastech exceluje, ale není univerzálně skvělý na všech frontách. No a Solo Leveling je tak nějak jeho opakem - na téměř všech frontách průměrný, nejzajímavější v experimentování s mechanikami světa. Což o to, komiksová předloha se v tom moc neliší, jen díky svému formátu fungovala lépe. Hrdina/vypravěč byl více stravitelný, protože se překrýval se čtenářem, expozice byla vhodněji dávkována a ona známá videoherní okna nemizela po vteřině. Ale to všechno, včetně postav vynikajících spíš svým designem než charakterem, bych přešel, protože Solo Leveling stejně těžil primárně ze sakra uspokojivého boření hranic sil hlavního hrdiny a dechberoucí, dynamické a barvité kresby akce. Jenže ani tady anime adaptace úplně nestíhá, a s tím, co má teprve přijít, asi nemá ani šanci. I ten soundtrack tak docela nevytrhne, Sawano totiž většinu času volil spíše epicky znějící skladby namísto něčeho energičtějšího a živějšího. A navrch toho všeho ještě padají problémy národnostní otázky a vztahů Japonska a Koreje. Anime verze se totiž jakoby schovává a nechce 100% přímo přiznat zasazení děje do Koreje a celou značku, i když to z marketingového hlediska nedává tak úplně smysl, značně pojaponšťuje - název anime nebo protagonistova profláklá hláška "Arise" jsou japonsky. Což je docela zvláštní, jelikož "Jsem atomický" nebo "Jsem kostí svého meče" japonsky nejsou a raději sází na prodejnost angličtiny...

Nezasvěceným stačí vědět, že Frieren: Beyond Journey's End přišel jako velká voda a přepsal žebříčky nejlépe hodnocených anime, a to k veškeré nelibosti fanoušků Fullmetal Alchemist: Brotherhood, který do té doby kraloval první příčce a každé anime, jemuž mu se podařilo vyšvihnout se na jeho místo, brutálním způsob degradoval do nižších pozic. Frieren však nastolil situaci z dlouhodobého hlediska nemyslitelnou stejně jako tu, kdy by přišel nějaký film a sesadil z prvního místa Shawshank - většina lidí si pomyslí, co za cucáka tady zkouší narušit zavedené struktury. Jenže Frieren, hrdinka seriálu, není žádný cucák, ba naopak - neskutečně dlouholetá elfka, jejíž charakter staví na dvou hlavních vlastnostech: její kontrastní mentální (a fyzická) nevyspělost a její zkušenost v magii a bojích s monstry i lidmi. V mnoha střetnutích ji lze dokonce považovat (mimo jiné díky reakci postav) za svrchovaný, skoro až fyzikální zákon. Její postavení ve světě je nezpochybnitelné a každý, kdo se Frieren postaví, tvrdě zaplatí. Jenže jelikož podobně mocní jsou i její společníci, z dramatických scén a bojů se vytrácí napětí, navzdory skvělé animaci animátorů z Madhouse typické svojí prací s kamerou a ručně animovaným pozadím. Naštěstí akce neurčuje žánr celého seriálu, tomu jde o něco úplně jiného. Vypráví totiž příběh po skončení toho hlavního příběhu: Frieren se skupinou hrdinů porazila Krále démonů, zachránila svět a děj samotného seriálu tak začíná až zhruba po 80 letech od těchto událostí. Vnímání plynutí času, jeho neúprosnosti a vliv na naše blízké - to je to, nad čím Frieren vybízí, aby člověk přemítal. Práce s časem a jeho zhušťováním je pak velmi emblematická a projevuje se kupříkladu ve velmi četném výskytu shrnovacích montáží, během nichž se odehraje celá řada zajímavých věcí jakoby mimoděk. ___ Frierenu tak chybí jistá větší dějovost či jasné směřování, protože se skládá více méně z oddělených epizodních příhod. Přesto však vykresluje vztahy konzistentně a duálně (současnost x flashbacky) - slovy Dr. "bomby zabíjí lidi?" Oppenheimera: je to paradoxní, ale přesto to funguje. Nejde totiž o odvyprávění ultimátního epického příběhu (neboť ten už skončil), ale o něžně plynoucí epilog hrdinů dávných časů očima nastupující generace.

Tento skoro až fanouškovský námět o rubačce obří ještěrky a velké opice si ve své megalomanské filmové podobě vůbec na nic nehraje, upřímně a přímočaře sprintuje kupředu jako děcka za zmrzlinářskou dodávkou, ve své prostoduchosti se stává geniálním a i to otravné technoblábolení, které tyhle filmy provázelo, zredukoval na "potřebné" minimum. Linky s lidskými postavami konečně ustoupily i se svou snahou budovat vážnost patřičně do pozadí a nic tak nebrání filmu se soustředit na jeho skutečné protagonisty, primárně Konga. Ten je budován jako typický tatík od fochu s něžným srdcem, zatímco Godzilla zůstává jako déšť přivolatelnou přírodní silou ničící vše ve své cestě, hlavně pak starověké architektonické památky. Akce ovšem nevrcholí v typickém boji ve velkoměstě, kde monstra boří obří činžáky jako domečky z lega, ale v jiném, takřka dechberoucím ozvláštňujícím prostředí (podzemní pyramidy). Obdobně jako při střetu na lodi v předchozím díle, i zde je do akce zapojen na své zasazení atypický prvek, který sice kvůli spoilerům nemohu popsat, ale vězte, že celý souboj pozvedává do neuvěřitelných výšin zábavnosti - a já se mimo jiné díky energickému soundtracku nemohl přestat usmívat blahem od ucha k uchu.

Vskutku satanský film sestavený z retardačních prvků (nekonečně dlouhé jednozáběrové pochody blátem či hospodské tancovačky) uspávající kohokoliv, kdo není připraven na spirituální obohacení - včetně mě. V prvních několika desítkách minut filmu jsem prohrával lítý boj s únavou a při záběru na usínající postavu jsem sám zaháněl spánek - a to bylo teprve po jedné hodině odpoledne. Celý divácký prožitek se však razantně proměnil, když jsem se konečně (pod)vědomě napojil na celkové tempo a smysl pro podobenství tohoto snímku - dech, tep i samotné myšlení se vám musí zpomalit a blížit ke strnulosti, jinak si budete připadat jako třicátník na závodě sedmdesátníků - a všichni víme, že závod se zajícem vyhraje želva.