Myslivir

"Life could be dream, life could be dreeeeam..." Anebo noční můra. Kdo by totiž chtěl mít víc než dvě přítelkyně zaráz? (byť už to je samozřejmě blbost, pokud nežijete třeba v Číně) Inu, evidentně protagonista tohoto anime, který nakonec usiluje o to, aby jich měl rovnou sto. Koncept šílený a dlouhodobě udržitelný asi jako konzumní kapitalismus (čili moc ne), avšak díky chytrému osekání postav na archetypy (nekonečné "dere" varianty) a humoru těžícímu z parodování a referencí je neuvěřitelně funkční. Vtipné scény na ty milé a veselé navazují poměrně plynule, sem tam se objeví i nějaká pikantnější a žhavější scéna. Ale jelikož se fanservis de facto stal konstrukčním aspektem, nabourává tak vážnější vyznění scén, jež dávají apel na opačný konec emočního spektra - nemohu tedy brát úplně vážně chvíle, kdy jedna z dívčích postav pláče a snaží se dojmout, když dosud byl více méně celý její charakter vystavěn okolo jejího velmi nadprůměrně vyvinutého hrudníku. Ale kdo ví, zatím je přítelkyň jen šest (z toho však jen čtyři nevyvolávají otázky o legálnosti), a i když jich násobně přibude, seriál zvládá žonglovat se všemi, a tak snad i tento neduh projde nějakou proměnou.

Ono je zajímavé, že v USA nikdy nezapomněli, jak dělat dobrou animaci (i když v tomhle případě i několika dalších využili zahraničích studií). Bohužel se jen z různých důvodů mainstreamová studia veškerou svou vůlí upnula na digitální 3D animaci a její hyper realističnost, takže klasické 2D zažívá menší vzkříšení mimo hlavní proud (před lety Avatar, dnes Castlevania, Invincible nebo DOTA). Je to kapánek škoda, protože bych moc rád viděl plný potenciál tohoto druhu animace na velkém plátně a ne pouze na obrazovce v podobě seriálu, navíc plně odpoutaný od trojdimenzionálnosti. Klaus ukázal, že to je možné, ale Arcane tak nějak zdá se určil nový směr, a tak i Modrooký samuraj kombinuje dvojrozměrnou plošnost a „počítačovou“ hloubku prostoru. A já naprosto rozumím tomu proč. 3D modely postav umožnují sofistikovanější a akčnější choreografii a digitální prostředí dává kameře nesmírnou volnost pohybu, kterou je např. v anime velmi náročné napodobit. S tím ovšem přichází největší úskalí této stylizace – ony modely občas (zejména díky osvětlení) nevypadají dostatečně dobře a nejkrásnější výjevy jsou paradoxně ty, kdy se rám obrazu ani nic v něm nehýbe a vyniká tak statické, kreslené pozadí. Obsahově pak Samuraj mírně váhá mezi vážností a mírnou odlehčeností. Příběh prezentuje vážná témata (pomsta, diskriminace, láska, čest) a akci doprovází neskonalou brutalitou, u níž však (stejně jako u nahoty) vyvstává otázka, zda se to s ní už místy nepřehání. Zároveň do hry ale vstupuje komikou odlehčující Ringo a Taigen, jehož posedlost duelem je od určité fáze brána jako vtip. Jedno téma ovšem seriál zpracovává skutečně dobře: feminismus a s ním spojenou otázku role žen ve společnosti. Bojovnice Mizu i princezna Akemi skvěle reprezentují jednak dobře napsané ženské hrdinky, jednak sociální subsvěty rebelující proti utlačovatelským normám v podobě svého osudu předurčeného muži. Stačilo si přitom uvědomit, že tyto myšlenky je nejideálnější divákům předávat prostřednictvím nových originálních příběhů a nesnažit se je napasovat na již zavedené a známé, ke kterým se mnohdy ani nehodí (Marvel, Doctor Who nebo poslední Indiana Jones by mohli vyprávět). Doufám, že se tam za velkou louží poučí a vezmou si z Modrookého samuraje a jemu podobných příklad.

Nejvíce overrated moderní anime posledních let a tahle druhá řada to jenom potvrzuje. There, I said it. Ale abych byl fér, z většiny za to může produkční peklo ničící anime průmysl jménem studio Mappa. Takřka nelidské pracovní podmínky animátorů totiž vedly k úpadku jedné ze dvou hlavních dominant Jujutsu Kaisen – kvality animace a akčních scén. I když se místy experimentovalo se CGI pozadím, což by značně usnadnilo práci, není to a ani nebude (pokud se vedení studia nezmění) úroveň studia Ufotable, ačkoliv to někteří obyvatelé internetu mohou tvrdit. V kombinaci se sice líbivými barvami, světlem a kamerovými přelety tak ale bohužel v soubojích místy vzniká pořádně nepřehledný guláš, u kterého se to přehnalo s kořením, takže po dokoukání některých soubojů zůstane nahořklá pachuť, protože si z nich kvůli absolutní ztrátě smyslu pro prostorové vztahy ani nelze nic zapamatovat. O to více vynikají značně komornější střetnutí, v nichž jsou postavy nuceny improvizovat, využívat prostředí a experimentovat s hranicemi svých schopností. Jenže tady přichází další zásadní problém, který v první sérii nebyl tak patrný – nesrozumitelnost a velmi nízká pochopitelnost celého magického systému. Ono nepochopení většiny magických technik a fungování kleteb a jejich vymítání (=obyčejné zmlácení) by šlo ještě přejít, jenže seriál si dává záležet, aby diváka o všech principech náležitě informoval. Pocitově se tak zhruba pětina dialogů skládá z expozice a „technoblábolení“ zprostředkovaného otravným vypravěčem, které ale akorát mate, děj neposouvá a k pochopení mechanik paradoxně nenapomáhá. Výsledné akční pasáže si tím pádem není možné užít naplno, zvlášť když ty nejdelší a nejopulentnější souboje nenesou emocionální hodnotu, prostě se jenom bojuje, aby se bojovalo, a nebo hrdiny z bezvýchodné situace pokaždé zachrání příchod někoho dalšího. Navíc ani dostatečně nefunguje napětí před samotnými střetnutími, protože Gojo váhy sil roztříštil už v první sérii, a tak není možné spolehlivě určit síly obou stran. Naštěstí druhá hlavní dominanta Jujutsu Kaisen relativně ustála, byť se otřásala v základech též: postavy. Ty nejzajímavější žel bohu mají prostoru velmi pomálu a s těmi ústředními se zachází, eufemismem řečeno, ledabyle. Zbylá pozitiva anime pak obstarává atmosféra městského nočního centra a stanice metra (v nichž se opět nelze plně orientovat i navzdory dalším dovysvětlujícím nápisům). Poslední díl překvapil už jen svojí uhozeností, kdy místo otázek „Jak to bude dál“ vyvstávalo spíš „Cože kurva? To nedává smysl…“ ___ Nechci nijak shazovat kvality tohoto anime nebo jeho animátory. Naopak, uznávám je a vážím si jich. Jen mi nepřijdou tak vysoká hodnocení adekvátní, protože jednak problémy jsou do očí bijící a jednak slepé velebení toho díla akorát povede k prohlubování krize průmyslu.

Ostré komando po 30 letech, aneb příběh o tom, jak Ryan Gosling vystoupal na memové výsluní a stal se jednou z fikčních postav, k níž vzhlíží sklíčená část mladé generace: doomeři. A i když to celé začalo možná o něco dříve (s filmem Drive), skutečnou vlnu editů a sestřihů na sociálních sítích vyvolalo až právě volné pokračování původního Blade Runnera. To pozměnilo některé principy svého předchůdce – film byl vystavěn na pomalém a niterním prožívání pozvolně plynoucích, vizuálně fascinujících záběrů mnohdy za doprovodu zdrcující hudby a hojně využíval Goslingova subtilního herectví  skrze netečnou tvář, v níž se ale skrývají nepředstavitelné emoce a příležitostně prosakují na povrch. Fakt, že řada motivů a událostí byla přinejmenším zvláštní (především skoro všechno spojené s postavou Jareda Leta je docela wtf), je zcela zastíněn neuvěřitelně pohlcující atmosférou vrcholící na konci filmu. Nahrazení pro první díl charakteristického deště v mnoha scénách sněhem tak posunulo závěr příběhu o (dez)iluzi, sebeobětování a hledání svého místa v životě o úroveň výš a otevřelo tak Goslingovi cestu dál. Syntézou citlivého a zamlklého řidiče z Drive a melancholického důstojníka K tedy na internetu vznikla další „literally me“ figura, k níž se řada doomerů obrací. Její glorifikace však na rozdíl od jiných takových postav (Bateman z Amerického psycha nebo Joker) neznačí nutně sklony k psychopatii. Gosling ovšem v cestě pokračoval dál a postupně přešel na opačný konec moderních osobnostních archetypů, k bloomerům. I když zpětně navazoval na ránu pod pás i do srdce v podobě role Sebastina z La La Landu (čili chronologicky se memy z Blade Runnera slávy těšily první), nakonec dospěl ke Kenovi. Zde tak začala etapa sebepřijetí, tedy že jsme všichni #Kenough, a nová vlna smíření se se životem a jeho těžkostmi. Ačkoliv se na této vlně vezou i postavy jako Miguel z Paralelních světů a jeho „canon event“ či napoleonské „there is nothing we can do“ a šíří se tím i bladerunnerovské „real“ videa navracející se k depresi, Gosling se nevzdává a (snad) míří Kaskadérem k optimismu. Tam bychom měli ostatně směřovat všichni. A mnohdy potemnělou, zoufalou a zničující auru Goslingova 2049 si filmem pouze připomínat, ne přivozovat.

Omlouvání nedostatků filmu existencí jeho režisérské verze prominu pouze v případě, že při produkci došlo k problémům externího charakteru (např. případ Josstice League) nebo pokud původní verze filmu nestojí za hovno. Ale ejhle, jelikož tady se posralo skoro všechno, nemám nejmenší chuť čekat na další "Snyder cut". A to jsem si říkal, že špatný scénář by mohl zachránit audiovizuál (jako třeba Stvořitele) - jenže i když některé záběry dobře vypadají, v jiných CGI vypadá jako z 15 let staré videohry a Snyderovy oblíbené slow motion záběry mnohdy popírají jejich hlavní funkci (totiž násobení expresivnosti), jelikož zpomalená je kdejaká blbost. Spolu s rádoby velkolepou hudbou se mi tak film snaží nakukat, že v něm ekšualy o něco jde. Ale nejde. Prostě se jenom dohromady dávají náhodný karikatury - král Artuš s černým Bediverem, týpek, co hrál Daaria Naharise z GoT, random asijská postava ze Star Wars, random Dothrak co vylezl z WoWka, vůdci kyber pirátů a vyvolená ženská hrdinka - za účelem rebélie proti vesmírným náckům/komančům, který vede týpek, o němž všichni zapomněli, že taky hrál Daaria Naharise. Doslova nikdo s nikým pořádně neinteraguje, nikdo nemá pořádnou osobnost a nejzajímavější postava je robotí Hopkins. Jako navnazující první část teda řádnej průser.

Esence toho, co znamená udělat hudební superhit: excesivní videoklip, chytlavý a jednoduše zapamatovatelný refrén, živelný tanec, exploze, ženy - PSY got it all. Songa zraje jak vínko a vyvolává zatraceně silnou nostalgii na dobu, kdy mít miliardu zhlédnutí něco znamenalo, Marvel se teprve rozjížděl a Tiktok neexistoval. Kdybych nevěděl, to co vím, snad bych i řekl, že svět (popkultury) byl tehdy ještě v pořádku.

Ač jsem to nečekal, Stallone to dokázal, všech šest dílů ukočíroval v jejich konzistentní nekonzistentnosti a hlavní sérii o Rockym relativně uspokojivě ukončil. Hlavní neduhy celé série (proměnlivé motivace postav a prudké změny v jejich chování či příběhové nelogičnosti) přetrvávají napříč všemi díly - stejně jako její nesporné klady. Silná emocionální rovina, solidní psychologie hlavního hrdiny, kdy si jej filmy takřka duševně uhnětají, nebo přívětivá, příležitostně variovaná schematičnost prvních čtyř dílů (začne se zápasem, následuje období krize posléze překonané úsekem plným motivace a tréninku a končí se dalším zápasem). Samotné zápasy jsou pak pochopitelně alfou a omegou téměř všech filmů. Jsou natočeny surově, energicky, realisticky (pomíjeje fakt, že Stallone má už tak nějak od přírody pochroumaně vypadající obličej), v případě třeba finálního zápasu z trojky jsou dokonce obohaceny zvukovým designem o až zarážející animálnost. Ovšem tzv. betu a psí série hrají neodmyslitelně paralelní střídavé montáže, jimž kraluje čtvrtý díl a jeho úžasná sekvence Srdce v plamenech. No a poslední díl přinesl hořkou "tečku", se špetkou sentimentu a zestárlým nadhledem vysypal řadu životních mouder a nechal skoro na deset let tuto sportovní ikonu odpočinout, zanechávajíc za sebou nespočet změněných životů.

Jako celek má Bratrstvo dva větší problémy. Jednak technická stránka, byť řemeslně velmi zdařilá, není zpočátku zrovna strhující - "odbarvující" barevný filtr, jakési zrnění obrazu a místy velmi rozklepaná kamera sice navozují patřičnou autentičnost, místy však působí rušivě. Druhým problémem je samotný příběhový obsah. Je to druhá světová, co tam asi tak bude za nepředvídatelný a ohromující příběh plný zvratů, že? Zvláště s takovou kopou (jeden by snad mohl říct i rotou) postav, kdy minimálně při prvním zhlédnutí si nelze zapamatovat ani většinu z nich. Je to zkrátka změť jmen, přezdívek a tváří (v českém dabingu i střídajících se dabérů). A přesto - tento celek, na první pohled jevící se problematicky, se skládá z neuvěřitelně dobře fungujících částí - lidských příběhů. Bratrstvo neohrožených není ani tak vyprávěním o válce, bojích a měnících se situacích na frontách, ale o jednotlivcích a o tom, jak nesmírně je důležité zachovat si své lidství navzdory všem hrůzám, nočním můrám a zvěrstvům, jimž se říká válka. Nejlepšími částmi seriálu jsou právě dílčí příběhy jednotlivých vojáků a pasáže, ve kterých lze sledovat, jak to všechno zpracovávají a vyrovnávají se s tím. Nad ostatními postavami se tak pochopitelně tyčí morální pilíř velitel Winters jakožto důkaz, že ve válce proti sobě přímo bojují jenom obyčejní lidé, a je nutné se na věci dívat z co nejvíce úhlů. Že bychom měli jednat i s nepřítelem jako s člověkem. Neuzavírat před vším tím utrpením srdce, ale otevřít jej. Nezapomínat, že člověk může být pro jiného největší nepřítel, ale i nejlepší přítel. Protože jedině tak to lze přežít jako lidská bytost. Jedině s vědomím toho všeho můžeme dalšímu zlu zabránit.

Znáte takového toho člověka, který se chová zvláštně, nepochopitelně, výstředně, ale asi ze všeho nejvíc otravně? Jenže čím více času s ním strávíte, tím víc vám dochází, že by to vlastně mohl být docela fajn člověk, jen se stačí na něj a jeho mozkovou frekvenci naladit? No, tak přesně takový je i tenhle film. Hned od začátku vás bombarduje naprosto přebytečnými informacemi a excesivními stylovými postupy, jako kdyby se film nemohl rozhodnout, jakou formou chce vyprávět svůj optimismem přeslazený příběh o postupné ztrátě soukromí a masivním zásahům do osobních životů druhých. Pokud ovšem film nesledujete během svých horších dnů, dá se na tento veselý a hřejivý chaos poměrně dobře naladit - co na tom, že příběh samotný více méně poslušně následuje svými předchůdci vyšlapanou cestičku romantického žánru.

Tak prve: stěžovat si v hollywoodském "historickém" spektáklu na historické nesrovnalosti má asi takový význam, jako si stěžovat na nezdravost fast foodu - cílený efekt je totiž logicky jiný, než jej někteří čekají. A za druhé: jo, film místy docela trpí svojí zkratkovitostí zapříčiněnou existencí režisérské verze. Některé scény působí neukončeně nebo na sebe navzájem navazují kostrbatě, což člověku neznalému reálné historie definitivně nepomůže se zorientovat ve směsi událostí a postav, které se zjevují a mizí jako nahodilé bolesti břicha. Jede se holt letem světem a bohužel, letící roky se na postavách v podstatě neprojevují. To je nejpatrnější na samotném Napoleonovi - i když Joaquin Phoenix ztvárňuje vnitřní boj klukovské nevyzrálé povahy s tou chladnou a vypočítavou stejně dobře, jako střídání okamžiků, kdy je Napoleon absolutní rizzler a kdy totální idiot, na tuto roli je prostě moc starý. Přesto jsem si film náramně užil (a to nejen díky nezáměrnému vyvolávání humoru stavícího na zoomerské popkultuře). Dýchlo na mne z něho to staré dobré řemeslo - sice VFX umělců dělajících CGI pozadí, ale především řemeslo kostymérů, rekvizitářů a komparzistů nejimpozantnější ve velkých bitvách. Problémy v podobě zmíněného nebo v oblasti takřka neexistujících vedlejších postav či slabšího vážného hudebního podkresu (pomíjím skvělé odlehčující lidově znějící bangery) film sice krapet strhávají, ale to, jak věřím, spraví ta slibovaná prodloužená verze. Optimismus si sice běžně (hlavně v otázce společenského vývoje) neuchovávám, ale v některých případech audiovizuální tvorby bych si jej rád udržel. Než verze dorazí, nezbývá než čekat. There is nothing we can do.