Myslivir

Yes, indeed. Holčiny z Hokaida skutečně jsou rozkošné. Hlavně proto, že nosí i v teplotách pod nulou krátké sukně a svými smyslnými proporcemi všechny tři více méně sedí na každou část pořekadla “oppai is truth, medium is premium, flat is justice”. Stojí ovšem díky tomu tohle anime za pozornost? Nah. Všichni se tady totiž shodneme, že se jedná o naprostý kvalitativní průměr, jelikož seriál nedělá nic hůře (Minami je větší než Marin, ale je jí 16, aby se neřeklo), ani lépe než ostatní. Postavy zastupují pro svůj žánr klasické archetypy - hlavní hrdina je nemožný trouba (a tomu maníkovi ze 100 přítelkyň nesahá i přes své snahy ani po kotníky) a jeho hlavní láska není nic jiného než obyčejná teasedere zabraňující čemukoliv spicy. Takže celé anime se od jiných slice of life odlišuje fakt jen tím sněhem.

Pod pokličku českých komedií se snažím moc nenahlížet. Jejich nejviditelnější a divácky nejúspěšnější odnož - komedie romantické, mnohdy s tématy ženství - mi totiž na tento žánr nevrhají zrovna nejlepší světlo. Stačilo mi vidět trailer na Po čem muži touží 2, Ženy v běhu či Sladký život, a bylo mi jasné, že snižovat počet mozkových buněk si můžu i něčím jiným. Spousta dnešních komedií už ani nevyužívá hřejivou nostalgii a mladickou trapnost, jako třeba kdysi Snowboarďáci s báječnou Luckou Vondráčkovou, jejíž úsměv mi přivodil zhruba takovýto stav. Komediální chytré satiře kritizující dobu normalizace de facto odzvonilo taky a přešlo se na zkroušená dramata (např. nedávné Slovo). A ten zbytek komedií se holt pere s prvky jiných žánrů, jimiž se snaží se obohatit. Takže podobně jako Přišla v noci využívá “hororu”, Teroristka čerpá z tradic parodie, gangsterky a westernu. Osobně mi však snímek nemá mnoho co nabídnout. Není zde jediný herec, který by film prodal - Janžurová bohužel většinu času hraje s takovým podivně jakoby neupřímným stařeckým výrazem (ale vsadím se, že za pár desítek let budu mít stejnej), a Hofmann svými rádoby intelektuálními pomluvami k Bohu působí spíše nuceně, přičemž zbytek herců se jen tak nějak motá kolem. Příběhové sázky postrádají patřičný základ - osud chatařské osady dostatečně nezaujme, mimo jiné hlavně proto, že sama osada je vyobrazena extrémně fragmentárně (důležité jsou stejně jen domy dvou hlavních postav a nějaká random místa jako lom nebo hospoda). Naštěstí určité vykupující kvality se ve filmu přece jen najdou. Dojde na několik až podezřele kvalitních dronových záběrů, poslední třetina slušně odsýpá a humor taky zafunguje, zejména v závěru, kdy třeba padouchova smrt připomíná fatalitu z Mortal Kombatu a samý konec se překlene do účtujícího filmu, v němž se malá komunita musí spojit proti nepříteli - ať už to je mafiánský podnikatel, zlomyslný myslivec nebo cyklista.

Tady někdo vařil... A fandové Godzilly si tyto tučné porce obsahu poslední roky nepochybně užívají, v porovnání se svojí americkou verzí je však Minus One jiný kafe. Nový hollywoodský Godzilla se totiž promenáduje krajinou a někde v příběhovém pozadí pobíhají nějaké ty lidské postavičky, zatímco tento japonský se do plnohodnotného příběhu lidí bez většího varování nebo build-upu spawne jen čtyřikrát, aby jim zničil život, jakmile se jim začne dařit (v tom má hlavní hrdina snad ještě větší smůlu než chudák Cutomu Jamaguči). Ale když už je teda Godzilla na obrazovce, stojí to za to (hlavně ten audio design mi rval koule). Co mě ovšem skutečně zaskočilo nejvíce, byla emocionální a alegorická hloubka a ideové poselství celého filmu - v době, kdy světem zmítá válka, člověk může být hrdý na to, že v ní nebyl. Damn, takovýto smysl pro hodnotu lidského života spoustě lidem chybí. Jenže tento film, ať už je vystavěný dobře jak chce, jim ho stejně asi nedá.

Miluju jak Zunův hlas a velmi expresivní hudba udělají i z toho nejnudnějšího odpoledne dané osobnosti drama antických rozměrů.

Hned na první pohled je jasné, čím Kaskadér není - narativně inovativním nebo komplikovaným a nepředvídatelným filmem. S různými klišé můžete hrát doslova bingo a za každé uhádnuté dostanete palec nahoru, který se stal signaturou Goslingovy nové "literally me” postavy, přesahujíc tak rámec jejího povolání. Ovšem čím tento snímek teda je? Velmi zábavnou a poměrně vtipnou poklonou filmovému řemeslu, a nejen tomu kaskadérskému. Docela okatě snímek využívá nápaditější stylistické postupy (dlouhé záběry s kroužením kamery, split-screen) a režisér David Leitch se opět snaží téměř každou akční sekvenci ozvláštnit unikátním prostředím či rekvizitami, ovšem po svém Bullet Trainu se drží kapánek zkrátka. Avšak pro mne největší lákadlo stejně představuje sám Gosling. De facto ustavil novou vlnu filmů, mnou nazvaných ryanovin™, v nichž mi je každá jeho role něčím sympatická. Převládá u mě melancholie a samota zápolící s touhou po intimitě? Jsem Řidič. Stýská se mi po lásce a “starých dobrých časech”? Jsem Sebastian. Netuším, kam směřuje můj život, ale cítím, že jsem součástí něčeho většího? Jsem K. Hledám smysl svého života? Jsem Ken. Žiji přítomností a užívám si každé chvíle, kdy dělám to, co mě baví, ale sem tam něco přece jen zabolí? Jsem Colt. Jak to ten Gosling sakra dělá? Netuším, ale dokud bude hrát především očima, tváří a srdcem, a nebude sázet na scény bez trička, budu spokojen.

Film sám o sobě v pořádku. Minimálně dvě sekvence svojí animační stylizací pozvedávají uměleckou hodnotu snímku, humor funguje stále na výbornou (snad až na přehnaně dlouhou část o fekálnímu humoru) a stejně jako ve druhé řadě i tady tvůrci kombinují milé a veselé scény s těmi vážnými a akčními (některé motivy a výjevy dokonce až podezřele hodně připomínají první dva díly Kapitána Ameriky). Na pováženou však je až pozoruhodná schopnost stále se navracet do vztahového i dějového statu quo, jelikož se již nachází na hraně únosnosti a začínat pokaždé od nuly nebude zábavné už moc dlouho. Ale největším problémem (nejen tohoto anime filmu) je poněkud zpackaná kino distribuce. Nechci na nikoho přímo ukazovat, jenže Japonci jsou tak trochu retardi, co se oficiální distribuce a licencování týče, takže takovýto rádoby vánoční film se k nám holt dostane v druhé polovině jara. No a že korekce titulků je nedostatečná (kurzíva evidentně fungovala jen na horním řádku) a že není potřeba překládat úplně všechny názvy a jména - to je zkrátka chyba na naší straně.

Když se podaří, co se dařit má, když se dají na správné cesty, tak se podaří, co podařit se má, a všechny budou hvězdy.___ Naštěstí tvůrcům jde poezie a poetika vyprávění mnohem lépe než mně, takže si můžu nerušeně užít tuto od vnějšího světa odtrženou minisérii. Takovéto jednohubky totiž chutnají nejlépe, právě když člověk zahání pachuť po jiných dramaticky nedomrlých a natahovaných seriálech. Dějová sevřenost a soudržnost je patrná již od prvopočátku - seriál na nikoho a na nic nečeká, diváka prostě hodí do vody a příběh začíná in media res. Takřka okamžitě začínají politické intriky a hry s řadou frakcí a postav, v nichž tedy není úplně jednoduché se zorientovat. Po proniknutí do této pavučiny vztahů a jmen však nejsilnější stránka Šóguna chytne a nepustí - dialogy a morální otočky fungují perfektně. Zatímco jedné postavě se životní ideály rozplynou jako pára nad hrncem, u jiné po řadě zkoušek zůstanou pevnější než kdy dřív. A to vše prezentováno opravdu dobrými promluvami o oddanosti, podřízenosti, věrnosti, (ne)úctě k jiným kulturám a především pak hlavně o životě a smrti. Právě nejnapínavějšími okamžiky jsou ty chvíle, kdy se smrt stává v podstatě měnou či symbolem a nabývá mnohdy větší váhy než samotný život. Neméně šokující efekt pak zanechávají i momenty a zvraty, kdy smrt přichází neočekávaně (což silně kontrastuje situacím, kdy se postavy na smrt chytají i epizodu předem). Bohužel i přes napínavost děje postupně s přibývajícími díly nastupuje únava z vizuální stránky. I když častý a silný déšť pomáhá budovat atmosféru, tak nějak kvůli tomu seriál vypadá jako natáčený někde v lesích za Londýnem. Tomu také neprospívá fakt, že krajina obecně postrádá japonský nádech (což asi bude tím, že je většinou CGI) a téměř jakékoliv jiné barvy než hnědou, šedou a tmavě zelenou. Osobně mi pak úplně nesedla ani stylizace kamery, kdy okraje rámu bývají zamlžení či začerněné, a volba širokoúhlých objektivů, protože jejich prostor ohýbající a deformační účinky nebyly využity psychologicky a působily pouze rušivě. Výsledná chuť po dokoukání tedy není vysloveně sladká (mimojiné také díky velmi rychlému “budoucímu” sledu událostí na konci), ale rozhodně neznechucuje dílo jako celek. Šógun je správnou cestou pro hranou seriálovou tvorbu, už jen díky práci s jazykem - prostě se tady bude mluvit japonsky a basta a divákům odmítajících titulky nezbude než koukat jako péro z klobouku alá Blackthorne většinu času v samotném seriálu.

Potenciál fungovat jako vesmírné fantasy to mělo. Jenže Snyder svoji příběhovou vizi buď v té obří směsi nápadů ztratil, nebo ji vůbec neměl. Těžko se to poznává, protože film ve všem jen klouže po povrchu a selhává v prohlubování postav a jejich vztahů. Částečně z nedostatečného sblížení s postavami mohu vinit půlroční pauzu od prvního dílu, ale Jizvonoška vysloveně začíná rekapitulací a obsahuje řadu už po několikáté omílaných flashbacků, takže nezaujatost v nudné a karikaturní postavy spočívá z větší části ve slabém scénáři. Ten stejně ze širšího hlediska postrádá hlavu a patu (obřímu galaktickému impériu až podezřele hodně záleží na hrstce obilí z malé vesnice) a postrádá nějaké líbivější audiovizuální lepidlo, které, jak ukázala druhá Duna, může odvádět pozornost od nedostatků samotného příběhu a chabě napsaných postav. Holt místo toho, aby je Snyder nechal reálně prokázat své charakterové vlastnosti, tak nám radši dá dvě montáže sklízení obilí, samozřejmě ve slow motionu. Zpomalených záběrů jsou pak pochopitelně přes dvě desítky, počet explozí jde pomalu do stovek a nejnápaditější sekvencí je ne zrovna přehledný finální souboj v padající lodi, přičemž v závěru to skoro až vypadá, že by mělo dojít i na další pokračování. To málem i dává smysl - hlavně vzhledem k tomu, že se v obou filmech na poměry jejich rozmáchlého zasazení stalo relativně hovno. Pořádnou dávku energie a snahy Snyderovi však nemůžu upřít. Snad to příště už konečně vyjde a bez keců okolo režisérské verze. Ty mají totiž fungovat jako jemná dochucovadla, a ne jako zcela nové ingredience.

Pro někoho jsou pietním filmem Pelíšky, televizní Babička, díly původní série s Vinnetouem, počátky franšíz Vetřelce či Terminátora, Jurský park, Matrix nebo trilogie o Luku Skywalkerovi. Mé nejcitlivější filmové místo v srdíčku však skoro určitě navždy bude patřit Pánu prstenů. Tři filmy a současně Jeden - aby vládl všem dalším filmům. Snad je všechny jednou přivede a do peak fiction sváže. Ale do té doby bude Pán prstenů stát na vrcholu zcela neochvějně, neb toto dílo Petera Jacksona není pouze peak fiction, ale i peak cinema. Je to film točený na úchvatném přelomu tisíciletí, v době, kdy se scény odehrávající se venku skutečně natáčely v exteriérech, a divák si tak mohl plnými doušky užívat skutečně nádhernou krajinu - což zrovna v případě LotRa učinilo Středozem ještě více živější a hmatatelnější. Společenstvo prstenu je tedy dokonalý a nejlepší možný vstup do Tolkienova příběhu, byť začíná extrémní naloží expozice. Jackson však chápe dvě zásadní věci: 1. že je extrémně důležité o věcech nejen mluvit, ale hlavně je ukazovat - a tak úvodní vyprávění paní Galadriel či Bilba doprovází i obrazové výjevy. A za 2. že kamera a rám se mohou pohybovat, i když vše ostatní zůstává téměř nehybné. Zde tedy Jackson a kameraman Andrew Lesnie excelují, kdy i zdánlivě “nejnudnější” dialogy obohacují o různé kamerové pohyby či přibližování/oddalování a hlavně o geniální práci s perspektivou a úhly nahlížení. A co je na tom všem nejlepší? Že tady to teprve začíná a pro Pána prstenů neexistuje nic jako krok zpět.

Jestliže v prvním díle Peter Jackson a jeho (obří) tým ukázal, že dovede zdatně pracovat s výstavbou napětí, střídáním emocí a vhodným užíváním redundantních prvků, tak ve Dvou věžích už tento kinematografický trojdílný klenot jen dobrušuje, leští a připravuje k umístění do muzea, byť ultimátní vyvrcholení po emocionální stránce přijde až se závěrem trilogie. Se svým umem ovšem neflexí jen Jackson a scenáristé, ale hlavně pak Lesnie s jeho kamerovými pohledy na všechny ty novozélandské hory Gandalfe a Howard Shore s jeho brilantními hudebními motivy, které i z obyčejného chození kolem šutru udělají neuvěřitelně epickou záležitost. Jejich kombinace se skvěle využitými miniaturami, praktickými efekty, “trochou” CGI (jež jako jediné začíná lehce stárnout), krásnými maskami a kostýmy a v první řadě památnými dialogy a hláškami mi tak stále dokola přivozují husí kůži, jako kdybych stál venku na mrazu jen v tílku. A vysvětlování, že Viggo si reálně zlomil palec a asi dvakrát málem umřel či dalších zajímavostí (nejen) z natáčení se mi nikdy neomrzí. Nikdy. Stejně jako všechny tři tyhle filmy.