Malarkey

Na fantasy žánr se jedná o neuvěřitelně povrchní záležitost. Žádné složitosti, žádné hluboké vymýšlení. Prostě tu Millie Bobby Brown místo sňatku s princem vhodí do chřtánu drakovi a ona dělá všechno pro to, aby setkání s ohnivcem přežila. Pro fantasy diváka povinnost a pro nefantasy diváka možná pokus se žánrem, který by nemusel dopadnout špatně. A při nejhorším se tomu pořád dá říkat pohádka. Vizuálně povedená pohádka, která zároveň pracuje i s neotřelým námětem.

Pravda, hodně ženské. Ale pokud si to pustíte po darování krve a chcete si u televize trošku pohovět a odpočinout, tak to musí zkousnout i chlap. Celé je to totiž neskutečně milé a plné dívčího dospívání v současné Americe. Natočené s radostí a citem k tématům nejen ženským, ale i náboženským.

Zaručeně pravdivý příběh o neuvěřitelném příběhu člověka, kterého vytvořila současná doba a její možnosti. Příběh je totiž o chytrákovi, který vydělal na absurdním, ale promyšleném investování do společnosti GameStop (Něco jako u nás JRCčko). Tématický příběh, který starší generace nepochopí a mladým řekne jen v případě, že budou mít nějaké ekonomické povědomí. Ve zkratce tedy dost specifická záležitost s dost specifickými dialogy a průběhem. Což, mě napadá, je u Setha Rogena a filmech, ve kterých hraje, dost typické. Nejsou pro každého.

Typický představitel české romantické komedie, která je navíc nevtipná a zkrátka nepovedená. Po shlédnutí vlastně ani nevíte, co bylo jádro pudla a na co že jste to vlastně koukali. Navíc mě tu dost drala Jana Bernášková, u které nejsem vůbec přesvědčenej, že umí hrát. Ve všech ohledech situační děs, které snad ani nemůže nikdo myslet vážně.

Přesně dle očekávání. Další řecká weird záležitost, která je ale nejenom weird, ale zároveň i silně filmová. Především svými záběry. Například tím, jak režisér naklápí kameru. Cítil jsem z toho inspiraci u Karla Zemana a Wese Andersona. No a do toho dokonalá Emma Stone, která si tu roli tady užila tak, jako snad nikdy jinou. Oskara má jednoznačně oprávněně. Ve výsledku se tedy jedná o velký filmový zážitek, film s přesahem a hlavně kousek, který připomíná, že filmová kinematografie vždycky měla diváka udivovat, překvapovat a bavit. A Chudáčci to přes svojí epickou divnost (která může být důvodem udělení/neudělení páté hvězdy) ovládají na výbornou.

Příběh o belgickém Ivanovi Jonákovi. Co víc dodat? Neuvěřitelné vyprávění kluka, který se svojí chytrostí a lásce k dobové miss Belgie dostal do povědomí snad celé Belgie svým hudebním klubem Zillion a s ním spojeným neskutečným byznysem. Natočeno stylově, blockbusterově, což mě hodně bavilo. Nejzásadnější je ale pro mě soundtrack, který pracuje s dobovými top trance fláky přelomu tisíciletí. Takže pokud máte rádi trance, neváhejte. Tolik, kolik je ho tady, bylo naposled snad v Klubu sráčů. A navíc ty melodie s tím námětem mnohdy perfektně fungují.

Když si film pustíte s pocitem, že hru Gran Turismo znáte a tak tušíte nějaký na stopadesátý pokus průměrně zpracovaný herní příběh, můžete dojít k poměrně solidnímu osvícení. Já jsem popravdě netušil, o čem film je, a pak jsem byl velice mile překvapen tím, jak to tu tvůrci pojali. V podstatě totiž odvyprávěli příběh podle skutečné události. No a jelikož se režie ujal Neil Blomkamp, pojal to velice efektivně, nápaditě a poutavě.

Třetí série Pomalých koňů překvapivě rozjíždí souboj agentů přímo v rámci MI5, kde dvě hlavy jdou těžce proti sobě a rozjitřují zlo. Opět naprosto luxusní špionská záležitost s tím bonusem, že tady se divák dočká i poměrně solidního množství parádní akce.

Aquaman čerpá z toho, že ho hraje Jason Momoa. Ten by i v průseru byl dobrej. Ale tady to není úplně průser, jen to prostředí je natolik neuvěřitelné, že to bez absolutního digitálu prostě zfilmovat nezvládnete. A tak i když je film v pohodě a místy i docela vtipný, dochází tu k tomu, že tak trošku tou umělotinou přichází o filmařského ducha, který z filmu dělal zážitek a tak je to spíš rutina.

Třetí seriál do party producentů Toma Hanksa a Stevene Spielberga si v rámci 2. světové války vzal na paškál americké letectvo. A ne, nechci srovnávat s Bratrstvem neohrožených a doufám, že to ani nevyzní. Vládcové nebes jsou jiné prostředí, jiní lidé, jiná natáčecí doba a je to prostě zatraceně znát. Zatímco dole to bylo největší zvěrstvo, nahoře v letadlech lítala spíše dvorní honorace. Kluci jsou tu typickým příkladem rozjíveného Amíka 40. let. Hrdiny, který svůj příběh nejen žije, ale i si ho užívá, trošičku krytí tím, že jsou v oblacích…a ne na zemi. Jakmile se totiž děj rozjede na zemi, příběh rázem dostává poměrně jiný, ale o to zajímavější spád. V devíti dílech tu je ale podle mě zatraceně málo ikonických scén z prostředí válečné vřavy. Leč některé momenty ve vzduchu pravděpodobně nezapomenu. Jen jich je tu, logicky, docela dost a mnohdy se dost opakují, což je asi jediný kámen úrazu, který seriálu ubírá jednu hvězdičku. A tak z něj je ve výsledku hodně solidní kousek, ale ne to nejlepší v oboru. I tak ale buďme za podobný zfilmovaný příběh rádi.